Aleluja

Jedna z definicí ekonomie zní tak, že jde o „bolestivou elaboraci toho, co je evidentní“. Podle mne je to příliš přísné hodnocení. Našel bych totiž pár věcí, které zase tak evidentní nejsou a pochopili jsme je jen díky práci dobrým úsudkem obdařených ekonomů. Na druhou stranu je ale asi pravda, že mnohdy skutečně bolestivě objevujeme evidentní a netýká se to ani zdaleka jen ekonomie a věcí hospodářských. Ale třeba i Vánoc.

Tim Kasser a Kennon M. Sheldon přišli v roce 2002 se studií „What Makes For Merry Christmas?“. Při hledání toho, „co dělá šťastné Vánoce“ zjistili, že asi 75 % dotazovaných je spokojeno s tím, jak Vánoce probíhají. Pravděpodobnost pocitu spokojenosti pak rostla v případech, kdy lidé trávili více času s rodinou a věnovali se i věcem duchovním. Což je podle autorů studie v souladu s tím, co zjistili i jiní vědci – tedy s tím, že vztahy a duchovní život celkově zvyšují kvalitu života.

Pan Kasser a jeho kolega se věnovali i možnosti, že spokojenost o Vánocích roste v případě, že se chováme podle „diktátu společnosti“. Ten se týká naopak materialistických aspektů Vánoc, včetně zvyklostí dávat si dary. Závěr studie je takový, že podobné podvolení se konzumnímu diktátu spokojenost nezvyšuje, v některých případech dokonce zvyšuje stres. Například tehdy, když dárky dosahují vysokých hodnot. Pan Kasser doplňuje, že tento závěr je v souladu s jinými analýzami, které tvrdí, že pokud se náš život točí kolem materialismu, spokojenost je nižší.

V neposlední řadě pak studie dochází k tomu, že spokojenost o Vánocích přináší, pokud se zvýšený konzum v této době pojí s většími ohledy na životní prostředí. Omezit ale třeba výdaje na dárky je prý v praxi složité v případech, že tímto směrem nejdou všichni (problémy s tím mají prý zejména prarodiče). Snahy jednotlivce jít tímto směrem pak spíše vyvolávají stres.

Jsou podobné závěry překvapivé? Myslím, že moc ne. Jen o konzumu o Vánocích toho bylo napsáno hodně. Zajímavý je onen aspekt diktátu společnosti. Celé dohromady to totiž možná ukazuje, že si vlastně stále diktujeme něco, o čem víme, že to není tak úplně nejlepší. Způsoby tohoto diktátu jsou přitom mnohdy rafinované. Vybavuje se mi třeba jedna studie, která (asi opět nepřekvapivě) potvrdila vztah mezi tím, když v obchodech hraje uprostřed tradiční vánoční výzdoby vánoční hudba na straně jedné a výší prodejů na straně druhé.

Takže naše nákupy dárků může zvýšit třeba i nějaká verze Cohenova Hallellujah i přesto, že svou hlubokou spiritualitou vybízí v podstatě k tomu, abychom se vydali úplně jiným směrem. Tím, který má ale ve své podstatě s Vánoci asi mnohem více společného. Jak totiž poukazoval Ladislav Heryán v reakci na smrt Leonarda Cohena, tato jeho známá píseň je (zřejmě) přebásnění příběhu o králi Davidovi. Toho, kdy spatřil Bat-šebu, povolal jí k sobě a ulehli spolu do lože. Následně dá David zabít jejího muže, Bat-šebu si vezme za ženu, ale jejich dítě zemře. David svého hříchu hluboce lituje a „po vší prožité bolesti ze ztráty syna a z celé té vlastní bídy se jim narodí syn Šalomoun“, píše pan Heryán v knize Exotem na této zemi.

„Snad právě zde nejkrásněji září Boží milosrdenství, jak o něm víc než tisíc let později bude mluvit Ježíš“, dodává kněz. A já už jen napíšu, že je jen na nás, zda budeme při poslechu této, u nás s Vánoci spojené, písně kontemplovat o věcech, jako je milosrdenství. Či přemýšlet o tom, co ještě koupit.