Stravenky zrušme, pomůže to celé ekonomice. Odbory se pletou

Ministerstvo financí chce nabídnout zaměstnavatelům, aby místo stravenek dávali zaměstnancům rovnou nezdaněné peníze. Samozřejmě v odpovídajícím množství, tedy v množství limitovaném. Pokud by návrh prošel, zvýšila by se míra spotřebitelské volby. A to v konečném důsledku svědčí ekonomice jako celku, neboť každý člověk sám nejlépe ví, co s vlastními penězi dělat. Zda je utratit za jídlo v restauraci, či za něco jiného. Proti jsou však odbory, kteří dnes premiéra přesvědčovali, aby se takzvaný stravenkový paušál nezaváděl.

Stávající systém stravenek ovšem vede k vážným tržním deformacím a nespravedlnostem. Návrh ministerstva financí je nepříznivou zprávu hlavně pro stravenkové firmy. Obecně by však jeho uvedení do praxe zásadní újmu nezpůsobilo, neboť podnikání těchto firem nepřináší z celospolečenského hlediska žádný výrazný užitek. Vlastně jenom zaplňují prostor uměle vytvořený příslušnou legislativní úpravou a ekonomika by se bez nich snadno obešla. Navíc by se omezily čtyři zásadní nespravedlnosti a tržní deformace, které stravenky způsobují.

Zaprvé. Stravenkové firmy žijí v zásadě z provizí. Těch, jež získají od provozovatelů obchodů jako Billa, Albert, Coop či večerek a pochopitelně restaurací, které poukazy na jídlo přijímají. Provozovatelé restaurací a vedoucí obchodů totiž při směně stravenky za peníze neobdrží od stravenkové firmy celou cifernou hodnotu kuponu, nýbrž částku sníženou nejčastěji o pět až šest procent.

Mnoha restauracím a obchodům se ovšem i přesto vyplácí stravenky přijímat, neboť tak zvyšují vlastní obrat a ztráty mohou dohnat zvýšením cen. Existence cenných poukazů na jídlo tedy vytváří zbytečně pokřivující inflační tlak primárně v sektorech pohostinství a potravinářského maloobchodu.

Zadruhé. Vyšší cenu v restauraci jsou často nuceni platit i ti, kteří stravenky od svých zaměstnavatelů „nefasují“. Těchto zaměstnanců je v Česku asi milion, zatímco na stravování zajištěné zaměstnavatelem – ať už ve formě stravenek nebo závodních jídelen – spoléhají přes tři miliony českých zaměstnanců. Na stravenky lze tedy hledět tak, že přesouvají bohatství od těch, kteří tento benefit nemají, k těm, kteří ano a rovněž, pochopitelně, ke stravenkovým firmám. Při přesunu bohatství od jedněch ke druhým stravenkovým firmám zkrátka něco z toho „zůstává za nehty“.

Zatřetí. V praxi je velmi obtížné získat za stravenku zpět hotovost. To vede k neefektivní spotřebě neboli nákupu, který se děje pouze proto, aby se stravenka využila v plné výši. S nástupem elektronických stravenek sice tato nevýhoda odpadá, ale e-stravenky využívá jen zhruba každý desátý zaměstnanec fasující stravenky. A lze je uplatnit jen v části restaurací. Stále převažují podniky, kde člověk uspěje spíše se stravenkou papírovou. Jestliže zastánci stravenek vyjadřují dojemnou péči o teplé jídlo ve strávníkově žaludku, které by tam prý bez stravenky nekončilo s takovou pravidelností, je možné vytáhnout podobný – a také podobně úsměvný a zavádějící – argument. Protože se lidé snaží využít stravenky v plné výši, konzumují nakonec více, než by museli, tudíž stravenky přispívají k rozvoji epidemie obezity v ČR. 

Začtvrté, z pohledu zaměstnavatele je sice výhodné, že díky stravenkám ušetří na odvodech na zdravotní a sociální pojištění, neboť zaměstnancům vyplácí nepeněžní stravné nepodléhající dani z příjmu. Na druhou stranu musí počítat s vyššími administrativními náklady, které provoz stravenek doprovázejí.

Řadový občan, který má benefit ve formě stravenek tedy na první pohled získává cosi velmi výhodně. Tato výhodnost však při druhém, třetím, prostě podrobnějším pohledu bere za své, neboť, jak známo, „žádný oběd není zadarmo“ a ani jídlo nepadá z nebes. Vyšší ceny v restauracích a obchodech či jistá nepraktičnost cenných poukazů jsou ale tak nenápadné „strašáky“, že se jimi málokdo zabývá. Navíc obrat několika stravenkovým firmám generuje dennodenní konzumace statisíců zaměstnanců. Při takovém poměru – jednotek vůči statisícům – se veškerá negativa poukazů na jídlo rozprostírají ve společnosti jako margarín na ranní chléb.

Stravenkové firmy v celém zašmodrchaném koloběhu vítězí na celé čáře: ze stravenek tyjí na plácku vykolíkovaném státní mašinerií. Přiznejme barvu za ně. Pokud příspěvky zaměstnavatele na stravenky nebudou ze zákona daňově uznatelným nákladem, velice pravděpodobně nebudou existovat ani stravenkové firmy. Je proto logické, že právě ony nejhlasitěji křičí, když vláda nyní přemýšlí, že systém stravenek pozmění. Byl by to dobrý krok. I když ideálním řešením prakticky pro všechny by bylo stravenky zrušit. Vlastně všechny by nás to obohatilo.

Lukáš Kovanda, Ph.D.