Zmatek. Tak lze popsat situaci ohledně daňových odpočtů úroků z
hypoték a
úvěrů ze
stavebního spoření. Záměrem zákonodárců bylo, aby roční limit na odpočet úroků byl pro
úvěry podepsané po Novém
roce 150 tisíc
korun, namísto současných 300 tisíc
korun. Ustanovení novely jsou ale tak nejasná, že
nad výkladem
zákona kroutí hlavou i specializované daňové kanceláře. Jak to s odpočty bude, nyní nedokáže pravděpodobně nikdo jasně říct.
Nejasnosti vyvolává pasáž
zákona, kde se uvádí, že na úroky z
úvěrů použitých na „financování
bytové potřeby… obstarané před 1. lednem
2021“ se bude uplatňovat limit 300 tisíc
korun, zatímco u pozdějšího obstarání
bytové potřeby bude platný limit 150 tisíc
korun.
Problém je s výkladem spojení „obstarání
bytové potřeby“, které vyvolává řadu otázek. Kdy obstarání
bytové potřeby nastává? Je to podpis úvěrové smlouvy, podpis kupní smlouvy, podání návrhu na vklad kupní smlouvy do
katastru nemovitostí nebo samotné provedení vkladu? A dále: Jak správně vyhodnotit tento termín u výstavby, rekonstrukce nebo v případě, kdy původní
úvěr pouze nerefinancuji, ale současně navyšuji například o další prostředky na rekonstrukci již dříve koupené
nemovitosti?
To všechno jsou oblasti, kde by klientům mohl nesprávný výklad
zákona přinést pozdější komplikace s daňovou správou, pokud by si od
daňového základu odečítali více, než
zákon dovoluje. Případně by si na základě nesprávného výkladu odečítali méně, než mohou.
Ani v oslovených tuzemských bankách není přístup k této věci jednotný a na nejasnou formulaci upozorňují i námi oslovené daňové kanceláře. Bude třeba, aby ministerstvo financí, respektive Generální finanční ředitelství tento problém vyjasnilo. Do hry se také dostává případná novelizace
zákona, která by mohla teoreticky proběhnout už letos na podzim. Nejlepší by totiž bylo limit pro daňové odpočty úroků z
úvěrů na
bydlení zachovat na současných 300 tisících
korunách. Finanční správa, banky a zejména klienti by se tak vyhnuli informačnímu chaosu a s ním spojenými vícenáklady na celý systém, včetně případných soudních sporů.
Už jen dodejme, že zákonná pravidla pro daňovou odečitatelnost zaplacených úroků z
úvěru na
bydlení se stávají v poslední době
čím dál více nepřehledná. Dle červnového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je za určitých podmínek možné odečítat úroky i z
úvěru použitého na financování rekreační
nemovitosti, pokud tato prokazatelně slouží k uspokojení
bytové potřeby (tj. že ji skutečně používáte k celoročnímu
bydlení). Nikde se ovšem dnes nedozvíte, jak finančnímu úřadu jednoduše tuto skutečnost prokázat, aby vám daňový odpočet uznal. Dotyčný stěžovatel si musel na průlomové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu počkat téměř 5
let. Finanční úřad teď musí stěžovateli zaplatit na nákladech soudního řízení více, než po něm původně požadoval.
Jiří Kryl, úvěrový analytik společnosti
Broker Trust