Volební stížnost na neplatnost voleb v Moravskoslezském kraji Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost

Ústavní soud, TZ 87/2024

Stěžovatelka se návrhem podaným ke Krajskému soudu v Ostravě domáhala vyslovení neplatnosti voleb do Zastupitelstva Moravskoslezského kraje konaných ve dnech 20. a 21. září 2021. Odůvodnila jej tím, že volební kampaň koalice SPD, Trikolora a PRO byla neslučitelná s hodnotami demokratického právního státu. Krajský soud návrh vyhodnotil podle obsahu jako návrh na neplatnost volby kandidátů zvolených za volební stranu. Uvedl, že stěžovatelka neuvedla konkrétní skutečnosti, které by mohly zpochybnit volbu těchto kandidátů. Krajský soud sice shledal stěžovatelčinu kritiku kampaně volební strany přiléhavou, upozornil však, že etická a morální rovina nestačí ke zpochybnění volby kandidátů. Poukázal též na to, že volební kampaň je pouze jedním z faktorů, které ovlivňují rozhodování voličů. S názorem stěžovatelky, že pro zásah soudu do volebního procesu postačuje hrubé narušení některého ústavního principu, se krajský soud neztotožnil. Volební stranu nelze tímto způsobem trestat za vedení volební kampaně.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že kampaň volební strany vyvolávala silný pocit strachu, xenofobie, homofobie, působila rasisticky a propagovala prvky násilí jako řešení společenských problémů. Tento způsob vedení volební kampaně považuje stěžovatelka za neslučitelný s hodnotami demokratického právního státu, nebezpečný a nezodpovědný vůči občanům s ohledem na vypjatou atmosféru, v níž se volby konaly. Stěžovatelka se dále věnovala způsobu soudního přezkumu voleb. Jeho východiska považuje obecně za správná, nesouhlasí s nimi však bezvýhradně. Nelze vyprázdnit právo občanů na soudní ochranu voleb. Požadavek, aby stěžovatelka prokázala, jak nezákonná kampaň ovlivnila vůli voličů, je nesmyslný, protože takový důkaz je zcela nemožný. Tím pádem jej nelze ani žádat a soudy musejí pro stěžovatelčin případ zvolit jiný algoritmus. Stěžovatelka také považuje za velkou vadu, že volební zákony neumožňují soudu zasáhnout ještě před samotným hlasováním.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Langášek) ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud na rozdíl od volebního (zde krajského) soudu nepřezkoumává výsledek voleb – zkoumá pouze to, zda rozhodnutí volebního soudu neporušilo ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky. To se však v posuzovaném případě nestalo.

Ústavní soud předeslal, že při posuzování návrhu na vyslovení neplatnosti voleb se uplatní vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k vyvrácení této domněnky je povinností toho, kdo volební výsledek zpochybňuje. Návrhu na neplatnost voleb lze vyhovět v případě porušení zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky voleb.

Jinými slovy, v řízení o návrhu na neplatnost voleb je povinností navrhovatele tvrdit, že byl porušen zákon způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky voleb, a označit důkazy podporující toto tvrzení. Povinností volebního soudu je pak tato tvrzení a důkazy vyhodnotit, tedy zjistit, zda skutečně byl porušen zákon, a případně posoudit tvrzený průmět tohoto porušení do výsledku voleb z toho hlediska, zda volba odpovídá voliči projevené vůli, a zajišťuje tak legitimitu zvoleného orgánu.

Stěžovatelka se ve svém návrhu omezila pouze na tvrzení a důkazy o porušení zákona. To však nestačí, neuvedla, jak toto porušení zákona hrubě ovlivnilo volební výsledek, a nemohla být proto v řízení před volebním soudem úspěšná. Ústavní soud v tomto ohledu neshledal žádné pochybení krajského soudu. Rovněž nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že hranice pro vyhovění volební stížnosti je pro některé případy (mezi nimi i ten její) nastavena příliš vysoko s ohledem na to, že ne vždy lze přinést důkaz o hrubém ovlivnění výsledku voleb.

V minulosti Ústavní soud přitom zmírnil původně poněkud přísný standard nastavený Nejvyšším správním soudem s ohledem na novelizaci volebních zákonů (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4178/18 je dostupné zde). Z pohledu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu by přísné trvání na tom, aby navrhovatel prokázal hrubé ovlivnění výsledku voleb, mohlo v určitých případech narazit na praktické limity dokazování, a vyvstalo by tak riziko odepření efektivní soudní ochrany. Lze si tak představit situaci, kdy by návrh podobný tomu stěžovatelčinu mohl být úspěšný, byť by nebylo možné s absolutní jistotou prokázat hrubé ovlivnění výsledku voleb, avšak pouze za předpokladu, že by jeho hypotetický autor přinejmenším popsal, jakým způsobem se tvrzené porušení zákona mělo podle jeho názoru promítnout ve volebním výsledku. To stěžovatelka neučinila.

Požadavek, aby soud zasahoval do voleb jen za předpokladu, že zjištěná vada volebního procesu hrubě ovlivnila jeho výsledek, není nepřiměřený. Naopak plně odpovídá tomu, že lid je zdrojem veškeré státní moci a konstituuje ji primárně právě prostřednictvím voleb. Soudní moc by do tohoto procesu měla vstupovat pouze ve výjimečných situacích. “Prohlášení voleb za neplatné nemůže být chápáno jako trest za to, že jedna z kandidujících stran porušila pravidla vedení volební kampaně, aniž by bylo zřejmé, jak to ovlivnilo výsledek voleb. Vyslovení neplatnosti voleb a nutnosti je zopakovat totiž postihuje všechny ostatní kandidující subjekty i všechny voliče bez rozdílu a mohlo by vést k nekonečnému opakování voleb a paralýze volené samosprávy kraje,” doplnil k věci soudce Tomáš Langášek.

Stěžovatelka také požadovala, aby mohly volební soudy zasahovat do volebního procesu ještě před hlasováním. Podoba soudní ochrany ve věcech volebních je však záležitostí zákonodárce a Ústavní soud v usnesení o odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost nemohl o vhodnějším (či ideálním) řešení soudního zásahu do probíhajících voleb spekulovat.

Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2878/24 je dostupné zde (441 KB, PDF).

Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu