Investiční strategie: Co dělat, když "to nefunguje"?

Asi každý, kdo někdy zkoušel vytvořit vlastní strategii, to zná. Po měsících analýz, testování a zkoumání historických výsledků přijde na řadu samotná investice. Víra v investiční proces a dobré výsledky je podpořena zpětnými testy, takže převládají optimistická očekávání, následná realita ale přináší vystřízlivění. Jak zbytečně nepřicházet o peníze?

Je jedno, že je investor připraven na možná období propadů, s nimiž strategie počítá. Demo účet nebo plán na papíře se s realitou nedají srovnávat. Plánované dlouhodobé dodržování strategie se změní na potřebu kontrolovat výsledky na denní bázi a období poklesů vedou ke zpochybňování strategie. Investor, který není schopen propady přečkat a upustí od zvolené strategie, následně zpravidla přichází o výnosy v obdobích, kdy se trhu (a jeho strategii) daří.

Děje se to u všech investorů a strategií, ale opravdu zřetelné je to aktuálně u velice oblíbených faktorových strategií. Ačkoli by řada z nich měla v dlouhém horizontu fungovat a vydělávat, žádná se nevyhne obdobím zaostávání za indexy. A někdy ta období mohou být dlouhá a ztráty výrazné. Klidně se může stát, že strategie zaostává za trhem i několik let. Investor, který má dlouhodobé cíle, to ale prostě musí vydržet. A existuje pár rad pro ty, kdo se dostali do podobné situace.

1. Silné přesvědčení

Stejně jako nemůže stát dům bez pořádných základů, ani strategie, o níž není investor stoprocentně přesvědčen, nebude fungovat. Dokonce i ti, kteří jsou dostatečně přesvědčeni o svém přístupu, budou v průběhu času zkoušeni způsobem, který může být silnější než jejich přesvědčení. Jen ti, kteří mají jistotu ohledně strategie, by si měli troufnout na faktorový přístup. Ostatní by měli zůstat u indexových nástrojů.

2. Pochopení dlouhého investičního horizontu

Při faktorovém (ani jiném) investování dlouhodobý horizont neznamená například tři roky. Vlastně jde o nejhorší možný interval, na jehož základě by investor měl něco hodnotit. Ukazuje to graf toho, jak se rozhodují penzijní fondy v USA o tom, do jakého fondu investují peníze (bílé sloupce) a jakého fondu se zbaví (šedé sloupce). Ty fondy, do kterých investují, měly ve třech letech před investicí nadprůměrné výsledky, ale po investici na tom byly hůře než fondy, kterých se penzijní společnosti zbavovaly. A to v penzijních fondech pracují profesionálové, kteří by měli být lepší než drobní investoři.

Ale netýká se to jen tříletého horizontu. Některé strategie mohou mít špatné výsledky i v mnohem delších časových úsecích. Příkladem bylo období od začátku tisíciletí, kdy praskla internetová bublina. Investoři do indexů se po investici v roce 2000 dostali do plusu až po třinácti letech, kdy se trhy vzpamatovaly z finanční krize.

Corey Hoffstein ze společnosti Newfound Research šel ještě dále a simulací se pokusil zjistit, jak dlouho trvá, než lze strategii definitivně považovat za neúspěšnou. U hodnotových strategií mu vyšlo 67 let, u těch momentových dokonce až 300 let. Relevantnost a přesnost Hoffsteinovy práce lze samozřejmě všemožně zpochybňovat, ukazuje nicméně, že jde o mnohem delší dobu, než je investiční horizont jednoho člověka.

"Zatímco investor vycházející z faktů a důkazů by měl být rozhozen reálnými daty, většina faktorových strategií funguje tak dobře, že většina současných investorů za celou dobu své investice nezažije období, které by mohlo vést k definitivnímu odmítnutí strategie," míní Hoffstein.

3. Zaměření se na špatná období

Když jeho strategie překonává index o desítky procentních bodů, cítí se investor jako génius. Rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými investory ale určují naopak neúspěšná období. Kdo je schopen přešít špatné časy, má šanci zažít úspěšná období, která dříve či později budou následovat. Při sestavování strategie je proto dobré se nejdříve podívat na nejhorší období z minulosti a ujasnit si, zda by je investor zvládl ustát.

Dobrým příkladem je hodnotové investování. Od začátku roku 1998 do konce roku 1999 vydělalo portfolio 10 % nejlevnějších titulů v USA podle ukazatele P/B hned 45 %. Jenže portfolio sestavené z nejdražších 10 % titulů vydělalo dvojnásobek. Ti, kdo investovali do hodnotových akcií, mohli mít pocit, že to nebyl nejlepší nápad, protože technologické tituly vydělávaly více. Nyní již víme, že investice do růstových technologických titulů mohla stát investory hodně peněz, tehdy to ale mohla být pro mnohé výzva.

Podle grafu níže se může zdát, že je hodnotový přístup dlouhodobě mnohem výhodnější než ten růstový. 10leté klouzavé výnosy hodnotových a růstových titulů od roku 1930 ukazují, že v 90 % případů hodnotové akcie překonávají ty růstové. Pro investora by ale měla být důležitější právě ta období, kdy růstové akcie překonávají ty hodnotové. V takových časech se totiž ukáže, zda hodnotový investor věří své strategii, nebo se nechá rozhodit relativními výsledky.

Tento přístup je vhodný pro ty, kteří chtějí překonávat trhy, protože samotné indexy pro ně nejsou z hlediska dlouhodobé výkonnosti dostatečně zajímavé. Pro všechny ostatní ale dost možná bude nejlepším přístupem investice většiny peněz do nějakého levného indexového nástroje (i u těch je někdy potřeba přestát dlouhá ztrátová období). Faktorové produkty pak mohou být zajímavým prvkem diverzifikace.

Investiční fórum: Jak investovat v roce 2019?