Děkuji vám, pane řediteli, že jste si udělal chvilku času pro oPojištění.cz. V prosinci jste se znovu stal předsedou Asociace českých pojišťovacích makléřů. Co bylo tou hlavní motivací se znovu ucházet o tento důležitý post? A mohl byste popsat, s jakými vizemi do čela AČPM přicházíte?
Nejdůležitější motivací pro můj návrat do prezidia Asociace českých pojišťovacích makléřů byla podpora kolegů a konkurentů z dalších makléřských společností na trhu. V průběhu roku 2021 jsme si společně vyzkoušeli naši spolupráci na přípravě pracovní skupiny pro digitalizaci. Fungovalo to, a tak jsem se rozhodl své zkušenost a služby Asociaci znovu nabídnout. A právě dobře zvládnutá digitalizace, jejímž „motorem“ je implementace motorové směrnice, bude tím stěžejním úkolem, který nás v nejbližší budoucnosti čeká a nemine.
I přes covidové překážky jsme si otestovali, že kolektivní práce, pokud má jasně nastavený cíl, nás dokáže hnát úspěšně kupředu. A nemám na mysli jen makléřský trh – v oblasti digitálních řešení je naprosto zásadní spolupracovat také se všemi pojistiteli. Myslím si totiž, že celotržní domluva by všem mohla významně snížit náklady a zjednodušit pracovní procesy. Ale to není samozřejmě zdaleka vše. Evropský nebo tuzemský regulátor nikdy nespí a je mým úkolem pomoci trhu se vypořádat i s těmito složitými, překvapivými a někdy i nepříjemnými povinnostmi.
Když jsme si povídali před rokem zhruba v tuto dobu, tak jsme se nacházeli uprostřed covidové krize s lehkou vírou, že nás začínající očkování z této šlamastyky, z toho hollywoodského filmu, jak jste situaci popsal, brzy vytáhne a že uděláme za pandemií tečku. Nestalo se tak. Očkování nejenže nepřineslo konec pandemie, ale způsobilo tak radikální, a přitom ve své podstatě nečitelné rozdělení společnosti, že jsme si to dříve neuměli ani představit. Jak jsme to, podle vás, mohli nechat dojít tak daleko?
Lidé jsou zkrátka a dobře nepoučitelní. Je bohužel realitou, že očkování nepřineslo tolik vzývaný konec pandemie. To je fakt a nedá se s tím nic dělat. Na druhou stranu však výrazně přispělo k tomu, že se naprosto zásadním způsobem snížil počet obětí a těžkých průběhů covidu. Smysl očkovaní je v těchto případech nezpochybnitelný. Přijde mi, že sledujeme průběh evoluce nejen v přímém, ale dokonce ve zrychleném přenosu. Vše kolem koronaviru se mění nezvykle dynamicky. To, co jsme si mysleli před rokem, je dnes překonané a ve většině případů to už neplatí. Vývoj viru zkrátka řídit neumíme. A lidská společnost reaguje na tuto zrychlenou evoluci logicky se zpožděním, které je doprovázeno nedůvěrou a strachem z neznámého. Jsem přesvědčen, že by nám všem pomohlo znovu se naučit mít před přírodními ději daleko více přirozené pokory, než tomu bylo doposud. Větru a dešti neporučíme, a i když si můžeme stokrát říkat, že očkování udělá za pandemií tečku, tak si příroda udělá to, co sama uzná za vhodné.
Jaký je váš názor na očkovací povinnost v situaci, ve které se dnes nacházíme?
Dnes jsme ve zcela jiné situaci než před dvěma, třemi měsíci, kdy povinné očkování bylo skutečně relevantní téma. Z dnešního uhlu pohledu už tato povinnost příliš velký smysl nedává. Každým dnem vycházejí nové a nové studie, které potvrzují sice vysokou infekčnost omikronu, ale souběžně s růstem počtu zachycených infekcí klesá počet vážných případů a úmrtí. Tato forma totiž není ani zdaleka tak smrtelná, jako byla delta, a rovněž nezaplňuje nemocnice, potažmo jednotky intenzivní péče, jako předchozí formy koronaviru. Někteří odborníci dokonce předpokládají, že následná mutace, které se zde bezpochyby objeví, bude ještě méně nebezpečnější, a my tak ve zmíněném zrychleném evolučním tempu sledujeme konec pandemie.
Jsem přesvědčen, že v poměrně krátkém horizontu tento nepříjemný virus pohltí sám sebe a společnost si konečně oddechne. Aktuální, mnohdy nelogické restrikce jako je třeba covid pas, pozbydou svého významu. V dnešní době, kdy člověk sice prodělal variantu delta, ale může se znovu nakazit omikronem, přeci zavádění covid pasů postrádá svůj účel. Kromě tedy účelu čistě politického, kdy je tento nástroj využíván k tomu, aby se lidé nechali očkovat. Například taková Francie covid pasy začala velmi intenzivně uvádět v platnost, jen se tak nějak obavám, že se do toho pustila s křížkem po funuse…
Vraťme se k pojišťovnictví. S ním je spojeno pravidlo, že jakákoli krize se v této sféře finančního trhu projeví s ročním odstupem. Nyní už se tedy dá zhodnotit, jak pandemie pojišťovny, makléře nebo poradce ovlivnila…
Je myslím relevantní položit si nejprve otázku, zdali tato covidová dvouletka může být trhem hodnocena jako krize. Když si totiž z logických příčin odmyslíme cestovní pojištění, poměrně malý segment pojištění cestovních kanceláří nebo třeba pojištění nových vozidel, která se kvůli nedostatku čipů nevyrábí a neprodávají, tak zbývající oblasti nijak zásadně zasaženy nebyly. Myslím si, že pojišťovnictví jako celek covidovou situaci zvládlo nadmíru dobře. Současná pandemie totiž v rámci ekonomických cyklů není tou pravou „standardní“ krizí, jako byla třeba ta před 13 lety, kdy splaskla hypoteční bublina v USA a následná krize pak zasáhla celý svět. Museli jsme se samozřejmě pod vlivem covidu naučit, jak uzpůsobit a změnit letité a silně zažité pracovní procesy, ale řekl bych, že to rozhodně nebylo na překážku. Trhu to dokonce i možná prospělo (úsměv). A nebyli jsme v tom sami. Cely svět musel změnit své pracovní návyky a procesy.
V této souvislosti by mě zajímalo – pojistný trh v nedávně době zažil několik významných fúzí a akvizic, čím si vysvětlujete, že dochází k této výrazné konsolidaci trhu?
Důvodů je samozřejmě víc. Každá z firem, které podobnou situací v poslední době prošly, má za sebou svůj konkrétní příběh, své konkrétní důvody, proč se k podobnému kroku odhodlala. Situace v Generali byla zcela jistě jiná než situace v pojišťovně AXA. Obecně se však dá říci, že za současnou vlnou fúzí či prodejů, která není patrna jen u nás, stojí poměrně nový fenomén, jenž by se dal nazvat jako deglobalizace. Podle mého názoru nastává fáze vývoje, kdy po celosvětovém konstantním růstu nastává čas útlumu, a globální společnosti pochopily, že jejich robustní organizace dosáhla tak vysoké úrovně komplexity, že se ve své podstatě nedá rozumně uřídit. Dříve pozitivně vnímaná vlastnost, kdy tyto firmy měly zastoupení po celém světě, najednou přestává být výhodou, která jim významně pomáhala obchodovat. Už toho bylo zkrátka přespříliš.
Daleko smysluplnějším se stává model, kdy bude daná firma sice menší, ale zato daleko efektivnější a pružnější. Což ještě akcelerovala krize celkového dodavatelského řetězce. Firmy si uvědomily, že není možné donekonečna spoléhat na dovoz z Číny a že když ten se zastaví, tak nemají co prodávat. A pak ještě třeba dojde k neplánované situaci, kdy obrovská nákladní loď Ever Given naprosto nepochopitelně ucpe Suezský průplav a celá Evropa je zničehonic bez objednaného zboží a materiálu. Podívejme se na příklad švédského nábytkářského giganta IKEA, který má aktuálně poloprázdné regály. Řekl bych, že éra koncernů, které měly kvůli egu svých manažerů zapíchané vlaječky v každém státě na mapě, poměrně živelně končí.
A je to podle vás dobrá zpráva?
Z hlediska zastánců tohoto globálního pojetí podnikání to dobrá zpráva zcela jistě není. Ale například v souvislosti s ochranou životního prostředí je omezení celosvětového pohybu zboží určitě pozitivním trendem. Musíme si zkrátka a dobře muset zvyknout na to, že budeme daleko více než v minulosti využívat věcí a komodit, které jsou úzce napojeny na náš region. Osobně na tom nevidím nic špatného.
Jak se stavíte k současnému fenoménu, který je na pandemii úzce napojen, a tím je práce z domova?
Opět se jedná o jeden z trendů, jehož vývoj byl covidem velmi zrychlen. Homeoffice tady existoval i před pandemií, jen nebyl spojován se všemi myslitelnými obory. Některé společnosti ho ani nenabízely, a dokonce ho odmítali i někteří zaměstnanci, protože si nebyli jisti, zdali zvládnou pracovat na svých úkolech více samostatně. Navíc s tím byla spojena i otázka pracovní disciplíny, protože ne každý je schopen se donutit v domácím prostředí svědomitě pracovat.
Dnes se ukazuje, že hybridní model práce, tedy kombinace homeoffice a docházkou do zaměstnání, je životaschopný a ve své podstatě už i nezbytný. Společnosti zkouší různé modely 2–3, 3–2 nebo 1–4, každá podle toho, co jí nejvíce vyhovuje. To, k čemu dříve manažeři neměli odvahu, pandemie urychlila a dnes už nemají ani moc na výběr. Je to postaveno na důvěře a také na přirozeném pochopení zaměstnance, že jeho podíl práce musí být odveden ve stejné kvalitě, jako kdyby byl na svém pracovišti. Jako velmi negativní stránku však vnímám fakt, že lidé jsou doslova odříznuti od dění ve firmě a přestávají být součásti firemní sociální bubliny svých přátel, což u některých zaměstnanců může představovat potíže. Celkově však můžu říci, že pojišťovnictví se s těmito okolnostmi popralo naprosto ukázkově. Ať už se jednalo o obchod, likvidaci, upisování nebo o spoustu podpůrných činnosti, vše fungovalo a funguje naprosto spolehlivě.
Zkusil byste nahlédnout do příslovečné křišťálové koule a odhadnout, jak celá pandemie skončí?
V průběhu podobných krizi se snažím řídit jednoduchým pravidlem, a tím je pohled do minulosti, ve které hledám paralely k tomu, čím aktuálně už dva roky procházíme. A nejpodobnější je řádění asijské chřipky v roce 1957 a hongkongské chřipky o zhruba deset let později. Oba tyto kmeny stejně jako covid oběhly svět a cca po třech letech se naštěstí staly běžnou součástí našich životu. Je důležité zmínit, že lidstvu pomohlo očkování, stejně jako je tomu dnes. Definitivně jsme se těchto chřipek nakonec „zbavili“ díky jejich mutacím, které přestaly být postupem času nebezpečné. Dá se říci, že to, co sledujeme dnes, tak jsme v minulosti už několikrát absolvovali. Příroda funguje podle jasně daných zákonitostí a my bychom měli překonat naši pýchu a připustit si to.
Pokud vůbec existuje něco pozitivního, co covid přinesl, tak to bezesporu bude nevídané zrychlení digitalizace. Velkým tématem současnosti je například bankovní identita. Jaký je váš názor na ni?
Bankovní identita je naprosto perfektní nástroj. Banky se na ní dokázaly domluvit a společně spolupracovaly na její realizaci. To bylo na celém tomto projektu, i přesto, že se tam chvilku proti sobě dost ostře vymezovaly dvě protichůdné skupiny, to nejdůležitější. Pro bankovní identitu je nyní klíčové, aby byla co nejvíce přijata lidmi a aby dobře fungovala se státní správou. Co my víme, třeba se jednou prostřednictvím tohoto nástroje budou konat volby (úsměv). A jak podobné technické řešení využít v pojišťovnictví… to si myslím, že nikdo ještě zatím přesně neví a všichni důležití hráči na trhu kolem tohoto tématu našlapují jako kolem horké kaše.
Celý vývoj podle mě budou určovat dva aspekty. Jedním jsou samozřejmě náklady a druhým je fakt, že naprostá většina standardních pojistných produktů vznikne jejich zaplacením. To je jasný projev vůle klienta a na to pojišťovnictví vyloženě nástroj typu bankovní identity nepotřebuje, protože máme řešení už dávno vymyšlené a funkční. Částečně se uvažuje, že by obdobný systém mohl pomoci u některých procesů spjatých s životním pojištěním a s AML ověřením, v této souvislosti jsou však příliš vysoké náklady stále tou hlavní překážkou.
Děkuji Vám za rozhovor.
_w60h45_w76h50.png)
RSS
Přebírání zpráv
