Poučení z kamionové krize

Vánoční drama kamionů v Anglii skončilo. Jak se odehrálo a co vypovědělo?

Kent, „Zahrada Anglie“ obtěžkaná kamiony, si oddechl. Na den přesně týden trval ostře sledovaný příběh řidičů kamionů, kteří v jihoanglickém hrabství uvázli po rozhodnutí Paříže uzavřít hranice s Británii. Důvodem přerušení veškeré dopravy byla obava z přenesení nové mutace covidového viru, který se velmi rychle rozšířil v některých částech Spojeného království, do kontinentální Evropy. Celkový počet nákladních vozů, které se v oblasti v důsledku přerušení obvyklých dopravních toků nahromadily, nebyl nikde zveřejněn. Dle informace britského ministra dopravy Granta Shappse o tom, že do soboty 26.12.t.r. bylo provedeno 15 526 testů, lze však usuzovat na číslo kolem 16 000. České velvyslanectví v Londýně bylo ve spojení s asi padesátkou našich řidičů, kteří prostřednictvím svých vnitřních mobilních a vysílačkových sítí zprostředkovávali informace dalším. Odhaduji, že celkem se v restrikcemi postižené zóně mohla pohybovat zhruba stovka vozů českých firem.

Zákaz začal platit v neděli. Kamiony postupně totálně zablokovaly přístav Dover, začaly vytvářet nekonečné fronty na dálnici M20 a byly směřovány do prostoru nevyužívaného letiště v Manston. Nová situace představovala ohromnou výzvu pro všechny účastníky dramatu: pro řidiče, stejně jako pro ty, kteří byli zodpovědní za nastavení zvládnutelného systému, udržení bezpečnosti a pořádku. Nejhorší byly první dny. Nejistota. Nedostatek informací. Nepředvídatelnost vývoje věcí. Ohrožení covidovým virem. A začínající vánoční týden. Když jsme poprvé, dva dny před Štědrým dnem, vyrazili s kolegy do Kentu s jídlem a pitím pro naše řidiče, tušili jsme jen málo o tom, jak se bude situace řešit. Nálada u letiště v Manston, kam nás nekompromisní ostraha nevpustila, byla pochmurná. Přesto se nám ten večer podařilo zásoby předat. Řidiči, v nichž emoce jenom bublaly, si stěžovali na špatnou hygienu, nedostatek potravin a nápojů, ale nejvíc je sužovala stále více dotírající beznaděj. Plochu obehnanou dvojitým ostnatým drátem bičoval prosincový anglický déšť. Deset paralelních, čtyři kilometry dlouhých, řad mokrých náklaďáků bylo nasvíceno letištními reflektory. Deprimující pocit. Šoféry, parkující na jiných místech, jsme našli v lepším rozpoložení. Přání měli stejné: všichni chtěli co nejdříve domů.

A pak svitla naděje. Jízdenkou do Evropy se stal negativní test. Každý ho chtěl co nejrychleji získat. Situace na letišti v Manston byla o to složitější, že znemožňovala osobní iniciativu a nutila k vyčerpávající trpělivosti. Všichni cítili, že nastal pohyb a chtěli být jeho součástí. Éterem se šířily fámy. Napětí, očekávání a stres raketově vzrostly. Postupně se otevírala testovací místa. Najít je a dostat se k nim nebylo zpočátku jednoduché. A tak si Češi hledali vlastní cestu. Někteří se s pomocí anglických přátel nechali otestovat ve zdravotnických zařízeních v okolních městech a vesnicích, byť to instrukce vládních institucí neumožňovala. Několik málo jiných bylo ještě vynalézavějších. Ofotili si negativní test svých polských a dalších kolegů z mobilů do mobilů, využili dynamiky okamžiku a zmizeli. Nesli riziko, ale měli pocit, že bezvýchodnost situace je opravňuje k tomu, aby je podstoupili. Uspěli. Řada dalších Vánoce doma nestihla a jejich útrapy vykoupilo až plošné testování prováděné příslušníky britských ozbrojených sil v průběhu následujících dnů. S některými z nich jsem se setkal na Boží hod vánoční při své druhé návštěvě krizové zóny. Cítili, že se blíží konec provizoria a vidina cesty domů jim dodávala energii. Slyšel jsem však také, že pro mnohé z nich je to poslední zkušenost, kterou za volantem vozu mezinárodní nákladní přepravy chtěli zažít. Byli rozhodnuti toto povolání po návratu do vlasti opustit.

S několikadenním odstupem lze konstatovat, že toto nesmírně složité cvičení, které svým rozsahem nemá v novodobé historii Británie obdoby, fyzicky a psychicky nesmírně náročné zejména pro ty, kdo byli uvnitř, bylo zvládnuto dobře. Zástupce šéfa police v Kentu, Peter Ayling, mi řekl, že „příprava na brexit se vyplatila a pokud to odjezdem posledních aut z letiště v Manston a dosažením dohody o budoucích vztazích mezi Velkou Británií a Evropskou unií skončilo, jenom dobře“. Na vlastní oči jsem mohl sledovat, jak policie a armáda i místní úřady jsou stále více a více jistější ve zvládání situace. Jak dokázaly, přes občasné výlevy nespokojenosti a dramatické protestní akce, udržet pořádek, zorganizovat dopravu, zabezpečit potřebnou stravu i základní hygienu. Je na místě připomenout, že Britům pomáhaly na čtyři desítky francouzských hasičů a zhruba stejný počet polských vojenských zdravotníků zejména s testováním a distribucí potravin.

Přemýšlel jsem, co ještě tato mimořádná epizoda letošního roku vypověděla o nás, o Češích. Asi nic víc než víme, ale možná si je to dobré připomenout: 1) dovedeme si pomáhat. V průběhu těch několika dnů jsem se setkal se záplavou projevů solidarity od krajanů v Británii, stejně jako občanů ČR. Nabízeli ubytováni, jídlo, peníze. Byli zklamáni, když nebylo možné jimi nabízenou pomoc zprostředkovat. Myslím, že tato vlna sympatií musela k řidičům dolehnout. 2) dovedeme si poradit. Česká schopnost „něco vymyslet“, improvizovat, nahlédnout problém úplně z jiného úhlu nezná mezí. Někdy se dostáváme až na samou hranici pravidly vymezeného prostoru, někdy jeden krok za ní. Ale pak se posunujeme rychleji. Je v tom trochu české invence, drzosti a taky kverulantství, protože my víme, že „pravidla nemusí být nastavena dobře“. Ale v zásadě to funguje. 3) vždycky se najde někdo, kdo nebude s ničím spokojen a kdo by vše udělal lépe. To komentář nepotřebuje.

A čím nepřekvapili Britové, tentokráte z Kentu? Neuvěřitelným soucitem. S klukovským nadšením jsem poslouchal historiky našich a slovenských řidičů o tom, jak jim místní lidé přinášeli jídlo a pití na různá parkoviště (i před bránu letiště v Manston), spouštěli košíky s proviantem z mostů, když nemohli na dálnice apod. Jsem vždycky rád, když Anglie a její obyvatelé nemají jen tu podobu staré kožené židle, jak o ní ve svých Anglických listech hovoří Karel Čapek, ale spíše ctnostné dámy pomáhající, a dokonce s úsměvem, všude, kde je třeba. Brexit nebrexit.

V Londýně 27. prosince 2020, Libor Sečka

Článek v MF Dnes