Žalobou na ochranu osobnosti směřovanou proti internetovému deníku se budou znovu zabývat obecné soudy

Ústavní soud, TZ 92/2024

Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba na ochranu osobnosti podaná vedlejším účastníkem proti stěžovateli a dalším žalovaným. Stěžovatel vydává internetový deník Britské listy, jehož obsahem jsou především komentáře a rozhovory týkající se společenských, kulturních a politických otázek. Vedlejší účastník je lékař, který současně veřejně publikoval své názory v textech na internetových blozích a v rozhovorech. V nich varoval před tzv. islamizací ve smyslu probíhající kulturní změny, která vede většinovou společnost ke zříkání se svých tradic a hodnot a ztrátě kulturní identity, a to především ve Velké Británii.

Šéfredaktor internetového deníku Britské listy poslal v lednu 2016 podnět zaměstnavateli vedlejšího účastníka, v němž informoval o veřejných projevech vedlejšího účastníka, která považoval za předsudečná a islamofobní a jako taková rozporná s profesionální etikou lékaře. Na základě podnětu byl vedlejší účastník dočasně suspendován z výkonu své lékařské praxe. Později bylo prošetřování podnětu ukončeno dohodou bez přijetí jakýchkoliv opatření a vedlejší účastník odešel z nemocnice. Britské listy následně uveřejnily text poukazující na vyšetřování vedlejšího účastníka kvůli jeho „islamofobním“ článkům, poté zveřejnily ještě další článek týkající se jeho osoby.

Žalobou z ledna 2019 se vedlejší účastník domáhal ochrany osobnosti a požadoval, aby stěžovateli bylo uloženo odstranit z webových stránek uvedené texty, a všem žalovaným nahradit mu nemajetkovou újmu ve výši 600 000 Kč. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil stěžovateli, aby odstranil ze své webové stránky jen jeden z textů a uložil stěžovateli, aby zaplatil vedlejšímu účastníkovi 400 000 Kč a druhé žalované, aby zaplatila vedlejšímu účastníkovi 600 000 Kč. Podle soudu prvního stupně šlo jednoznačně o zákeřnou dehonestaci vedlejšího účastníka a újma na jeho cti, pověsti a jméně byla jednoznačně v příčinné souvislosti s publikovaným článkem. Krajský soud k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud následně napadeným rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o platební povinnosti stěžovatele, tedy v rozsahu výroku o nemajetkové újmě a nákladech řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání proti zbývajícím částem, které ukládaly stěžovateli povinnost odstranit texty, odmítl, neboť dospěl k závěru, že v těchto částech není přípustné.

Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Svatoň) ústavní stížnost vyhověl. Výrokem II. rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zčásti odmítnuto dovolání, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v této části rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. Stejně tak zrušil výroky nižších soudů, které ukládaly stěžovateli povinnost texty odstranit.

Klíčová otázka, kterou se měly soudy nejprve zabývat, nespočívá v povaze výroku z hlediska řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména, ale v tom, zda je publikovaný článek sám o sobě vůbec bezprostředně způsobilý přivodit vedlejším účastníkem tvrzené následky. Od posouzení této otázky se teprve mohou odvíjet všechny další právní úvahy, hodnocení a závěry ve vztahu k posuzování střetu uvedených základních práv včetně otázky přičitatelnosti důsledků ve vztahu ke stěžovateli. Takto soudy v daném případě nepostupovaly a své závěry odvodily od následků vyvolaných původním podnětem šéfredaktora, aniž by rozlišily mezi těmito následky, a následky, které byl způsobilý bezprostředně vyvolat článek.

Vedlejší účastník odůvodnil svou žalobu tím, že na základě podnětu šéfredaktora, podaného ve stejný den, kdy byl publikován rozhovor s vedlejším účastníkem, tj. v sobotu 23. 1. 2016, hned následující pondělí byla dočasně pozastavena lékařská praxe vedlejšího účastníka. Bylo mu dále zakázáno o problému hovořit, bez zvláštního povolení nesměl vstupovat do nemocnice, obával se o svou bezpečnost, neboť tvrdil, že šéfredaktor poslal podnět do místních britských novin, v důsledku negativních společenských reakcí se musel se svou rodinou přestěhovat, celá věc byla pro jeho rodinu stresující a dopadala i na jejich zdravotní stav. Vedlejší účastník dále uvedl, že podnět šéfredaktora jemu i jeho rodině změnil celý život a „vše“ bylo způsobeno tímto podnětem a publikací článku v Britských listech. Nijak nespecifikoval důsledky, které byly způsobené podnětem šéfredaktora, a které později publikovaným článkem.

Na tuto logiku přistoupily i soudy, které se existencí příčinné souvislosti přímo mezi článkem a jeho konkrétními dopady do osobnostní sféry vedlejšího účastníka nezabývaly. Své úvahy soudy odvíjely od toho, že článek byl automaticky v příčinné souvislosti se všemi následky, které vedlejší účastník tvrdil. Nijak nezhodnotily skutečnost, že tyto následky se odvíjely již od podnětu šéfredaktora, že článek byl publikován až dne 14. 3. 2016, článek publikovaný v Britských listech informující o probíhajícím vyšetřování vedlejšího účastníka o týden dříve, přičemž oba tyto texty informovaly o podnětu podaném dne 23. 1. 2016. Nepoložily si ani otázku, zda text vydaný na českém internetovém deníku mohl mít reálný dopad na postavení vedlejšího účastníka ve Velké Británii. Soudy se dostatečným způsobem nevypořádaly ani se skutečností, že k některým následkům, jako např. k suspendaci lékařské praxe či ke stěhování vedlejšího účastníka, nemohlo fakticky vůbec dojít v důsledku článku.

Soudy nijak nezhodnotily ani skutečnost, že vedlejší účastník uvedl, že po návratu do České republiky události, které se staly ve Velké Británii, jeho další kariéru nijak neovlivnily. Uváděl, že měl sice problémy se svou nominací na osobnost roku 2016 ve svém oboru, avšak tuto cenu získal a opět pracuje ve vedoucích funkcích. Nezabývaly se tím, že článek měl zprostředkující povahu, a pouze informoval o již podaném podnětu šéfredaktora, přičemž poté, co byl shledán nedostatek pravomoci českých soudů ve vztahu k rozhodování sporu mezi vedlejším účastníkem a šéfredaktorem, vedlejší účastník proti němu a jeho jednání svůj nárok ve Velké Británii nijak neuplatnil.

Ústavní soud zdůraznil, že při rozhodování o střetu základního práva na svobodu projevu a základního práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména musí soudy nejprve posoudit existenci příčinné souvislosti mezi jednáním a zásahem do osobnostní sféry, a otázku, zda dané jednání přímo vyvolalo důsledky, které představují tvrzenou újmu. Závěr o existenci příčinné souvislosti je nutné řádně odůvodnit, aby z něj bylo zřejmé, v čem spočívá bezprostřední vztah mezi zásahem a porušením osobnostní sféry. V posuzované věci soudy tyto ústavněprávní požadavky nenaplnily. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené výroky rozsudků soudu prvního stupně, odvolacího a dovolacího soudu zrušil.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1335/24 je dostupný PDF ikona zde (505 KB, PDF).