Kohout: Slovensko a euro

Nedávno mi jedna slovenská studentka položila otázku: „Myslíte si, že Slovensku pomůže přijetí eura?“ Na přímou otázku se sluší přímo odpovědět. Ale jak?

Pavel Kohout

Řekl jsem: „Zatím je příliš brzy na hodnocení. Evidentní je zatím efekt odstranění kursového rizika. Ten samozřejmě odstraňuje značnou míru nejistoty v zahraničním obchodě a investicích. Na druhé straně – ekonomové vždycky vidí nějakou druhou stranu – se teprve po delší době mohou projevit různé vedlejší efekty. Teprve za pět, možná za deset let se ukážou všechny souvislosti. Jisté je jen, že Slovensko vstoupilo do eurozóny v nejvhodnější možnou dobu. Přístupové období se odehrávalo během klidu, kdy finanční krize ještě nezuřila, nebo alespoň ne naplno. V době její kulminace (září až listopad 2008) si Slovenska nikdo příliš nevšímal. A během roku 2009 se Slovensko úspěšně vyhnulo turbulencím, které postihly většinu ostatních měn zemí střední a východní Evropy.“

Tolik ve stručnosti – a nyní k oněm zmíněným vedlejším efektům. Nejprve ale pár zanedbávaných faktů. Z hlediska mezinárodní konkurenceschopnosti se původní země eurozóny dělí na dvě, možná tři teritoria. Tím prvním jsou země s velmi vysokou konkurenční schopností, velmi vyspělým exportním průmyslem, země, které patří ke světové špičce v kvalitě, inovacích a designu produktů.

K nim patří zejména Německo a Nizozemí. Tyto dvě země, které mají dohromady takřka 100 miliónů obyvatel, dokázaly v roce 2008 vytvořit větší přebytek obchodní bilance než celá Čína, která má 1,33 miliardy obyvatel. V přepočtu na obyvatele tedy tyto dvě země mají téměř čtrnáctinásobnou exportní produktivitu než asijský obr! Podobná čísla lze uvést i pro bilanci běžného účtu.

To je také hlavním důvodem, proč je euro tak silná měna. Možná až příliš silná – pro ty členy eurozóny, kteří nejsou schopni dosáhnout podobné výkonnosti. Když se podíváme na evropské státy, které měly během poslední doby problémy, narazíme na mnohé, jejichž obchodní bilance a bilance běžného účtu je v hlubokém propadu: Řecko, Španělsko, Portugalsko a částečně Itálie. Ze zemí mimo eurozónu lze značnou nerovnováhu pozorovat u Maďarska a pobaltských států.

Pro země z druhé skupiny je velmi obtížné mít euro a zároveň ekonomiku, která není schopna tuto silnou měnu „utáhnout“. Devalvace nepřipadá v úvahu, restrukturalizace je proces obtížný a zdlouhavý. V případě otevřených ekonomik (což jsou dnes v EU prakticky všechny) pak další nesnáze mohou přijít ze strany výkyvů kapitálových toků a tvorby úvěrů. Všichni obdivovali Irsko, Španělsko a pobaltské státy, když se jim dařilo. Nedávný rychlý růst těchto zemí byl způsoben rychlou tvorbou úvěrů a přílivem kapitálu. Obojí bylo zrychleno eurem, respektive vazbou na euro.

Když v Evropě nastala recese, dosavadní výhoda se změnila v břemeno. Ukázalo se, že zmíněné země byly závislé na rychlé tvorbě úvěrů a přílivu kapitálu; když se tyto motory růstu zastavily, přišly obrovské problémy. Euro v těchto ekonomikách zafungovalo jako zesilovač hospodářského cyklu. Tyto země by patrně dnes byly v lepší situaci, kdyby měly vlastní měnu s plovoucím kursem.

Dále existuje třetí skupina evropských zemí, které jsou někde mezi: euro jsou na rozdíl od Irska, Portugalska nebo Lotyšska schopny „utáhnout“, jeho výhody jsou důležité, ale nepatří do první ligy exportérů jako Německo nebo Nizozemí. Zde bychom mohli uvést třeba Francii, Belgii nebo Rakousko.