V. Benda – Ztráty bank nemá jako první platit daňový poplatník

Komentář V. Bendy, člena bankovní rady ČNB a poradce bankovní rady J. Matějů
Vojtěch Benda a Jakub Matějů (Hospodářské noviny 9. 3. 2021 strana 16, rubrika Názory)

Finanční krize roku 2009 uštědřila centrálním bankám několik lekcí a covidová krize opět připomněla jejich aktuálnost. Lekce první: I když měnová politika plní svou roli ochránce cenové stability, stále mohou vznikat nerovnováhy či bubliny na finančních trzích a v cenách nemovitostí.

Lekce druhá: Jeví-li se jednotlivé finanční instituce zdravé a odolné vůči ekonomickým šokům, nemusí být nutně odolný systém jako celek. Tyto lekce vedly k zavedení opatření v oblasti finanční stability, jako jsou kapitálové rezervy či limity na poskytování hypoték.

A nakonec lekce třetí: Nelze akceptovat svět, kde zisky finančních domů míří výhradně k soukromým investorům, avšak náklady na jejich záchranu padají na hlavu daňového poplatníka.

Bylo třeba najít cestu, jak zachránit potenciálně problémovou banku, než se dostane do bodu, ze kterého není návratu. Takovou cestu, při které se přednostně využije vlastkapitál banky, prostředky vlastníků a komerčních investorů. Možnost sáhnout si na peníze z veřejných rozpočtů musí být až poslední varianta. Česká národní banka proto posiluje obranyschopnost tuzemských bank o první linii: v rámci mechanismu pro řešení bankovních krizí začala bankám předepisovat požadavek „MREL“.

MREL (zkratka anglického „minimum requirement for capital and eligible liabilities“, volně přeloženo jako požadavek na kapitál a způsobilé závazky použitelné pro absorpci ztrát) je dalším nástrojem pro řešení krizí, který se přidává k již existujícímu Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize. Fond pojištění vkladů je tu už od devadesátých let a funguje jako pověstní blaničtí rytíři – aktivuje se, až když je nejhůř a banka opravdu krachuje.

Právě z Fondu pojištění vkladů jsou vypláceny náhrady klientům, kteří by jinak o své úspory mohli přijít. Fond pro řešení krize je relativní novinkou a lze jej využít pro řešení krize jinou cestou. Pokud se banka dostane do problémů, ale ještě je možné ji zachránit, lze pro tyto účely využít prostředků Fondu pro řešení krize. Oba tyto fondy jsou plněny příspěvky samotných bank.

Nově zaváděná první linie obrany, MREL, funguje trochu jinak. Řídí se totiž logikou, že ti, kdo z potenciálně rizikového chování finanční instituce profitovali jako akcionáři a držitelé výnosných dluhopisů, by také měli nést náklady na její uzdravení. Proto je požadavek MREL stanoven jako minimální úroveň vlastního kapitálu a způsobilých závazků, které lze v případě krize odepsat.

Tyto závazky, nejčastěji v podobě nezajištěných dluhopisů, v sobě nesou riziko v podobě ztráty hodnoty při řešení krize, a tím pádem přirozeně také vyšší výnos. Ten, kdo na byznysu banky nejvíce vydělává, musí být také připraven na největší možné ztráty.

A co by se tedy dělo, kdyby se banka dostala do problémů? Pro některé lze situaci řešit například prodejem problémové banky jinému soukromému subjektu. Pro největší banky se řešení krize plánuje způsobem „bail-in“ (záchrana a rekapitalizace z vnitřních zdrojů).

Zde se aktivuje konverze či odpis kapitálových nástrojů a závazků. Závazky mohou být buď plně odepsány, pokud jsou ztráty v bilanci banky vysoké, nebo převedeny na akcie – vlastnický kapitál. Teprve pokud by to nestačilo k nápravě bilance banky a zachoní vání její kapitálové dostatečnosti, přicházejí na řadu prostředky z Fondu pro řešení krize. Výhodou je, že při takovém postupu banka stále existuje a může pokračovat v poskytování služeb. A přitom nebyly použity žádné peníze daňových poplatníků.

Po finanční krizi z roku 2009 bylo zřejmé velké rozčarování veřejnosti ze záchrany bank a dalších velkých korporací z peněz daňových poplatníků. Tyto takzvané bail-outy velkých finančních institucí byly vnímány jako nespravedlivé, protože instituce v problémech měly na situaci často svůj lví podíl viny.

Nová první line obrany MREL, kterou začaly banky postupně budovat od letošního roku, na to reaguje a zavádí naopak princip „bail-in“, kdy se na záchraně banky v problémech podílí primárně ti, kdo z jejich ziskovosti do té doby nejvíce těžili. České banky jsou zdravé a odolné vůči potenciálním ekonomickým otřesům. V současnosti jim tedy nic nehrozí a záchranné plány zůstávají v podobě simulačních cvičení. Avšak kdo je připraven, není potom překvapen.