Wyplosz o nebezpečí příliš laxního přístupu ke státním financím

Známý ekonom Olivier Blanchard rozpoutal živou diskusi svou nedávnou přednáškou na téma rozpočtových deficitů a vládních dluhů. Všímá si jí i jiný známý ekonom Charles Wyplosz, podle kterého Blanchard naznačuje, že z deficitů a dluhů není třeba mít takový strach, ale na druhou stranu si je dobře vědom nebezpečí, které sebou nese fiskální nezodpovědnost. Wyplosz se tedy nepřidává k obecné kritice Blancharda, nicméně ve své úvaze na stránkách VoxEU poukazuje na některé hlubší problémy.

Blanchardova argumentace stojí do značné míry na poměru tempa ekonomického růstu a sazeb. Pokud se sazby nachází níž než růst (r - g < 0), poměr dluhu k HDP má tendenci klesat. Jak poukazuje Wyplosz, nejde o žádný nový argument. Důležité je, zda v praxi převažuje tento stav. Blanchard tvrdí, že ve Spojených státech jde až na výjimky skutečně o standardní jev a dává jej do souvislosti s teorií dlouhodobé stagnace.

Wyplosz ovšem na základě analýzy dat ze skupiny ekonomik tvrdí, že v žádném případě o běžný jev nejde. Zaměřil se na vývoj v zemích OECD po roce 1961 a ten ukazuje, že situaci, kdy r - g < 0, lze pozorovat ve 49,7 % případů. Dokonce i v USA nastala tato situace v 56,1 % let. Během a po finanční krizi pak sice centrální banky snižovaly sazby, ale ty se pod tempo růstu dostaly jen ve 47,9 % případů, protože zároveň klesal i nominální růst, a někdy víc než sazby.

Ekonom poukazuje na to, že Blanchard „je při výběru dat a jejich zpracování opatrnější“, a jelikož se zaměřuje jen na Spojené státy, může učinit „potřebné úpravy“, které na mezinárodních datech provést nelze. Ty se týkají například kalkulace váženého průměru sazeb, kdy váhy odvozuje od průměrné doby splatnosti vládních dluhopisů. Wyplosz ovšem dodává, že data každopádně vykazují vysokou volatilitu a to samo o sobě ukazuje, že ohledně poměru růstu a sazeb nelze hovořit o nějakém standardu.

Wyplosz také poukazuje na to, že míra zadlužení závisí i na výši primárního rozpočtového deficitu či přebytku. A ten může podle něj být funkcí toho, v jakém poměru je tempo růstu a sazeb. Pokud totiž vláda vnímá, že tlak na růst dluhů díky němu klesá (r - g < 0), může to vnímat jako zvýšený prostor pro vyšší deficity.

Pohled na data podle ekonoma konkrétně ukazuje, že u některých zemí je jasně patrná vazba mezi poměrem růstu a sazeb na straně jedné a pohybem dluhu na straně druhé. Příkladem je Finsko či Nizozemí. Ovšem u jiných zemí žádná viditelná vazba neexistuje a průměrná korelace u všech zemí se pohybuje na hodnotě 0,332. Wyplosz tak tvrdí, že o přínosu proticyklické fiskální politiky není pochyb, ale to samé platí o přílišném zadlužování. A nedá se automaticky spoléhat na to, že jeho dostatečnou brzdou budou sazby pohybující se pod tempem růstu tak, jak to bylo v některých případech v historii. Dodává však, že Blanchard si je tohoto nebezpečí také dobře vědom, tudíž by neměl být předmětem povrchní kritiky.

Zdroj: VoxEU