Čipy mohou být pro českou ekonomiku tím, co dosud auta (Jiří Hlavenka)

JIŘÍ HLAVENKA: ČIPY MOHOU BÝT PRO ČESKOU EKONOMIKU TÍM, CO DOSUD AUTA

Česko má šanci se výrazně prosadit v polovodičovém průmyslu, tedy ve vývoji a výrobě čipů i navazujících oborech. „Je to příležitost, která se objeví jednou za století,“ řekl v rozhovoru pro Export.cz investor a podnikatel Jiří Hlavenka. Čipový průmysl si podle něj můžeme představit jako automobilový průmysl. „Kolem čipů máte také mraky činností a kompetencí, které někdo musí dodat,“ upozornil finančník.

Foto: Libor Fojtík

Škoda Auto je podle známého českého investora požehnáním ani ne tak kvůli samotné škodovce, ale kvůli stovkám lokálních firem, které živí. Podobné to může být v polovodičovém odvětví. Důležitá bude spolupráce s firmami, které působí v Sasku, Nizozemsku i dalších evropských regionech. „Šanci tuzemského průmyslu výrazně posiluje evropská snaha zbavit se závislosti na Americe a východní Asii,“ dodal Jiří Hlavenka, jehož nejvýznamnější investice byla do online prodejce letenek Kiwi. Svůj podíl prodal před čtyřmi roky. V posledních letech je Hlavenka také radním Jihomoravského kraje pro vědu, výzkum a inovace.

Přirovnáváte budoucí roli polovodičového průmyslu k tomu, jaký význam pro českou ekonomiku dosud měl automobilový průmysl. Jak hodnotíte nynější vývoj? Jsme na cestě k tomu, abychom se v polovodičových čipech opravdu uplatnili?

Máme potenciál, máme možnost se v tomto odvětví prosadit. Jsme součástí tradičně industriální, technologické středozápadní Evropy, což je perfektní – máme blízko k Německu, Nizozemsku, high-tech regionům Evropy. Jsme spojeni s nejsilnějšími západoevropskými hráči v oboru. Máme poměrně technicky nadanou, a řekl bych, že i vzdělanou populaci. Můžeme se pochlubit určitou tradicí techniky. Na druhou stranu oproti automobilovému průmyslu, který stále navazuje na originální české fabriky, tu žádnou bohatou historii polovodičového odvětví nemáme. Není tu žádný originální český výrobce čipů.

Je tady ale tradice Tesly v Rožnově pod Radhoštěm…

To je opravdu dobrý příklad. Tesla byla obří podnik v někdejším sovětském bloku, výrobce elektroniky, který zaměstnával obrovské množství inženýrů. Přes všechny nepřízně a rány osudu, které na Teslu dopadly, se tato tradice naštěstí ani v době nových vlastníků nevytrácí. Skoro bych řekl, že lidé to tam mají v genech. Tesla prošla sice divokou, ale nakonec v podstatě úspěšně završenou dráhou. Nakonec ji získal americký, globální výrobce polovodičových čipů onsemi a postavil tam fabriku, která produkuje skoro 10 milionů čipů denně. Když si představíte, že denně je to tolik čipů, kolik má republika lidí… Firmě onsemi se zde daří také v inovacích, v Brně má 300 zaměstnanců, kteří se věnují výzkumu a vývoji. A rožnovská fabrika patří ve svém oboru mezi nejvýznamnější v Evropě.

Čím si vysvětlujete, že onsemi je v Česku poměrně málo známá? V minulosti se o této firmě příliš nemluvilo…

Drží si low-profile, nedávají o sobě moc vědět. A svou roli hraje také to, že do Rožnova je dost daleko z metropole. Než tam dojedete…Daleko od centra bývají fabriky, o kterých se moc neví, nemluví, celostátní média tam příliš nedělají reportáže. I ten obor se může někomu zdát nudný.

Jaké jsou podle vás další předpoklady pro rozvoj polovodičového průmyslu v Česku?

Zkusme tedy namalovat celý obrázek. Na Brněnsku působí výrobci elektronových mikroskopů, které jsou zásadním nástrojem pro kontrolu kvality v polovodičovém průmyslu. To neznamená, že koupíte mikroskop a na něco koukáte, důležité je ladění těchto mikroskopů, k nimž přidáváte spoustu modulů a dovyvíjíte software podle konkrétních potřeb zákazníků. Je tu také tradice Ústavu přístrojové techniky Akademie věd ČR a Středoevropského technologického institutu CEITEC, kde jsou velmi slušné vědecké kapacity. Když si poskládáte celou mozaiku, zjistíte, že na tom vůbec nejsme špatně. Nikdo v polovodičovém oboru nemá úplně kompletní dodavatelský řetězec. A dokonce se tvrdí, že jihovýchodní Morava je jediný evropský region, který paradoxně ten skoro kompletní hodnotový řetězec má – od vývoje, výzkumu, návrhu čipu až po jeho výrobu. Chybí nám packaging, tedy kompletace a balení čipů.

Packaging se často realizuje v zemích jako Filipíny nebo Malajsie. Berete ho jako činnost s menší přidanou hodnotou?

To bych neřekl, není to jenom nějaké zabalení do krabice. Packaging je poměrně významná a sofistikovaná činnost. Řekl bych, že pokud by tady byl i packaging, byli bychom rádi.

Americký výrobce čipů Intel před časem oznámil investici do výrobního závodu v Magdeburku, tchajwanská TSMC v Sasku. Zdá se, že minimálně Sasové nás hodně předběhli. Jak to vidíte vy?

Také bych mohl zmínit ohlášenou investici Intelu právě do packagingu v Polsku. Kdybych to řekl diplomatičtěji, Sasové jsou vpředu. Přirovnání k poli závodníků rozhodně není přesné, protože různé regiony se mohou doplňovat komplementární technologiemi. Když se přesto dopustím takového zjednodušení, v Evropě je úplně vpředu Silicon Saxony, křemíkové Sasko. Dále nizozemský Eindhoven a celá oblast Severního Brabantska – díky firmě ASML, která ve svém segmentu ovládá 90 % světového trhu. Jejím produktem jsou stroje pro výrobu waferů, polovodičových desek. Dá se říct, že když vám ASML nedodá mašinku, nevyrobíte čip.

Jak vnímáte polovodičové investice ve východním Německu? Je škoda, že je nedokážeme získat my? Nebo je to pro nás spíš příležitost? Anebo riziko, protože kapacity v celém odvětví jsou omezené a firmy se budou přetahovat o odborníky?

Z dnešního pohledu bych mohl říct, že je škoda, že se podobné investice nechystají na té naší straně hranic. Možná kdyby někdo prozíravý před dvaceti lety usoudil, že čipy budou novým automobilovým průmyslem a věnoval jim peníze i úsilí, mohly časem stát podobné fabriky v Česku. Nebo spíš na obou stranách hranice. Němci mají Drážďansko, my máme Ústecko, což jsou relativně lidnaté regiony, které k sobě mají pár desítek kilometrů. Protéká jimi Labe a vodu potřebujete na chlazení. Nemůžeme ale podceňovat ekonomickou sílu Německa, která je dvacetkrát větší. Potřebujete silný impuls, hodně peněz a samozřejmě i kvalitu a množství lidské síly.

V konkrétním případě také silnou investiční pobídku. Otázkou je, jestli teď kvůli problémům německého rozpočtu není zpochybněna, když tamní Ústavní soud zatáhl za dluhovou brzdu…

Upřímně řečeno, nevím. Mně přijde, že to jsou vnitropolitické německé hrátky, které se uklidní. Pro Němce je zdraví německého hospodářství úplně na prvním místě. Nevěřím, že si Německo podřízne vlastní ekonomiku. Během jedné z návštěv Německa jsem v Drážďanech sledoval, jak se tam domlouvají hlavní aktéři – zástupci lokální vlády, centrální vlády, firem, odborových organizací, které jsou tam silné, univerzit a výzkumných institucí, aby společně orchestrovali rozvoj tamní ekonomiky. To v Česku nevidíte. Přitom bychom přivítali, kdyby česká vláda v takové orchestraci hrála silnější roli. Polovodičový průmysl má potenciál obřího byznysu. Je to příležitost, která se objeví jednou za století – vybudovat odvětví, které může postupně doplňovat těžké průmysly.

Foto: Libor Fojtík

ORCHESTRACE PO ČESKU

Jak byste si takovou orchestrací představoval?

Nejdříve si položme základní otázky. Věříme tomu, že tady je reálná šance – nikoliv desetiprocentní, ale třeba sedmdesátiprocentní – vybudovat průmysl, který jednoho dne bude dělat pět, sedm nebo osm procent českého hrubého domácího produktu? Bude toto odvětví přinášet vysokou přidanou hodnotu vzhledem k tomu, že jde především o znalostní průmysl? Pokud si na tyto otázky odpovíme kladně, vytvořme malou pracovní task force, efektivní výkonnou skupinku odborníků na nejvyšší vládní úrovni, která bude celý proces orchestrovat.

Tato task force tedy bude stát nad jednotlivými resorty…

Bezpochyby. Máme před sebou obří úkol, jestli tady chceme vybudovat průmysl, který bude mít tržby na úrovni třeba deseti miliard dolarů. Task force se nejdříve zamyslí nad tím, co může stát udělat, aby se to opravdu stalo. Hodně záleží na firmách – musíme vědět, co firmy potřebují, aby sem přišly, aby se rozvíjely, co jim chybí, jak jim vyhovují naše zákony. A mají vysoké školy dostatek otevřených oborů, díky nimž zajistí dostatek kvalifikovaných pracovníků? Samozřejmě, že nemají. Jsou tady nějaké designové laboratoře? Jsou tady prototypové laboratoře s přístupem startupů, aby si mohly čip rovnou zkusit vyrobit? Musíme jít od pracovní síly, technologií, přes univerzitu, technologické instituty ke startupům a designu čipů.

Když mluvíme o polovodičových čipech,jedna taková laboratoř je na CEITECu.

Ano. Ale tato laboratoř není úplně otevřená. Navíc se nejspíš nebavíme o jedné, ale o různých technologiích, od tradičních křemíkových výrobků po ty, které využívají karbid křemíku. V Česku mohou vznikat malé týmy návrhářů čipů, kteří si ale potřebují výrobu čipu vyzkoušet. Už softwary pro navrhování čipů jsou extrémně drahé. Jde o to, aby tu takový software byl k dispozici a vývojáři měli vyhrazeny určité hodiny, kdy ho mohou využívat. A pak měli také vyhrazený čas v laboratoři. Tím pádem bychom byli úplně jinde, získali bychom potenciál pro vznik dalších firem, jako je třeba brněnský Codasip – už dnes světová špička v návrhu čipů.

Zaznamenal jsem, že se Codasip má podílet na vzniku švédského výzkumného polovodičového centra…

Codasip už je rodinné stříbro. Během naší cesty do Saska jsem mluvil se šéfem významné německé firmy Infineon, který o Codasipu velmi dobře věděl. Evropa potřebuje více výrobních kapacit, designových kapacit, ale také jí chybí intelektuální vlastnictví. Cestou může být právě rozvoj podobných startupů.

Zmiňované investice v Německu jsou pro nás také příležitostí?

Rozhodně. A není to jenom Sasko, dalším centrem polovodičového průmyslu je Mnichov, Bavorsko. I s ním spolupracujeme. Čipový průmysl si můžeme představit jako ten automobilový průmysl – kolem čipů máte také mraky činností a kompetencí, které někdo musí dodat. Zmíním třeba téma čištění a měření vzduchu. Na to neexistuje nějaký jednotný postup typu, že koupíte jednu mašinku a máte vystaráno. Někdo musí neustále precizně monitorovat, jestli ve výrobních prostorách nejsou prachové částice. Dalším tématem je třeba chybovost čipů, odhalování chybových čipů.

Tohle je zase příležitost pro mikroskopy…

Pro mikroskopy, ale také potřebujete softwarový nástroj, který využívá třeba umělou inteligenci. Ta výkonná skupina, task force, o které jsem mluvil, by si měla zmonitorovat, kdo všechno už dnes v polovodičovém průmyslu působí. Nejsou to pouze firmy z jižní Moravy, jsou tu desítky aktérů, které se mohou podílet na té orchestraci. Je tu firma STMicro nebo designéři Tropic Square v Praze, určité aktivity v oboru má třeba Západočeská univerzita v Plzni. A v Česku je také spousta aplikátorů, velké množství firem, které na čipech staví svoje vlastní produkty, různé senzoriky a podobně. Je třeba zjistit, co všechno tito různí aktéři potřebují, co nabízí a co jim chybí. Musíme se zabývat vším.

VE STOPÁCH ŠKODY?

Nehrozí, že přeceníme své možnosti?

Samozřejmě není reálné, že bychom v dohledné době v Česku postavili novou výrobní fabriku, ale vše ostatní kolem bychom dělat měli. Mít tady tři, čtyři nebo pět dobrých designových center rozhodně není mimo naše možnosti. Podobně tady můžeme mít garnituru drobných, menších a středních firem, podobně jako to dnes vidíme v automobilovém průmyslu. Škoda Auto je pro českou ekonomiku požehnáním ani ne tak kvůli samotné škodovce, ale kvůli stovkám lokálních firem, které živí. Nevýhodou je, že Česko není příliš otevřené. Nejsme moc otevření pracovní síle ze zahraničí, zatímco západní Evropa, země jako Francie nebo země Beneluxu s tím nemají problém.

Jak důležitá je pro rozvoj polovodičového průmyslu spolupráce s Tchaj-wanem?

Tchaj-wan je pro nás dobrý partner, máme se od něj co učit. Důležité je, aby spolupráce s ním byla oboustranně výhodná. Musí to být win-win, nemůžeme být naivní. Tchajwanci hledají výhodu především pro sebe a také my musíme mít jasno v tom, co je ten win pro nás. Dlouhodobě je důležité, abychom v Evropě snížili naši obří závislost v čipech na Tchaj-wanu a Americe.

Hraje roli to, že Tchajwanci nás mohou považovat za své významné politické spojence v rámci Evropy? Oceňují to?

To určitě ano. Tchaj-wan se samozřejmě a oprávněně cítí být brutálně ohrožený. Potřebuje politické, vojenské i ekonomické spojence. Potřebuje takové spojence, aby se Číně útok na Tchaj-wan nevyplatil. A v tomhle jsme samozřejmě s ním, to je reciproční.

Máte zprávy, jestli se v případě onsemi rýsuje investice do rozšíření výroby v Rožnově?

Důležitá bude dostatečná výše dotace, to znamená pobídky českého státu. Vedení onsemi vybírá mezi Amerikou, Jižní Koreou a Českem, konkrétně Rožnovem. Pokud vím, líbí se jim Evropa, protože to tady mají blízko ke zdejšímu automobilovému průmyslu. Evropa není levná, je environmentálně opatrná a výroba tady není úplně legrace. To znamená, že klade docela dost překážek. A klíčovým faktorem je výše ekonomické pobídky. Americká vláda nabízí dvojnásobek nebo dvaapůlnásobek toho, co firma onsemi požaduje tady. Pobídky, které dává americká vláda domácímu oboru high-tech, jsou neuvěřitelné. Klidně dají 60-70 procent…

Museli bychom překonat americkou nabídku?

To nepřekonáme. Rozhoduje ale více faktorů. V mnoha ohledech jsme lepší – máme levnější pracovní sílu, blízko k zákazníkům. Na výši pobídky, kterou nabízejí Spojené státy, nedosáhneme, ale měla by být dostatečná, abychom uspěli v celkovém součtu různých faktorů.

Schválit takovou pobídku bude složité…

Vláda by měla vysvětlit, že jde o ekonomicky návratnou investici. Říkám, že český rozpočet by měl rozlišovat provozní a kapitálové výdaje, tady OPEX a CAPEX. Kapitálové investice by měly být oddělené, je možné se kvůli nim i zadlužit, pokud bude zajištěna jejich návratnost. Je třeba vysvětlit – stavíme něco, co se nám za pět nebo sedm let vrátí na daních. Zvýší se nám export, bilance zahraničního obchodu.

JAN ŽIŽKA