Politické angažmá novináře

.  Gustl Glattfelder, předseda Evropské federace novinářů a viceprezident Mezinárodní federace novinářů

Dámy a pánové, drazí kolegové, přijel jsem do Prahy jako kolega, jako novinář a ne jako filozof, který se specializuje na etiku. Takže možná, že některé z vás, kteří čekáte na krátké a jasné odpovědi na otázku, co znamená etika, pravděpodobně zklamu. Ale tato otázka byla od počátku velmi rétorická. V pozadí našeho setkání je nedávný vývoj ve vaší zemi, který vás přiměl, abyste se zamysleli nad úlohou novináře ve společnosti. Jako cizinec se necítím dostatečně povolán k tomu, abych vám dal odpovědi na vaše národní otázky. Přijel jsem, abych svou zkušeností přispěl k vašemu "hledání" odpovědí.

Začnu jistými obecnými poznámkami o etice a rámci, v němž jsou tato pravidla aplikována. Nepůjdu zpátky k Platónovi nebo Kantovi, ale ocitoval bych encyklopedii Americana: V úvodu do etiky se říká , že etika je teorie toho, co je správné, teorie morálních práv, doporučeného způsobu chování. Vidíte, tady už začíná problém porozumění. Jde o teorii. A my všichni, ať už jsme z jakékoliv země či společnosti, si uvědomujeme, jaký je velký rozdíl mezi teorií a praxí. Neznamená to však, že bychom měli zapomenout na vysoký cíl této teorie, ale měli bychom se snažit každý den přistupovat k naší praxi z hlediska tohoto vzdáleného cíle.

Nejprve si musíme definovat některé základní hodnoty, protože definice, které jsou příliš detailní, by nám mohli vadit v současném prostředí médií, které se velmi mění. Nedávno jsem našel tuto definici etiky: Morální rozhodnutí jsou určena tím, co je přijatelné v určité době na určitém místě mezi určitými lidmi. Je to tedy na nás, abychom definovali základ naší profese a neměli bychom tuto definici vkládat do rukou jiných, to znamená především nikoli politiků nebo státu.

Než začneme definovat základní hodnoty naší profese, myslím si, že by možná bylo vhodné udělat si seznam nejdůležitějších bodů právního rámce, v němž pracujeme. Ne všude na světě pracujeme pod ochranou Všeobecné deklarace lidských práv. Článek 19 říká: Každý má právo na svobodu názoru a slova. Mít vlastní názor, aniž by nám někdo bránil a vyhledával informace o našich myšlenkách. Tato univerzální směrnice byla převzata Radou Evropy v její konvenci o lidských právech a také ústavami většiny demokratických zemí.

To je fantastický základ pro naši práci, pro práci novinářů, ale někdy mám pocit, že někteří, a já některé z takových znám, si přisvojí pouze práva z této univerzální směrnice. Zapomínají, že mezi třiceti články deklarace OSN je také Článek 29 a ten říká: Každý má povinnost vůči komunitě, v níž je mu umožněn svobodný rozvoj jeho osobnosti, čili každý má povinnost vůči své komunitě, vůči společenství, v němž žije. Nejsou práva bez povinností. Rád bych citoval rozhodnutí německého soudu, v němž se jednalo o nezávislosti novinářů. A soud řekl: "Svoboda tisku je svoboda sloužící". Komu my, jako novináři, sloužíme, komu musíme sloužit? Odpověď je snadná. Sloužíme občanům, sloužíme společnosti. To je to, co musíme dodržovat ve své každodenní práci.

Vedle technických a strukturálních změn v oblasti médií, tlaku konkurence, nároků akcionářů sloužíme jako ochránce občanů, ochránce demokracie. A jen toto nám umožňuje, abychom v našich zemích a u evropských soudů žádali jiná práva pro naši profesi, než jsou práva obecná. Musíme mít právo na informace a právo na ochranu zdrojů. Protože jsme novináři, jakýsi privilegovaný druh. Jsme opravdu privilegovaní, protože to, co děláme, děláme jako službu občanům. Nejsme jako to, co si někteří z nás myslí, nejsme další mocností v našich politických systémech. To ne. I když samozřejmě někdy máme pocit a líbilo by se nám, kdybychom si mohli myslet, že jsme něco takového jako vláda nebo parlament. To ne. Ale máme moc. Ale máme moc jenom, když děláme svou práci právě v duchu služby společnosti. Tyto základní hodnoty a myšlenky nás vedou přímo k nezbytnosti pravidel pro naši práci, ke kodexu chování a k etice.

Tyto diskuse jsou tak staré jako novinářská profese. Nebyly vždycky tak významné jako dnes, ale s rozšiřujícím se tlakem médií se staly tyto otázky důležitějšími. Hovoříme-li o Evropě mohu okamžitě říci, že po 2. světové válce si novináři v demokratických zemích uvědomili, jaké nebezpečí jim hrozí, když budou regulováni, řízeni a začali diskutovat o pravidlech své profese a přijali první kodexy svého chování. Tak byly položeny první základní kameny. Jako příklad bych vám rád citoval jeden z článků kodexu, který říká: Hledejte pravdu a informujte o ní. Minimalizujte chyby, jednejte nezávisle a nakonec, buďte odpovědní. Tyto čtyři prvky najdete v každém etickém kodexu.

Mezinárodní federace novinářů už v roce 1954 přijala svou Deklaraci zásad chování novinářů o pouhých devíti článcích. Mezitím kodexy etiky nebo chování pro novináře začaly existovat ve všech členských státech Evropské Unie. Máte-li přístup k Internetu, všechny je naleznete pod heslem Ethicnet. Ethicnet je služba, kterou poskytuje jedna finská univerzita. Nějaký čas tomu věnujte a objevíte, co se vlastně rozvinulo kolem těch čtyřech základních kamenů, o nichž už jsem mluvil. Přiblížíte se tak odpovědi na otázku, co slovo etika znamená. Naleznete tam velice krátké kodexy etiky nebo také velice podrobné kodexy jako třeba kodex, který má 630 článků. Čím dále jsem četl, tím jsem byl zmatenější a musel jsem pak začít znova a soustředit se na ty čtyři stavební základní kameny.

Ve většině případů jako u vás, si novinářské organizace rozmyslely, co je základem jejich profese. V jiných zemích, například v Německu, se organizace novinářů a vydavatelů na kodexe společně dohodly, a založily Tiskovou radu, která kontroluje, jestli se pravidla respektují. V jiných zemích kodexy zahrnují i vysílací organizace, rozhlasové organizace a jejich zaměstnance a v dalších zemích, to je asi nejnebezpečnější případ, novináři přenechávají vytvoření těchto kodexů etiky pouze na svých zaměstnavatelích. Dozvěděl jsem se, že vydavatelé v České republice si chtějí založit právě takovou tiskovou radu. Je úkolem vás, novinářů, aby jste to nenechali pouze na vydavatelích. Mohlo by se vám totiž stát, že tato rada vydá kodex, který nebude dostatečně hodnotný nebo dostatečně správný pro vás, novináře.

Jednou z nich byla otázka o zneužívání slova etika. Nejde ani tak o zneužívání toho termínu samotného, ale o zneužívání části našeho kodexu našimi soupeři nebo oponenty. Kodexy se musí aplikovat ve své celistvosti - jinak bychom se museli těchto lidí zeptat, zda se jim někdy podařilo utrhnout třešeň bez pecky? A stejně tak náš kodex je věc celistvá, je nutno jej chápat celý.

A další otázka byla na úlohu novinářů a jejich řekněme politickou angažovanost. Novinář se nevzdává svých občanských práv, ale musí umět vést jasnou dělící čáru mezi svými profesionálními povinnostmi a mezi svou politickou angažovaností. Je naprosto nepřijatelné, aby novinář svou práci používal k propagaci nějaké zájmové skupiny nebo politické strany, jíž je členem. Co se týče vlivu této angažovanosti na důvěryhodnost takového novináře - pro veřejnost je vždy lepší, když veřejnost ví, jaký je občanský postoj novináře, než když je to zcela nejasné.

Novinář a veřejná média, to byla další otázka. Myslím, že žurnalisté v rozhlase a televizi se musí řídit stejnými zásadami, jako ostatní novináři, ale mají tam menší prostor pohybu než jejich kolegové v ostatních médiích. Oni mají povinnost stát se tím nejlepším hlídacím psem občanských práv veřejnosti, protože jsou právě za toto veřejností placeni. Co se týče jejich politických nebo občanských angažovaností mají stejná práva, jako jejich kolegové v tisku Čl. devět zákona o Českém rozhlasu to jasně definuje. Hlavním cílem novináře je přispívat k budování demokratické situace a reflektovat pluralitu názorů, zajišťovat, aby vysílání v žádném případě jednostranně nestranilo názorům nebo zájmům jedné politické strany, hnutí nebo části společnosti. Tím je potřeba se řídit. Mohou tomu napomoci i další, interní pravidla. Kupříkladu v Německu: když se novinář chce nechat zvolit ve volbách, nesmí se po celou řadu týdnů objevit na obrazovce, aby nebyl zvýhodněn už jen tím, že svou tvář ukáže na obrazovce, nebo že bude mluvit v rozhlase, a tím propagovat tu politickou stranu, za kterou se chce nechat zvolit.

Poslední otázka se týkala konfliktů, které mají vztah ke kodexu etiky u nás, v mé zemi. Odpověď je, že neexistuje ani jeden den bez toho, aby k nějakému konfliktu nedošlo. Je to sama povaha naší práce. Většina těchto konfliktů se vyřeší za zdmi redakcí, a to je dobře. Další konflikty v tisku se dostanou na veřejnost pouze poté, co už se dostanou do novin. Většinou bývají výsledkem nějaké snahy o senzaci. Je to senzacechtivost, být senzačnější než konkurenti. Dochází pak někdy k porušování práva na soukromí. Všechny tyto případy jsou v Německu řešeny Tiskovou radou a její komisí pro stížnosti, na kterou se může obrátit každý občan, který má pocit, že jeho noviny nějak chybně nebo mylně informovaly nebo se dopustily nějakého prohřešku. Ve veřejnoprávních vysíláních tato pravidla také platí, a případy okamžitě řeší představenstvo a intendant rozhlasové nebo televizní stanice. Je ovšem možné, aby i žurnalista tuto Radu žádal o pomoc, když má pocit, že se mu děje nějaké bezpráví a podobně. Stejný postup platí pro stížnosti posluchačů či diváků. Ti si také mohou stěžovat u Rady, ale v tomto případě Rada pro vysílání, která u nás funguje už 17 let, se do případu vloží a tuto kauzu diskutuje.

Nejnovější příklad od nás: velice známý a vtipný rozhlasový redaktor začal nevhodným způsobem žertovat na účet jedné menšiny. Byl požádán, aby toho nechal, poté mu byla odmítnuta příležitost pracovat na veřejnosti, tedy před mikrofonem, a když v této praxi stále pokračoval, dostal výpověď.

V novinářství nechodí všechno tak, jak by mělo a principy etiky a správné práce bývají často porušovány. Ale neměli bychom dovolit nikomu, aby hodnotil práci všech novinářů podle toho, že několik z nás se proti ní prohřešuje. Dovolte, abych citoval Voltaira. Hodnotil situaci ve svých filozofických dopisech do Anglie a na konci úvahy o nejrůznějších skandálech v Anglii říká: Nepoužívejte těch několik podvodníků nebo nezneužívejte těch několik shnilých plodů k tomu, abyste odsoudili celý ten skvělý strom demokracie! Děkuji vám za pozornost.

Odpověď GG: Na to já jako cizinec neumím odpovědět. Například v naší zemi by novinářské organizace žalovaly premiéra u soudu. Vy také pana Zemana můžete žalovat u soudu. Můžete ukázat, tohle je ten špatný člověk ve vládě a použijte soud, protože soud ho bude nutit, by dodal důkazy. Na druhé straně, samozřejmě je nutné zahájit kampaň, která by dokázala politikům, nejen vládě, že my jsme všichni ve stejné situaci, politici, vláda a novináři musí sloužit občanům a není možné, aby ti, kteří takto slouží, mezi sebou bojovali, ať už z jakýchkoliv důvodů.

Odpověď GG: Mohu dát řadu takových příkladů, o některých jsem se již zmínil ve svém příspěvku, a většina z nich jsou výsledkem senzacechtivého tisku, neboť seriózní noviny nebo vysílání se obvykle do takovýchto urážek nepouští. Neseriózní časopisy a noviny si vymýšlejí příhody nebo příklady, které nejsou pravdivé, ale systém funguje. Například jeden z největších časopisů v Německu dostal pokutu u soudu a soud použil ke svému rozhodnutí tiskový kodex. Časopis napsal příběh o princezně Carolině z Monaka a napsal na titulní stránku špatný titulek. Za to dostali pokutu, protože na stejném místě uveřejnili také nesprávnou informaci. Časopis potom musel uveřejnit na tom samém místě opravu a také musel princezně z Monaka zaplatit 200 000 německých marek. Ale důležité v tom rozsudku je, že soud ve svém rozhodnutí použil nejen zákon, ale také porušení tiskového kodexu. Bylo to poprvé, kdy byl tiskový kodex použit v takovémto případě.

Novináři také velmi často směšují zprávy a komentář. Prezentují zprávy volným způsobem, pak použijí jinou stylizaci a fakta získají úplně jiný významu. Velmi často se pak tyto případy neřeší u soudu, ale řeší se v redakcích nebo novinářských odborech, svazech a tam informujeme novinářskou komunitu o tom, co se udělalo špatně a jak by se v těchto případech mělo postupovat v budoucnosti.

Odpověď GG: Otázka je stejně stará jako etické kodexy samy. Některé novinářské organizace se snažily založit systém či mechanismus vynucování, který jde až tak daleko, že vyhrožuje svým členům, že ztratí právo na novinářskou legitimaci. Domnívám, že novinářské organizace by neměly na sebe brát roli státních zástupců. Pokud přijmeme etický kodex, tak musíme mít nějaký vnitřní mechanismus, systém, který se s případy nedodržování vypořádá, musíme jasně ukázat kolegům, co je špatné, musíme to interně publikovat v našich časopisech nebo bulletinech, ale neměli bychom, myslím, mít právo vynášet nějaké soudy, které by měly praktické dopady pro tyto kolegy.

K tomu odpovídá John Hopins: Ve Spojených státech měl v minulosti Etický kodex Společnosti profesionálních novinářů ustanovení o vynutitelnosti, ale asi před 10 lety jsme ho vyjmuli z kodexu a to proto, že v době, kdy si dělaly televizní společnosti průzkumy své sledovanosti, což byl základ pro jejich reklamní sazby, si vždy některé stěžovaly na své konkurenty a snažily se ve městě, kde obě stanice vysílaly, vyvolat konflikt. Zjistili jsme, že ty stížnosti byly nepodložené. A po určité době, abychom se vyhnuli zneužívání etického kodexu, tak jsme ho novelizovali a to ustanovení o vynutitelnosti, jsme vyjmuli. Takže v podstatě nám zůstala možnost takové společenské vynutitelnosti. Máme tři celostátní novinářské časopisy, které jsou veřejně dostupné a mohu vás ujistit, že když by noviny nebo kterákoliv vysílací stanice udělaly nějaký přestupek, tak si toho samozřejmě všichni všimnou a oni jsou donuceni k tomu, aby své chování změnili. Tyto diskuse nejsou vždy naprosto jasné a někdy vlastně může pouhá diskuse pomoci novináři nebo pomoci komunitě, porozumět, o co vlastně jde. A nakonec někdy lidé pochopí, že vlastně to, co se stalo, bylo správné. Ale právě tato diskuse, která je vlastně veřejná, jíž se účastní veřejnost, má svůj vlastní vynutitelný efekt.

Odpověď GG: Podle definice našeho zákona o telekomunikacích před zapnutím hlasitého odposlechu musíte toho člověka na druhé straně drátu informovat. A stejný závazek platí, když to nahráváte. Není to etické a je to rovněž porušení zákona. Když s někým mluvíme, nahrajeme to a pak to chceme vysílat, - to já bych, kdyby mně se to stalo, vás žaloval a rozhodně byste dostal pokutu, protože je to jasné porušení zákona. Podle mého osobního názoru je to rovněž neetické.

Odpověď JH: V některých amerických státech je zakázáno nahrávání telefonních rozhovorů bez předchozího svolení té strany, která nenahrává. To byl kupříkladu problém v nedávném skandálu, do něhož se dostal náš president. Jedna z těch žen, která se toho skandálu účastnila, nahrála své rozhovory se svou přítelkyní, která jí vyprávěla, co se dělo. Státní zákon v Marylandu toto zakazuje, proto nahrávky nesměly být použity. Já sám si myslím, že je to špinavý trik. Nahrávat rozhovor s někým, kdo o tom neví, že je nahráván! Já bych rozhodně nic takového nedělal. Myslím si, že zvukový záznam je samozřejmě velmi užitečný nástroj, pomůže vám lépe si dělat poznámky, ale aby to bylo férové, spravedlivé, měl byste na to upozornit tu druhou stranu, že ji nahráváte.

Odpověď GG: Včera večer jsem dával interview, váš kolega zapnul magnetofon, jestli si vzpomínám, tak nepožádal o svolení. Ale ten magnetofon byl na stole, bylo to zcela zřejmé a otevřené, my jsme nic nenamítali. Jak John říká, je to velice dobrá pomůcka, dobrý nástroj pro výkon naší práce, ale stále ještě spatřuji rozdíl mezi článkem v novinách, kdy byl ten magnetofon použit jako pomůcka pro zapamatování si a odvysílání takovéhoto nahraného rozhovoru. Já myslím, že v tom je veliký rozdíl. Pokud je jasné, že se magnetofon používá, pak je to v pořádku. Někdy situace vyžaduje nahrávání proto, že je interview přítomen tlumočník. I v tomto případě musí být zcela zřejmé a viditelné, že rozhovor je nahráván.

Odpověď GG: V Německu máme jedenáct rozhlasových a vysílacích stanic, každá spolková země má svou stanici, každá spolková země má vlastně svou legislativu, každá spolková země má svou radu. Kupříkladu na jihozápadě Německa nyní došlo k fúzi a byla vytvořena nová rada. Každá Rada se volí na 4 roky, to se však může změnit, když někdo z této volené pozice odejde. Včera jsme měli interview s předsedou Rady Českého rozhlasu panem Seemannem. Řekl nám, že česká rada má sedm nebo osm lidí a jen jeden z nich je člen politické strany. V našem systému máme teď asi 60 členů, tři z vlády, osm bylo voleno nebo dosazeno politickými stranami nebo parlamentem, zbytek byli představitelé církví, univerzit, vzdělávacích institucí, mládežnických, sportovních organizací, odborů, obchodními komorami, tisku, to znamená vydavatelů i novinářů a konečně tedy různých společenství. Nyní se klade ještě větší důraz na zastoupení všech církví, tudíž je zde zastoupena i židovská obec. Rozhodnutí se zveřejňují pouze tehdy, když se jedná o nějakou stížnost nebo když ta stížnost byla veřejná. Rada stížnost projedná a své rozhodnutí zveřejní interně, v rámci stanice, na kterou byla stížnost podána. Především je totiž potřeba, aby se o rozhodnutí Rady dověděli ti, kterých se to týká. Rozhodnutí zveřejňujeme pouze tehdy, když se jednalo o veřejnou stížnost.

Odpověď GG: Možná, že je to nějaká česká specialita. V případě, že se jedná o interview, které bylo předem jasně definováno, má ten člověk právo vzít vše zpět. Řekněme, že jdete za nějakým panem ministrem, on vám dá interview a pak, než se vrátíte do redakce, všechno odvolá. Myslím, že má na to právo. A nyní do toho tedy vstupuje ten rozměr etiky. Když se rozhodnete, že to, co ta osoba řekla, by se měla veřejnost dozvědět, že je to v zájmu veřejnosti, v zájmu společnosti, potom se budete muset rozhodnout, že tedy přání ministra nesplníte a že to, co vám bylo sděleno, uveřejníte, protože máte lidi, kteří vám potvrdí, že to ten ministr řekl dobrovolně, pakliže to interview bylo dáno dobrovolně, nebylo nějakým způsobem vynuceno, ministr nebyl žádným způsobem vydírán, jako že ho nepustíte z místnosti dokud vám interview nedá. Pakliže to interview bylo poskytnuto dobrovolně tak si myslím, že lepší karty má v ruce ten novinář. Ale pak se musíme ptát, v jakém systému takový novinář pracuje? A když si řeknete, že to interview odvysíláte a ten ministr jde ještě výš a vy dostanete odněkud shora příkaz interview neodvysílat a samozřejmě tam nahoře v těch ředitelnách rozhlasových a televizních stanic sedí velice mocní lidé a mohou a mají tu moc to zakázat, pak si můžete klást otázku: stojí si za svým programem? Stojí za právem na informace? Mají nějakou odpovědnost vůči divákům a posluchačům? A můžete se prostě postavit proti a ptát se takového člověka, jestli je loutkou v rukou politika a bude pouze poklonkovat, přisluhovat, říkat - ano pane ministře, samozřejmě, nic takového neodvysíláme.

Já váš systém neznám, neznám vaši hierarchii, nevím jak to u vás funguje.

Odpověď GG: Co dodat, je to prostě vaše rozhodnutí, vaše zodpovědnost. Vy se musíte rozhodnout, jestli je v zájmu veřejnosti, v zájmu občanů se toto dozvědět. Máme základní hodnoty, které lidé musejí rozeznávat. Právo veřejnosti se něco dozvědět, získávat informace, není to jenom právo novináře, vy informace získáte a veřejnost má na ně právo. Vy jste vlastně pouhým prostředníkem. Toto je potřeba vždy zvažovat.

Gustl Glattfelder, Doslovný přepis, redakční úprava MŽ.

Aktuální i nadčasové připomínky adresujte, prosím, vážené kolegyně a kolegové, na <vaclav.senjuk@zpravodaj.cz>