Víkendář: Proč vlastně tolik záleží na zvýšení sazeb o pouhých 0,25 procentního bodu?

Proč by i velmi malá změna v sazbách centrální banky měla mít významný dopad na celou ekonomiku? Na tuto otázku v souvislosti se svou novou knihou odpovídal ekonom a expert na monetární politiku Scott Sumner, podle kterého je pravda, že většina lidí se vůbec nezajímá o to, jak jsou právě nastaveny sazby amerického Fedu. Jak by tedy jejich nevelký posun mohl ovlivňovat poptávku v celém hospodářství?

Sumner se na stránkách The Money Illusion věnuje nejdříve takzvanému přenosovému mechanismu monetární politiky. Tedy mechanismům, přes které se změny této politiky dostávají do reálné ekonomiky. V principu může být podle ekonoma změna sazeb epifenoménem, tedy něčím, co má nějakou příčinu, ale dál již nijak nepůsobí a nic dalšího neovlivňuje. Vedle toho mohou mít sazby signalizační efekt.

Sumner totiž tvrdí, že samotné sazby a jejich změna jsou skutečně epifenoménem, respektive vedlejším efektem změn v poptávce a nabídce po peněžní bázi. Za příklad dává prosinec roku 2007, kdy Fed zpomalil růst peněžní nabídky a v důsledku tohoto kroku došlo k menšímu než očekávanému poklesu sazeb. Akciové trhy podle ekonoma konkrétně doufaly v jejich pokles o 0,5 procentního bodu, ale přišel pokles jen o 0,25 procentního bodu, na což trhy reagovaly znatelnou korekcí. Jádrem problému nicméně podle ekonoma nebyly sazby samy o sobě, ale to, že ekonomika v té době potřebovala rychlejší růst peněžní báze, než jaký Fed umožnil.

Na konci roku 2007 tedy nedošlo k žádnému velkému pohybu sazeb, ale monetární politika se výrazně projevila na akciovém trhu, a to podle Sumnera ukazuje, že sazby nejsou dobrým indikátorem jejího nastavení. Rok 2007 pak může sloužit i jako dobrý příklad toho, jakou roli hrají sazby ve smyslu indikativním. Krátkodobé sazby totiž nemají na ekonomiku samy o sobě významný vliv, opak ale platí o sazbách dlouhodobějších. Takže vliv krátkodobých sazeb se objevuje ve chvíli, kdy jsou považovány za významný signál ve změně sazeb dlouhodobých.

Sumner dává v této souvislosti následující příklad: Dejme tomu, že Fed mírně zvýší sazby tak, že se nachází o 0,25 procentního bodu nad sazbami neutrálními. To samo o sobě nemusí být výrazná odchylka, ale může se rozjet kumulativní proces: Ekonomiku zvýšení sazeb o něco zpomalí, což znamená, že neutrální sazby se o něco málo sníží. Rozdíl mezi nimi a sazbami skutečnými se tedy prohloubí. To samo o sobě ekonomiku zpomalí ještě více a mezera mezi přirozenými a skutečnými sazbami se dál prohlubuje.

Fed nakonec zareaguje snižováním sazeb tak, aby klesly na úroveň těch neutrálních, ale popsaná spirála je již v plném proudu. Podle ekonoma nejde o hypotetický příklad, ale o popis situace, která vnikla v letech 2007 a 2008. Důkazem prudce klesajících neutrálních sazeb a rozšiřující se mezery mezi nimi a sazbami skutečnými je podle ekonoma kolaps nominálního produktu. A zatímco pro řadu expertů nemusela být tehdejší výše sazeb považována za problém, trhy jej vnímaly a reagovaly odpovídajícím způsobem.

„Veřejnost monetární politiku nevnímá přímo, ale sleduje, jaký dopad má na finanční trhy,“ píše poté Sumner ve vztahu k tomu, jak moc se o sazby a monetární politiku zajímají běžní lidé. Můžeme pak pozorovat například to, že bohatší část společnosti, která má významnější část svého majetku v akciích, omezí své výdaje v době, kdy trh míří dolů. Na této úrovni existují „miliony transmisních mechanismů“ a na jednu stranu tak sazby nemají samy o sobě žádný význam a zároveň jej mohou mít obrovský – pokud vezmeme do úvahy jejich signalizační efekt a efekt kumulace a spirály roztáčené mezerou mezi nimi a sazbami neutrálními.

Zdroj: The Money Illusion