Utrácí se za jiné věci než covid, chátrají mosty, miliardy na digitalizaci nejsou vidět. Nejvyšší kontrolní úřad tepe vládu a stát, někde je však jeho kritika sporná

Nejvyšší kontrolní úřad ve své výroční zprávě za rok 2020 nekompromisně účtuje se státem a vládou. Kritice podrobuje celou řadu oblastí státní správy, v některých aspektech je ale jeho kritika sporná. 

Klíčovým problémem je z hlediska NKÚ hospodaření státní kasy. Výdaje státního rozpočtu loni oproti roku 2019 narostly podle úřadu o 291 miliard korun, na boj s dopady covidu však šla jen necelá polovina takto navýšené sumy, 145 miliard.  

Kromě samotného hospodaření státu kritizuje NKÚ také například jeho dlouhodobou neschopnost využít potenciálu informačních a komunikačních technologií a digitalizace či elektronizace k zefektivnění – a tedy k úsporám – státní správy. Mezi lety 2016 a 2020 narostly výdaje státu na informační a komunikační technologie podle NKÚ z 10,9 na 16,7 miliardy koruny, avšak nemají pro občany očekávaný přínos.  

Navzdory markantnímu nárůstu veřejných výdajů přitom řada oblastí zůstává chronicky podinvestovaná. Jeden příklad za všechny: ve špatném až havarijním jsou podle NKÚ 3,4 tisíce z celkem 17,5 tisíce dálničních a silničních mostů.  

Vzhledem k závazku vůči NATO je podinvestovaná také oblast obrany, neboť loni dle NKÚ šlo na výdaje na obranu pouze 1,43 procenta hrubého domácího produktu. Dle směrnice NATO by optimální výše obranných výdajů měla přitom činit rovná dvě procenta. K této úrovni se však Česko loni ani nepřiblížilo, a to mělo kvůli pandemickému propadu HDP k naplnění optima usnadněné podmínky.  

Kritika NKÚ v celé řadě ohledů poskytuje cennou zpětnou vazbu. V některých aspektech je však sporná. Úřad například tvrdí, že loni „stát nedokázal zareagovat na snížení výkonu ekonomiky adekvátními úspornými opatřeními na straně výdajů státního rozpočtu.“ Je ovšem otázkou, zda se do takovýchto škrtů má stát v čase ekonomického útlumu pouštět, neboť škrty alespoň krátkodobě jen prohloubí propad celkové poptávky v ekonomice, čímž ekonomický propad umocní. K redukci na výdajové straně má ovšem bezesporu docházet v čase ekonomicky příznivém.  

Sporné je také to, jak NKÚ svoji kritiku opírá o mezinárodní kontext. V řadě případů opodstatněně, v jiných méně. Ve výroční zprávě (str. 28) sice konstatuje, že Evropská komise „předpokládá pro ČR na roky 2021 a 2022 vysoké tempo zvyšování zadlužení.“ Přitom z tabulky, kterou sám úřad pod textem uvádí, plyne, že v ČR by měl mezi lety 2019 a 2022 vzrůst veřejný dluh z 30,2 na 42,2 procenta HDP, tedy o dvanáct procentních bodů. V EU jako celku za stejnou dobu ovšem hned o 15,7 procentního bodu (str. 28 výroční zprávy NKÚ).  

NKÚ tedy v mezinárodním srovnání dostatečně nebere v potaz fakt, že řada států EU navýšila své zadlužení dramatičtěji než ČR v prvním roce pandemie, což je klíčový důvod, proč ČR bude zřejmě v letech 2021 a 2022 vykazovat nadprůměrné tempo zadlužování v rámci EU. Loni však podle nejnovějších dostupných dat narůstalo zadlužení ČR například v rámci zemí Visegrádské skupiny nejméně. 

Vždyť podle dat Eurostatu za třetí čtvrtletí 2020 totiž veřejný dluh v ČR narůstal meziročně pomaleji – o 6,9 procentního bodu – než v Maďarsku (o 7,1 procentního bodu), Polsku (o 9,7 procentního bodu) i než na Slovensku (o 11,9 procentního bodu). Nelze předpokládat, že by na těchto číslech poslední loňské čtvrtletí cokoli zásadního změnilo. ČR by tak měla setrvat mezi pěticí nejméně zadlužených zemí EU. V rámci zemí Visegrádské skupiny pak bude suverénně nejméně zadlužená.   

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Národní ekonomická rada vlády (NERV)

Hlavní ekonom, Trinity Bank