Čas na rychlý růst mezd

Český statistický úřad včera oznámil, že míra nezaměstnanosti v červnu činila 2,7 procenta. Co si o tomto čísle myslet? Je to hodně, nebo málo?

Česká nezaměstnanost patří k nejnižším v celé Evropě. Byla nejnižší dokonce i po většinu posledních zhruba šesti let, tedy včetně dvou let před covidovou pandemií. Mohlo by se proto zdát, že zdejší trh práce je po řadu let v přímo vzorné kondici. Tak to ale bohužel není.

Jednoduchým měřítkem této kondice je sice právě míra nezaměstnanosti, ale té musíme správně rozumět. Naznačuje poměr mezi částkou, kterou chce za svou práci pracovní síla, tedy lidé, kteří svou práci prodávají nebo by rádi prodávali (ať už formou zaměstnání, nebo formou OSVČ), a částkou, kterou je těmto lidem ochotna zaplatit druhá strana, tedy ti, pro které je práce odváděna (všichni zaměstnavatelé a dále také firmy a domácnosti odebírající práci od OSVČ).

Pokud je nezaměstnanost hodně vysoká, znamená to, že pracovní síla chce za svou práci víc, než je – vzhledem k produktivitě této pracovní síly – poptávka po ní ochotna dát. Naopak hodně nízká nezaměstnanost je signálem, že požadavky pracovní síly jsou ve srovnání s platební ochotou odběratelů práce – při dané produktivitě práce – zbytečně skromné. (Ve všech těchto úvahách pro jednoduchost záměrně pomíjíme, že u práce jsou vedle samotné odměny důležité i jiné parametry.)

Kdesi uprostřed mezi mírou nezaměstnanosti „hodně vysokou“ a „hodně nízkou“ je míra rovnovážná. Je to míra nezaměstnanosti, která je pro ekonomiku nejzdravější.

Mohlo by se zdát, že nejzdravější by byla nezaměstnanost nulová, stav, kdy pracují všichni, kteří pracovat můžou a chtějí. To by snad platilo v ideálním světě, kde všichni vždycky vědí všechno o všech volných pracovních místech a o všech lidech tvořících pracovní sílu a kde jakákoliv smlouva o odvedení práce se dá kdykoliv okamžitě uzavřít nebo zrušit bez vedlejších dopadů na kteroukoliv stranu.

V reálných rozvinutých ekonomikách se ale za zdravou pokládá nezaměstnanost zřetelně nadnulová, někde kolem čtyř procent. Taková nezaměstnanost totiž značí, že odběratelé pracovní síly si mohou trochu vybírat ty správné budoucí pracovníky a zrcadlově že lidé si po opuštění předchozího pracovního uplatnění berou určitý čas, aby si dobře vybrali, kde svou pracovní sílu uplatní příště.

Ostatně makroekonomickým přínosem podpory v nezaměstnanosti je právě fakt, že její příjemci nejsou po opuštění předchozí práce nuceni okamžitě skočit po první pracovní nabídce, na níž narazí. Při určité nadnulové – státem skrze podporu vlastně i pěstované – nezaměstnanosti mají nabídka i poptávka možnost si trochu vybírat. Po takovém vybírání se pak nově přijatý pracovník a jeho nová pracovní pozice k sobě lépe hodí, tento „pár“ je produktivnější a déle vydrží, ekonomika více prosperuje.

Česká méně než tříprocentní nezaměstnanost je zřetelně pod zmíněnými rovnovážnými cca čtyřmi procenty. Při aktuální ceně práce (mzdy, příjmy OSVČ) a její produktivitě tedy poptávka po pracovnících převyšuje jejich nabídku: je přebytek volných míst neboli nedostatek lidí.

Touto svou nerovnováhou zdejší trh práce českou ekonomiku brzdí. Slouží jí špatně – asi jako málo nafouknuté pneumatiky špatně slouží při jízdě autem.

Odchýlení trhu od rovnováhy, kdy nabídka a poptávka se přestanou rovnat, není nic výjimečného. Stává se to obvykle v důsledku nějakého šoku: po skončení pandemie je přebytek roušek, po rozšíření ptačí chřipky je nedostatek vajec. Jedním z kouzelných triků volného trhu je, že se dokáže do rovnováhy zase vrátit potřebnou změnou nabídky a/nebo poptávky a/nebo ceny.

Jenomže český trh práce je pod rovnováhou už šest let. Co mu brání se dostat zpátky do rovnováhy? Jedním z klíčových důvodů nejspíš je každoročně se opakující demografický šok: počet obyvatel Česka v ekonomicky aktivním věku (15–64 let) se rok za rokem snižuje, a tudíž se neustále snižuje i pracovní síla.

Výše uvedené úvahy mají jasné praktické vyústění: dokud bude míra nezaměstnanosti zřetelně pod rovnováhou, bude na místě, aby odměna za práci rostla rychleji než její produktivita. Půjde o růst pro ekonomiku zdravý, protože díky němu se trh práce bude rychleji posouvat zpátky ke své rovnováze.

Věc ale přece jen není tak jednoduchá. Zaprvé, řeč je o růstu odměny za práci a o produktivitě práce v průměru za celou ekonomiku; v různých jednotlivých oborech je situace různá. Zadruhé, zaměstnanci a OSVČ nesmějí své požadavky přehnat; jinak hrozí, že se míra nezaměstnanosti zvýší přespříliš – až nad rovnováhu.

Kdo odhadne, jak rychlý růst odměny má správně požadovat ve svém konkrétním odvětví, a to zejména teď, v době doznívajícího masivního šoku ze zdražení energií, by si v předmětu Aplikovaná makroekonomie zasloužil jedničku s hvězdičkou.

Michal Skořepa, analytik České spořitelny