Zvolání: Máme hlad se bude ve světě objevovat čím dál tím víc častěji

Moralisté by nad tou zprávou hrozili vážně prstem, církevní hodnostáři by vážně mluvili o rouhání před Bohem, ekonomové dokládají statistiky, ale co my, ostatní? Podle ekonomů totiž čeká svět horší krize než je ta současná finanční. Světová populace totiž podle nich míří k nové éře hladu. Příčina je jasná – dramaticky rostoucí ceny základních potravin, které způsobují násilné protesty hladovějících. Naposledy je zažili v severní Africe a na Haiti.

Statistiky jsou v tomto ohledu neúprosné – například podle dat Organizace spojených národů, které citoval deník Hospodářské noviny, hladoví v současné době zhruba 850 milionů lidí. A co je ještě smutnější, začíná jich velmi rychle přibývat. Nespokojenost se projevuje přirozenou cestou – protesty. A ty ohrožují podle představitelů nadnárodních institucí, jako je třeba Světová banka stabilitu až třiatřiceti zemí ve světě. A tak se začínají objevovat už téměř zapomenuté praktiky, jako je přísné omezení či dokonce zrušení vývozu některých komodit, či omezování státních dotací zemědělcům. Podle všeho se tak svět nezadržitelně řítí do začarovaného kruhu z něhož bude velmi těžké vystoupit. 

Očima statistiků je to jasné – například domácnosti v asijských rozvojových zemích za potraviny v průměru utrácejí asi polovinu svých peněz, bude-li pokračovat rychlé tempo zdražování rýže či pšenice, můžeme se velmi rychle dočkat dalších ohnisek násilností, jak nám je nedávno předvedli Haiťané, křičící před prezidentským palácem: „My máme hlad.“ V meziročním srovnání vystoupaly ceny pšenice na světových komoditních burzách o 130 %, ceny sóje o 87 %, rýže 74 % a kukuřice o 31 %. Co to udělalo již s tak napnutými rozpočty většiny asijských a afrických rodin není nutné dlouho rozebírat. Lidé právě z těchto regionů utratí až tři čtvrtiny příjmů za jídlo. Když rychle stoupnou ceny potravin, je to pak pro ně doslova pohroma. Existuje ale nějaká cesta k záchraně?

To je podle aktuálních fór skutečně vážný problém. Existují totiž regiony, které si mohou díky svému bohatství dovolit řídit krizi direktivními nařízeními. Třeba tak, že přikážou majitelům supermarketů, aby alespoň rok nehýbali s cenami základních životních potřeb. Jako se to stalo v bohatých státech Perského zálivu. Do hry také vstupují direktivní vývozní nařízení, které zohledňují stav zásob potravinových komodit. Úřady také v nejpostiženějších oblastech začínají sledovat shromažďování zásob a kupčení s nimi. Některé skeptické názory dokonce říkají, že se v tomto ohledu hned tak nic nezmění. Vyspělý svět totiž růst cen až tak moc netrápí. Výdaje na potraviny totiž v tzv. vyspělé západní civilizaci nepřesahují deset procent celkových výdajů domácností, a to je v porovnání třeba s osmdesáti procenty výdajů v Bangladéši nebo Pákistánu, zanedbatelné. Inu, zřejmě bude hůř.