Novináři a etika, konflikt zájmů, korupce

Když hovořím o dnešním současném tisku mám na mysli i elektronická média, dokonce i internet, pokud je používán na zprostředkovávání zpravodajství. Chci hovořit o významu integrity a nezávislosti v tisku. Slyšel jsem, že tady v Praze mají někteří lidé v parlamentu pocit, že tisk není dostatečně integrován a že nemá dost nezávislosti. Není to poprvé, co takové názory slyším a jsem tady abych vám řekl, že nezávislost je naprosto nezbytným předpokladem integrity tisku. A je také nepostradatelný pro úlohu tisku v demokratické společnosti. Takže já bych se s vámi chtěl podělit o myšlenku velkého britského novináře, který ve 20. letech napsal v Manchester Gardien??: jmenoval se C.P.Scott a řekl toto:

Proč považoval C.P.Scott fakta za svatá? A proč musí být fakta svatá pro jakéhokoliv odpovědného novináře? Ve státě, který si sám vládne lidé závisí na zpravodajství, aby se vyznali ve světě, aby jednali spravedlivě, aby se dokázali postarat o budoucnost svých rodin a své vlasti. Zakladatelé mého státu právě z hlediska těchto fakt napsali ústavu, která má jako jeden z článků svobodu slova. Jedním ze zakladatelů byl Thomas Jeferson??, který byl intelektuálním gigantem. Přesto byl Jeferson velmi populární když byla jeho revoluční slova v roce 1776 publikována, byl o několik let později velmi tvrdě a falešně napaden v opozičním tisku, bylo to v době, kdy se stal naším 3. presidentem. On velmi zahořkl v důsledku těchto útoků a napsal jednomu mladému muži, že redaktor by měl rozdělit svůj časopis do 4 částí. Jedna by se měla jmenovat Pravda, druhá Pravděpodobnost, třetí Možnosti a čtvrtá Lži. Řekl, že ty první dvě části by měly být krátké, ale ty druhé dvě by byly delší a uspokojily by touhy čtenářů. Jefersonův přítel se ho zeptal, proč to snášíte ty urážky? A Jeferson stál neochvějně a věřil svému lidu, že dokáží oddělit pravdu od lži a že budou dělat to, co je správné. Jeho víra v lid byla odměněna, protože ho voliči zvolili i podruhé prezidentem Spojených států.

O generaci později, Angličan J.S.Mill napsal to, co Jeferson by mohl byl napsat v té době, ale byl příliš zahořklý. Jeferson by byl pravděpodobně napsal i to, co napsal později Mill a ten napsal následující: potlačit názor je větší zlo než s ním nesouhlasit. Pokud je názor správný potom ztratí čtenáři šanci být osvíceni a pokud je chybný, potom přijdou o správné pochopení pravdy, které je vždy výsledkem kolize s chybou. Čili ve svobodné společnosti je důležité to bitevní pole, na kterém bojuje pravda s chybami. Musíme doufat, že lidé budou vědět jak poznat pravdu a všechny naše instituce jsou vlastně založeny na očekávání toho, že jakmile lidé pochopí pravdu tak budou jednat podle ní pro lepší blaho celé společnosti.

V současné době probíhá v Kalifornii proces, který ukazuje, jak vážně berou naši novináři otázku redakční nezávislosti. Velmi dobré noviny Los Angeles Times nedávno celý svůj nedělní časopis, asi 130 stran, věnovaly novému sportovnímu areálu, který byl vybudován při přestavbě centra Los Angeles. Před pár dny jeden týdeník napsal, že deník Times udělal obchod s tím sportovním areálem. Sportoviště pomáhalo prodávat reklamu na zvláštní vydání časopisu a noviny jim za to zaplatily nějaký poplatek. Stal se z toho obrovský skandál. Všichni novináři o tom hovořili, říkali si, co se asi stane, říkali si, jak se to tam mohlo stát? My vždycky máme takové pravidlo udržet si odstup od těch, o kterých píšeme. Je to nutné tak, abychom ani podvědomě něco nepodtrhli nebo abychom jejich chyby tak nějak nepotlačili. Nikdo neřekl, co měly Timesy napsat o novém sportovišti a že to, co napsaly bylo špatné. Ale nikdy se nedostalo na veřejnost, jakým způsobem s nimi byli spojeni. A je zřejmé, že zdání je stejně důležité jako realita. Novináři a redaktoři z Los Angeles Times se hrozně naštvali, když zjistili, co se stalo. 300 z nich podepsalo petici vydavateli, ve které napsalo: Reputace novin se získává velmi těžko. Ale ztrácí se velmi snadno. Stěžovali si tolik, že vydavatel se musel setkat se všemi novináři, vydavatelka se setkala se všemi novináři, omluvila se jim a slíbila, že už se nic takového nikdy nestane. A to ještě nebyl konec.

Její nástupce starý předseda otec Chandler, členy rodiny, která kdysi tyto noviny založila, napsal dlouhý dopis, v němž sympatizuje s novináři. A takto pan Chandler zkritizoval své následovníky. Pokud i tak velké noviny, jako jsou Los Angeles Times ztratí důvěryhodnost ve společnosti, tak je to ten nejhorší případ, jaký si dovedu představit. Chandler hovořil na základě svých vlastních obav o image jeho novin, ale jeho názory byly stejné, jako názory tisíců novinářů v celé zemi. My nechceme, aby naši zaměstnavatelé nebo naši kolegové lezli do postele s lidmi, o kterých píšeme, ať už jsou to politici nebo podnikatelé nebo nějací společenští aktivisté. Bylo by lepší nevědět, kdo si kupuje náš reklamní prostor a nebo kdo dotuje náš vysílací čas. Nechceme, aby nám někdo říkal co máme nebo nemáme psát. Myslíme si, že jsme zavázáni veřejnosti a je naší povinností dodat našim posluchačům a čtenářům tolik pravdy, kolik jen můžeme zjistit a napsat to, dokud je pravda čerstvá, tak, aby lidé podle ní mohli jednat.

V dobách Jefersona většina novin byla buď patřila různým zájmovým spolkům, patřila řemeslníkům, a nebo byla nějakým způsobem podporována politickými stranami. Čekalo se, že tyto listy budou zpívat podle písničky, kterou hrají ti, kteří platí jejich účty. Jedním z přínosu průmyslového věku bylo to, že ty noviny se začaly tisknout ve větším množství, začaly oslovovat větší počet lidí, více veřejnosti a tudíž i počet kupujících si inzerátů se také rekrutoval z mnohem většího počtu lidí a také ta čtenářská obec byla mnohem bohatší a četnější a tím pádem tedy v těch novinách, kde dříve nebyla možnost se bránit jakémukoliv křivému nařčení, nyní, když ty noviny skutečně oslovují skutečně větší početnější čtenářskou obec, muselo se už tedy prostě novináři dospěli k přesvědčení, že je potřeba spíše poskytovat fakta a ne tolik své názory.

Takže to bylo skutečně díky především průmyslovému pokroku a ne nějakému božskému osvícení v těch redakcích, která vedla k nestrannosti tisku, k nestrannosti těch zpráv. A přibližně v této době jedna z novin, tedy se dalo heslo nebo motto, že bude tisknout beze strachu a bez přízně komukoli poskytované. A také to vedlo k tomu, že ty noviny začaly být řízeny takovým obchodnějším způsobem, tedy způsobem ekonomickým. A také ty finančně dobře zavedené noviny mohly bez mrknutí oka tisknout pravdu bez toho, jestli se to líbí nebo nelíbí jednomu z jejich zákazníků, který si tam tiskl své reklamy. A také došlo dvakrát za minulou dekádu k bojkotům našich zákazníků, kteří u nás tisknou reklamu, u nás v novinách. Já jsem tedy velice hrdý na to, že my jsme také nemrkli okem a přesto jsme psali dál tak, jak jsme považovali jaksi za nutné.

Ty ideály, o kterých hovořím, nebyly dlouhou dobu nebo neplatily obecně. Ale na počátku tohoto století americká společnost redaktorů, novin přijala kodex etiky a tento kodex zanedlouho přijala i moje organizace, která se nazývá Společností profesionálních novinářů, od té doby jsme několikrát novelizovali, posléze zcela, přepsali ten kodex, nyní je velice moderní, k té poslední revizi došlo před 3 lety a vlastně tam ten kodex odráží mnoho fakt a skutečností, o kterých před 70 lety, když vznikl poprvé, nebylo nic známo. Já nechci říci, že americký tisk je dokonalý, v žádném případě, my jsme také jenom lidé jako kdokoliv zde v této místnosti, máme tedy tytéž chyby, jsme stejně slepí a někdy i řekněme lhostejní jako kdokoliv třeba z vás, ale snažíme se učit ze svých chyb, naše novinářské fakulty i ta naše profesní společnost nás učí, jak se chránit tomu pokušení a také se zlepšují naše platy a to si myslím, že zvláště důležité, protože ze zkušenosti víme a víme za poslední dekádu i ze zkušenosti Severního Mexika, že když novináři dostávají slušné platy, že je pro ně snazší odolávat těm finančním tlakům, nástrahám a pokušením. Stále více naše redakce najímají lidi, kteří jsou odhodláni tvrdošíjně hledat pravdu tak, jak to žurnalistika vyžaduje. Třeba to nejsou ani absolventi žurnalistických fakult, jsou tam právníci, inženýři, lékaři, vědci nebo umělci výkonní. Když to shrnu myslím, že ta redakce musí být stejně inteligentní jako kdokoli, kdo bude číst plody její práce. A o to nám jde. O to se snažíme. V zemi, jako je vaše, kde je 99%tní gramotnost, myslím, že tohle je nesmírně veliký úkol a myslím, že vy se snažíte jej plnit. Děkuji.

Osvaldová, předsedkyně etické Komise. Já mám otázku, která se váže už k tomu, co jsme předtím hovořili, jak postupovat v případě, kdy novinář zároveň působí jako poradce určitého politika a zároveň působí v novinářské organizaci, to je jedna věc a druhá věc, souvisí s tím, co tady říkal kolega z Mladé fronty, sežene-li novinář informace, které jsou řekněme z anonymního zdroje nebo ze zdroje, který nechce být jmenován, on přitom je chce použít a ví, že nemůže ten zdroj uvést a má dojem, že ta informace je pravdivá, tak jak má postupovat. Děkuji.

Odpověď. Určitě není nic jaksi neobvyklého, že je žurnalista poradcem politika, ale ostatní novináři většinou se takovým svým kolegům trochu posmívají a straní se jich. I když to říkám, musím zároveň jedním dechem uznat, že někteří takoví kolegové jsou velice vážení. John Reston u nás v novinách je příkladem takového novináře, který byl konzultantem prezidentů, kteří se chtěli zeptat jak ten který jejich plánovaný krok by byl veřejností chápán a vnímán a víme i z memoárů nejrůznějších osobností, že tento novinář poskytoval někdy tuto radu bez toho, aniž byla vyžádána. Ovšem ten problém s tou poradenskou činností, s tím konzultantstvím zvláště když se dostaneme na tu úroveň té komunity, toho společenství, tak si říkám, jestli takové aranžmá té poradenské služby spočívá v tom, že ta rada toho novináře je tak žádána a nebo jestli spíše ta slavná osobnost, která už je slavná, má ten post, nebo třeba chce být zvolena, jestli spíše jí jde o to, být viděna v příznivém světle v těch novinách nebo v některých novinách. Takže někteří z nás, kteří se chtějí nechat využívat jako něčí hlásná trouba, vstoupí do takového kontraktu, myslím, že by mělo platit takové obecné pravidlo, že by se tomu novináři měli vyhýbat, takovéto činnosti. A druhá otázka se týkala rovněž zdrojů, kteří nechtějí být identifikováni. Rozhodně k tomu dochází často, já sám jsem toho názoru, nemusí to ovšem být názor, který je obecně sdílen, když já jsem psal já do novin, což už nedělám, tak jsem se velice usilovně snažil o to, si takovou informaci potvrdit a využít takový zdroj, který se nebránil tomu zveřejnění a Článek založit na tomto zdroji. Rozhodně ty zdroje, které si přejí zůstat anonymní, jsou pro novináře nesmírně důležité a zvláště pro investigativní novináře, ale lze toho vždy také zneužít. Vidíme novinové články nebo sloupky každý den, kde mám takový dojem, že se ten novinář příliš usilovně nesnažil o nalezení nějakého jiného zdroje těch informací, že ten příběh někde získal, okamžitě jej otiskl a řekl si, že použití anonymního zdroje třeba dokonce i nafoukne význam takového článku.

Ještě jednou Lorencová, Česká televize. Ta oblast nezávislé publicistiky ta mne irituje už velmi dlouho. Ale možná ta otázka vyplyne z toho, co řeknu a pokusím se být stručná. Natočila jsem několik reportáží, které vzápětí rozpoutaly sérii opatření v družstevních záložnách. Stalo se, že byla odvysílaná velmi kritická reportáž, před níž šla reklama na tu družstevní záložnu, o které ta reportáž byla a celý ten blok byl uzavřen opět masivní reklamou na tuto záložnu. A já cítím, že je tam něco, co je nepřirozené a nevím, kdo vlastně pochybil.

Lucie Alexová. Já se vrátím ještě k tomu zdroji informací. Tady je vlastně návrh nového Tiskového zákona a jsou tam diskuse o tom, jestli novinář má právo nebo povinnost na ochranu zdroje informací. Já jsem se chtěla zeptat obou pánů jak je to v Německu a jak je to ve Spojených státech a další otázka je, když novinář pracuje v agentuře Public Relations nebo v reklamní agentuře popř. v tiskovém oddělení nějakého koncernu, jak vnímáte pak třeba jeho návrat zpět třeba do televize, do tisku, do médií, jestli je to obvyklé nebo etické, protože jestli vlastně neztratil svou nezávislost tím, že pracoval v jiné sféře. Děkuji.

Odpověď. Ta otázka byla poněkud obsažnější. Jednak jste se ptala na ochranu zdrojů. Ochrana zdroje je něco, o co také bojujeme ve spolkových zemích. Máme zákonná ustanovení téměř v každé spolkové zemi na toto téma, ale existuje i celá řada výjimek. My bojujeme o ochranu zdrojů na evropském poli. A u evropských soudů. A ten evropský soud, aby to bylo dobře chápáno, jeho rozhodnutí platí pro všechny země, které jsou členy Rady Evropy neboli i pro Českou republiku, která je také členskou zemí Rady Evropy. A někteří novináři s podporou svých svazů se také zúčastnili jednání tohoto soudu, může to být zajímavé ve spojitosti s tímto tématem.

Ekonomický novinář, řekněme, dostal ne snad anonymní, ale důvěrnou informaci, o jakési společnosti. Článek otiskl a ta společnost nebo ta firma jej obžalovala, obrátila se na soud, nutila ho, aby jim dal veškeré své poznámky, ptala se, kdo mu ty informace dal, ve všech třech instancích to prošlo britskými soudy, pak se to dostalo před Evropský soud a Velká Británie dostala pokutu. To je zcela zásadní věc. Musí existovat určité restrikce ochrany zdrojů, třeba v případech nebezpečí pro stát, třeba teroristické kauzy atd., ale to je potřeba zcela jasně v zákonech stanovit. Takže takový Tiskový zákon by byl tím nejvhodnějším místem, kde by toto mělo být určeno, ale je potřeba si uvědomit, že tyto výjimky by měly být zcela taxativně úzce stanoveno, nesmí to být něco, co by se vztahovalo na všechny.

A co byla ta druhá otázka? To je velká oblast. Náš národní svaz, který má 34.000 členů, o tom vždy diskutuje, říkají si, jestli novináři, když přejdou na druhou stranu barikády jako třeba mluvčí podniků, nebo třeba do agentur Public Relations, jestli by měli být vyčleněni nebo jestli by jejich členství mělo být pozastaveno v profesních organizacích. Já si myslím, že v okamžiku, kdy novinář přejde třeba na stranu Public Relations, tak už není aktivním novinářem. Je dobré mít novináře na druhé straně barikády, někoho, kdo rozumí naší profesi a od koho se lépe získávají informace. Např. když se novinář stane mluvčím místních zpráv, tak je daleko důvěryhodnějším zdrojem než nějaký úředník, který se najednou stane mluvčím. Ale když se novinář vrátí, tak by měl být zase vítán zpět v rodině novinářů a měl by požívat ochrany našeho svazu. Je to vše, co jste chtěla slyšet? Děkuji.

Já bych rád ještě zdůraznil, jak by moji kolegové se bránili situaci, kdybych jejich kolega současně pracoval jako člověk v Public Relations: kterýkoliv novinář, který by se opovážil něco takového udělat, tak by byl opovrhovaným novinářem mezi kolegy a pravděpodobně by ztratil své místo v novinách. Pak je ovšem jiná otázka. Když někde pracujete, víte kdo je váš šéf, víte čí zájmy máte chránit, pak tam žádný problém není. Někteří velmi známí novináři udělali ten přechod. K.Williams, který byl mluvčím Pentagonu po určitou dobu, byl předtím novinářem a nyní je zase novinářem. A opustil jednu profesi, kterou dělal s veškerým nasazením, pak se pustil do jiné práce, kterou dělal se vším nasazením a teď se zase vrátil k novinám. A nikdo si nemyslí, že pan Williams nyní brání ve svých novinách ministerstvo obrany. Ale on musel se svým zaměstnavatelem podepsat dohodu, že nebude psát o vojenské oblasti, ale že bude psát, já nevím, myslím, že píše o spravedlnosti.

Předtím se tady někdo ptal na ochranu zdrojů. Některé ze států Spojených států uznávají právo reportérů nebo novinářů chránit své zdroje. Já osobně tu myšlenku zase tak moc nezastávám. Myslím si, že novinář má mít stejná práva jako občan. My v naší práci prostě používáme svobody slova. A zvláště když máte třeba případ vraždy, když novinář má nějakou jedinečnou informaci. Já nevím, proč by měl být imunní proti předvolání k soudu jako svědek. Je zřejmé, že soudci a prokurátoři mají někdy tendenci využívat novináře. Před 25 lety jeden investigativní novinář - nepamatuji si, jakou měl tehdy informaci, ale vím, že americký státní zástupce se ho snažil dostat jako svědka k soudu, aby podal své svědectví - noviny ho v té době bránily a řekly, že on uveřejnil, publikoval všechno, co věděl. A jediná hodnota jeho svědectví by byla vlastně publicita. A on nepracoval v oboru publicity.

Dotaz. Mé jméno M. Mac Klein a pracuji v Prague Post. Já nejsem Čech, ale často jsem tady slyšel o historii tisku v České republice a veřejnost si evidentně váží novinářů a spisovatelů. Někdy novináři byli v čele sociálních změn. Platí to např. i o Pražském jaru 1968 a hovoří se o tom, že i dnes novináři podporují změny. A já bych se vás chtěl zeptat, co vy si myslíte o legitimnosti takovéto role, zdali by novináři měli být čistě objektivní, neutrální, měli by sledovat fakta, ať se děje co se děje, nebo že by se měli zapojit do toho společenského kavasu?

No já si myslím, že získávání faktů už samo o sobě není neutrální. Fakta to je to, co od nás chtějí lidé, občané a to často mění svět a já to podporuji. Myslím si, že problém je potom poskytování těch fakt a údajů veřejnosti. Když jsem byl mladým novinářem, v Richmondu, jeden z mých prvních článků, ve kterých jsem psal o hnutí za lidská práva, mé noviny se touto oblastí v minulosti nezabývaly a když já jsem o této oblasti psal asi několik měsíců, tak mne jednoho dne v obchodě s knihami oslovil jeden aktivista a řekl mi: tak nyní když už píšete o tom, co my děláme, tak s námi evidentně souhlasíte, proč to neřeknete ve vašich článcích? A já jsem mu řekl. To není moje věc vykládat komukoliv, co si myslím, já jsem tady k tomu, abych lidem říkal co se děje a proč je to důležité. Můžete hádat, jaký je můj vlastní názor, ale já vám to nikdy neřeknu a ten člověk mi řekl, že jsem morální eunuch. Ale já jsem na to byl pyšný.

I na to já musím reagovat. Problém s užíváním anonymních zdrojů je v tom, že čtenář si vlastně nemůže udělat vlastní představu o tom, jestli ten zdroj je důvěryhodný nebo ne. Může se spolehnout pouze na integritu novin, které použití anonymní zdroje. Možná že si pamatujete, že v době případu Watergate, kvůli kterému přišel nakonec o post presidenta Nixon, Washington Post, který se zabýval vyhledáváním těch fakt, používal anonymní zdroje, ale kdykoliv chtěli něco publikovat od těchto anonymních zdrojů, tak to museli ověřit. Používali trojí ověření. Kromě jednoho případu. O tom jsem právě mluvil, když jsem mluvil předtím, musíte si ověřovat ta fakta. A měl jsem se asi zmínit o tom, že obecně přijatou praxí, je to, že musíte přinejmenším charakterizovat zdroj ve vašem článku, nějakým způsobem čtenáři naznačit, jestli ten zdroj má důvod hovořit o tom, o čem hovoří. Musíte také brát v úvahu to, zdali má zdroj svůj vlastní zájem na uveřejnění faktů, které vám předává, což samozřejmě ho nevylučuje jako zdroj, ale musíte to brát v úvahu a možná že to zvýší potřebu ověření skutečnosti. Někdy můžete takovým způsobem užít anonymní zdroj a charakterizovat ho třeba tím jeho osobním zájmem, aniž ho pojmenujete. Já si myslím, že jde o důvěryhodnost novináře, který dělá vlastně důvěryhodnost novin. Já vlastně jsem chtěl říci, že mnohé z toho, co píšeme, závisí ve svém důsledku na tom, zdali lidé novinám věří. Pokud jsme neopatrní při zveřejňování faktů nebo nějakých drobností, proč by nám lidé měli věřit, když jde o nějaké velké věci, když jsme neopatrní, děláme chyby dnes, proč by někdo měl věřit článku, který napíšeme zítra? kdykoliv uděláme v novinách chybu, kdykoliv uveřejníme špatný fakt, špatnou skutečnost, tak o tom někdo ve společnosti ví. A po každé když se to stane tak se snižuje reputace našich novin a jakmile uděláte dost chyb tak nikdo vašim novinám věřit nebude a proč potom takové noviny vydávat?

Já se jmenuji Jiří Bezděk, jsem z Českého rozhlasu a chtěl bych se zeptat na úplně něco jiného. Moje otázka by byla serióznost versus komerce. V seriózních médiích. Zda je vůbec v Americe možné, aby se stalo, že na místě, kde by měla být seriózní publicistika by byl de facto PR článek nebo nazveme to přímo skrytá reklama, zda je to vůbec možné a pakliže se to stalo, jak byl příslušný redaktor nějakým způsobem postižen nebo jak to bylo řešeno?

Nejdříve musím říci, že reklamní průmysl se od něčeho takového u nás distancuje. Samozřejmě, že někteří se o to snaží, někteří se snaží dosáhnout uveřejnění takovýchto článků, ale musím říci na obranu reklamního průmyslu, že takovouto praxi odsuzují a jakákoliv agentura, která uveřejní Článek, který vypadá jako novinářský Článek, je za to kritizována. Samozřejmě, že k tomu činu už došlo. A nedá se s tím nic dělat. V dobrých novinách je praxe taková, že existuje jasné odlišení novinářského obsahu novin a reklamy. Obvykle mají ty novinové stránky jiný typ písma a jinou úpravu stránky používají. Nedávno si někdo koupil místo v novinách a dodal předem připravenou reklamu, která vypadala jako novinový Článek. Byl to samozřejmě trik a není to obvyklé, ale v tomto případě se jim to podařilo. Noviny, které vydávají tiskové zprávy, samozřejmě, i to se stává, ty menší noviny, méně opatrné, levnější noviny, takové pravděpodobně mohou takovéto chyby dělat. Já to odsuzuji a domnívám se, že tisková zpráva může být dobrým základem článku, říká vám co se stalo, k čemu došlo, ale odpovědný novinář to vezme pouze za základ své zprávy. Na základě toho udělá nějakou vyhledávací práci, pár telefonních hovorů a pak napíše svůj vlastní Článek o daném tématu.