Víkendář: Jedna podstatná otázka pro zastánce daně z bohatství

V USA se po volbách intenzivně diskutuje o dani z bohatství a ekonom Tim Taylor míní, že její zastánci by měli odpovědět na jednu podstatnou otázku: Proč od této daně jiné vyspělé země upustily? Poukazuje na práci ekonomky Sarah Perretové, která mimo jiné tvrdí, že v roce 1990 uplatňovalo daň z bohatství 12 zemí OECD, všechny v Evropě. Jaký byl další vývoj? A co to znamená pro USA?

Perretová poukazuje na to, že většina z oněch dvanácti zemí od daně upustila ještě v devadesátých letech či zanedlouho poté. Poslední bylo Švédsko, které tak učinilo v roce 2007, první Rakousko (v roce 1994). Island daň zrušil v roce 2006, ale mezi lety 2010–2014 ji opět zavedl jako přechodný nástroj pro boj s krizí. Španělsko daň znovu zavedlo v roce 2011, což měl být krok přechodný, ale zatím stále platí. Francie je určitou výjimkou, protože daň sice zrušila (až v roce 2018), ale namísto ní byla zavedena daň z nemovitostí. Daň z bohatství tak stále funguje jen ve zmíněném Španělsku a k tomu ve Švýcarsku a také v Norsku.

Taylor dodává, že vyspělé země většinou našly jiný způsob, jak bohaté lidi zdanit. A že s daní z bohatství bylo spojeno dost praktických problémů na to, aby se od ní upustilo. Perretová míní, že tato daň je v mnohém podobná dani z kapitálových příjmů. A dává příklad: Je jedno, jestli vláda zdaní bohatství ve výši 10 milionů eur přímo 1,2 %, nebo jestli zdaní kapitálové výnosy dosahující 4 % sazbou ve výši 30 %. V obou případech dosáhne daň úrovně 120 000 eur. Nicméně rozdíl spočívá v tom, že daň z bohatství se platí každý rok, bez ohledu na kapitálové zisky či ztráty. A tudíž může měnit motivaci a chování lidí.

Ve zmíněném Švýcarsku pak funguje daň z bohatství, ale ne daň z kapitálových zisků. A většina kantonů nemá podle Taylora daň z dědictví nebo darovací. Takže Švýcaři používají jen jiné nástroje. Ekonom dodává, že u většiny zemí, které od daně z bohatství upustily, tyto daně generovaly rozpočtové příjmy odpovídající asi 0,2 – 0,3 %. Není přitom výjimkou, že v těchto státech celkové daňové příjmy dosahují 40 % HDP. Důvod pro tento nepoměr je podle Taylora i v tom, že s daní z bohatství často souvisela řada výjimek.

Nejdůležitější výjimka se většinou vztahovala k tomu, že daň byla placena až od určité výše bohatství. Například ve Francii tuto hranici představovaly 1,3 milionu eur. Další výjimky se týkají typu aktiv, která se nezdaňují. Někde to jsou nemovitosti, ve kterých daná domácnost bydlí, jinde spoření na důchod či hodnota rodinného podniku. Taylor k tomu dodává, že velmi bohatí lidé mají většinou flexibilitu a zdroje na to, aby podobných výjimek maximálně využili. Vláda by pak s nimi mohla sice vést právní spory, ale zde je zase nutné si připomenout, jak málo přispívá daň z bohatství k celkovým rozpočtovým příjmům.

Taylor se věnuje i tomu, že zavedení daně z bohatství by mohlo demotivovat podnikatele. Pokud by například někdo rozjel firmu a ta by ztratila polovinu své hodnoty, musel by ještě ze zbytku této hodnoty platit daň bez ohledu na svůj neúspěch. A pokud by uspěl a chtěl zisky reinvestovat do firmy, musel by daň platit stejně bez ohledu na to, zda si zisky nevyplatil třeba na dividendách. Taylor dodává, že vliv daně z bohatství na chování lidí není úplně jasný, ale je zřejmé, že některé dopady jsou negativní.

Ekonom na závěr poukazuje na to, že ve Velké Británii se nyní uvažuje o jednorázovém zdanění bohatství jako jednoho ze zdrojů pro pokrytí nákladů vyvolaných pandemií. Taylor píše, že výhoda takového přístupu spočívá v tom, že jde o krok nečekaný a neopakující se. Jinak řečeno, neposkytuje čas na vytváření plánu na daňové úniky.

Zdroj: The Conversable Economist