Česko se totiž zavázalo, že v případě silných nebo rychlých
migračních toků, se bude podílet na přijetí buď nejméně 30 tisíc
migrantů ročně, nebo na platbě ročně minimálně 600
milionů eur, tedy dle dnešního kursu více než 15
miliard korun.
Obě číselné částky jsou ale minimální. Česku tak na základě
migrační dohody může být určen i citelně vyšší počet
migrantů k přijetí. A v případě neochoty je přijmout to může být i výrazně vyšší částka. To, kolik má Česko přijmout
uprchlíků, přitom určí
Evropská komise, stejně jako případně částku, kterou se může země z jejich přijímání „vykoupit“. Nemusí jít o zanedbatelné peníze.
Po nějakou dobu, řádově několik
let, se Česko bude nejspíše moci odvolávat na uskutečněné přijetí
ukrajinských uprchlíků. Ale tento akt Česku zajišťuje pouze dočasnou výjimku z
migrační dohody, nikoli výjimku trvalou.
Proč realistický? Protože jedna z nejlidnatějších zemí
EU a šestá největší
ekonomika Unie,
Polsko, se na dojednané „povinné solidaritě“ podílet nebude.
Maďarsko také ne. Jižní země
EU, jako je
Itálie nebo
Řecko, jsou
migranty přetíženy již nyní.
Německo může říci, že značný počet
migrantů přijalo již právě při
migrační krizi roku 2015. Navíc tam stále poměrně silné voličské preference vykazuje Alternativa pro
Německo (AfD). Je v
Německu druhou nejsilnější
stranou; má v průzkumech preferencí osmnáct procent, tedy více než vládní
sociální demokraté kancléře Olafa Scholze.
Pokud tedy za tři nebo čtyři
roky AfD nebude přímo v
německé vládě, tamní kabinet se bude obávat, že by se tak
stát mohlo a bude usilovat – skrze
Evropskou komisi – přerozdělit více
migrantů právě třeba do Česka. Berlín může argumentovat tím, že Česko vlastně dosud žádné
migranty ze zemí
Afriky nebo Blízkého východu nepřijímalo. Podobně může argumentovat také
Francie, kde antiimigrační nálady také spíše houstnou, což bude za další tři nebo čtyři
roky – jako v
Německu – ještě patrnější. Tlak dvou nejsilnějších ekonomik
EU a další zmíněné faktory pak snadno mohou zapříčinit, že Česku bude Bruselem určeno k přijetí právě oněch 80 tisíc běženců z celkového počtu před 1,2
milionu.
V Česku ovšem – předpokládejme dále – bude vládnout kabinet mnohem méně nakloněný přijímání imigrantů ze zemí Blízkého východu či
Afriky, než je současná
vláda Petra Fialy. Takže tento kabinet imigranty přijmout odmítne. Česko tak realisticky v takovém případně zaplatí za nepřijetí více než 40
miliard korun.
Je paradoxní, jak se loni do mrtě
dlouhé měsíce debatoval právě
konsolidační balíček, ale
opatření, které má potenciálně ještě větší dopad na veřejné
finance, prošlo prakticky bez debaty a svého času i bez vlastně jakékoli pozornosti.
Z makroekonomického hlediska dopadu na veřejné
finance a tvorbu veřejných
rozpočtů je obzvláště tísnivá právě nejistota plynoucí z
migrační dohody EU. Česko nemusí s dostatečným předstihem dost dobře vědět, kolik
migrantů mu
Evropská komise určí přijmout, případně kolik tedy bude platit za jejich odmítnutí.
Migrační vlny z
Afriky či Blízkého východu navíc mohou časem sílit nejen z důvodu tamních možných konfliktů a
válek, ale i z důvodu
klimatických nebo z důvodů vnitropolitického vývoje v jiných evropských zemích.
Podepsáním
migrační dohody EU se tak vývoj českých veřejných financí stává závislejším na obtížně předvídatelném vývoji politické situace v
Africe, na Blízkém východě, ale i v zemích typu
Německa. V krajním případě může za triumf Zelených v
německých volbách platit český
důchodce, neboť i do Česka pak zamíří více
migrantů, jejichž odmítnutí tak bude tím nákladnější – a odpovídající částku může být v rámci zachování udržitelných veřejných financí nutné seškrtat
penze.
Ale to vše je zahaleno mlhou nejistoty, která
ekonomice, jak známo, nikdy nesvědčí. Jedinou jistotou se tak nyní zdá být, že
migrační dohoda EU představuje další zátěž pro české veřejné
rozpočty. Jde nyní jen o to, o jak velkou. Což ale v tuto chvíli nikdo neví; stanoveno je jen to, kolik tato zátěž bude činit minimálně, nikoli to, jak je její maximální částka.
Ano, imigrace je velmi často – ovšem spíše až dlouhodobě – ekonomicky přínosná. Zvláště v ekonomikách demograficky stárnoucích s přehřátým
trhem práce, což je přesně případ Česka. Musí se s ní ovšem náležitě a promyšleně pracovat. Záleží také z velké míry na tom, jaké náklady si vyžádá začlenění imigrantů na pracovní trh hostitelské země. Z
čím vzdálenějších civilizačních okruhů
migranti pochází, zpravidla tím větší nároky (a náklady) vznikají na její imigrační
politiku.
Český
stát přitom nedokáže zvládnout ani na
roky dopředu dobře předvídatelnou vnitrostátní
migraci, totiž přistěhovalectví Čechů z venkova či menších měst do metropole Prahy, o čemž svědčí třeba aktuálně
kritický tamní nedostatek tisíců míst na středních
školách.
Opravdu lze věřit, že tento samý
stát, jenž „nezvládá sám sebe“ a své vlastní lidi, totiž děti, zvládne začlenit nepředvídatelnou
migrační vlnu z
Afriky či Blízkého východu, ročně čítající desetitisíce lidí bez kvalifikace a bez jazykové znalosti, aby byla ekonomicky přínosná?
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom / Chief Economist, Trinity Bank
TRINITY BANK
Trinity Bank působí na finančním trhu již 25 let a vznikla transformací Moravského Peněžního Ústavu – spořitelního družstva. Má více než 92 000 klientů a její bilanční suma přesahuje 65 miliard Kč.
Trinity Bank se specializuje na privátní a korporátní bankovnictví, u fyzických osob se zaměřuje především na vkladové a spořicí produkty, které nabízejí nadstandardní zhodnocení úspor.
Více informaci na: www.trinitybank.cz