Přehled jednání Ústavního soudu pro 43. kalendářní týden roku 2024

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.10.2024 10:00 do: 21.10.2024 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2558/24
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Veronika Křesťanová Dr.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 230/2023-155 ze dne 19. června 2024
Stručná charakteristika: podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody
Označení navrhovatelů: S. N.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Napadeným usnesením krajský soud rozhodoval – již podruhé – o stížnosti státního zástupce proti usnesení okresního soudu. Tím byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestů odnětí svobody uložených celkem čtyřmi pravomocnými rozsudky. Okresní soud současně stanovil zkušební dobu v trvání sedmi roků za současného stanovení dohledu a přijal záruku obchodní společností (mateřské školy) za dovršení nápravy stěžovatele. Krajský soud usnesení okresního soudu zrušil v celém rozsahu, návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody zamítl a nepřijal záruku za dovršení nápravy stěžovatele. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl a nálezem sp. zn. IV. ÚS 106/24 rozhodnutí krajského soudu zrušil. Krajský soud pak rozhodl znovu a napadeným usnesením opět vyhověl stížnosti státního zástupce a rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu zrušil a návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody zamítl. O přijetí či nepřijetí záruky tentokrát vůbec nerozhodoval. Podle krajského soudu nebyla u stěžovatele splněna zákonná podmínka podmíněného propuštění spočívající v předpokladu vedení řádného života a mateřská škola nebyla oprávněna nabízet záruku na dovršení nápravy odsouzeného, neboť nemá povahu zájmového sdružení občanů.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení krajského soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na zákaz nezákonného trestního stíhání.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.10.2024 11:30 do: 22.10.2024 12:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1393/24
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Veronika Křesťanová Dr.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3137/2023-724 ze dne 5. března 2024
Stručná charakteristika: přípustnost dovolání
Označení navrhovatelů: M. B. a J. B.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno v řízení, v němž stěžovatelé uplatňovali svou pohledávku za státem z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup a za nezákonné rozhodnutí. Všechny tři dílčí nároky uplatněné stěžovateli souvisely s daným pozemkem a na něm stojícím rodinným domem, které stěžovatelé koupili od prodávající. Nemovitost byla původně ve vlastnictví jiné osoby (původní vlastnice), která ji převedla na obchodní společnost, od ní ji nabyla prodávající a od ní začátkem roku 2003 stěžovatelé. Následně se stěžovatelé v létě 2003 od okresního soudu dozvěděli, že u něj probíhá řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy mezi původní vlastnicí a kupující, a o určení vlastnického práva k domu a pozemku. Stěžovatelé byli do řízení vtaženi na stranu žalovanou, neboť byli v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci nemovitosti. Okresní soud žalobu zamítl. K odvolání původní vlastnice krajský soud rozsudek okresního soudu částečně změnil tak, že určil, že původní vlastnice je vlastníkem nemovitosti. Toto rozhodnutí vycházelo ze závěru, že smlouva mezi původní vlastnicí a kupující byla neplatná, a proto nemohli ani prodávající, ani stěžovatelé nemovitost do vlastnictví nabýt, kupující totiž nemohla na nikoho převést více práv, než sama měla. Dovolání stěžovatelů bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu.

Rozsudky krajského i Nejvyššího soudu byly na základě ústavní stížnosti stěžovatelů zrušeny nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4684/12. V dalším řízení krajský soud rozhodl o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva vůči stěžovatelům, neboť shledal, že na určení již není naléhavý právní zájem, když ke dni rozhodnutí už nebyli vedeni v katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitosti. V návaznosti na první rozsudek krajského soudu, jímž bylo pravomocně rozhodnuto, že vlastnicí nemovitosti je původní vlastnice, původní vlastnice nemovitost darovala své vnučce a ta ji následně převedla na poslední vlastníky. Ve výsledku tak stěžovatelé neměli ani nemovitost, ani peníze, které zaplatili prodávající jako kupní cenu. Stěžovatelé se následně domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy po státu způsobené nepřiměřenou délkou řízení, újmy vzniklé nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že v katastru nemovitostí nebylo vyznačeno, že probíhá řízení, a újmy vzniklé nezákonným (Ústavním soudem zrušeným) rozsudkem krajského soudu, v jehož důsledku ztratili nemovitost. Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Dále dospěl k závěru, že o nároku na náhradu nemajetkové újmy, jež měla být způsobena nevyznačením informací v katastru nemovitostí, již mezi stěžovateli a žalovanou bylo dříve pravomocně rozhodnuto. Konečně pak v podstatné části vyhověl žalobě na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Dospěl přitom k závěru, že stát odpovídá jako solidární dlužník, neboť ke škodě došlo přímo v důsledku rozsudku krajského soudu, jenž byl následně zrušen Ústavním soudem. K odvolání stěžovatelů (proti zamítavým výrokům) a žalované rozhodoval krajský soud. Posouzení nároků na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení a z titulu nevyznačení informace v katastru nemovitostí měl krajský soud za věcně správné, a proto rozsudek okresního soudu v tomto rozsahu potvrdil. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ovšem krajský soud posoudil jinak. Vyšel z toho, že stát nemá být solidárním dlužníkem, nýbrž tzv. posledním dlužníkem, tedy je možno po něm požadovat náhradu škody až v situaci, kdy je zřejmé, že se stěžovatelé nedomohou svého nároku po někom jiném, kdo je povinen jim plnit. Bylo možno požadovat vydání bezdůvodného obohacení po prodávající (jíž stěžovatelé uhradili kupní cenu za nemovitost), nebo požadovat určení, že stěžovatelé jsou vlastníky nemovitosti v řízení proti posledním vlastníkům. Stěžovatelé obě tyto žaloby podali. Řízení o žalobě proti prodávající okresní soud přerušil do doby skončení řízení o žalobě proti posledním vlastníkům. Žaloba proti posledním vlastníkům byla pravomocně zamítnuta. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví a soudní ochranu.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.10.2024 13:30 do: 22.10.2024 14:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3287/23
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Kateřina Ronovská Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 3 T 76/2022 ze dne 27. 3. 2023, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 50 To 138/2023-419 ze dne 29. 5. 2023 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 819/2023-455 ze dne 19. 9. 2023
Stručná charakteristika: právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů: M. W.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu a pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Toho se měl dopustit tím, že řídil auto přesto, že měl uložen zákaz řízení motorových vozidel, a že ve svém vozidle převážel nákupní tašku s látkami, které obsahovaly suroviny obecně způsobilé k nedovolené výrobě metamfetaminu. Za tyto přečiny byl stěžovatel uznán vinným a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Krajský soud napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání zamítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na svobodu a rovnost v důstojnosti a právech a na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.10.2024 14:00 do: 22.10.2024 14:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 572/24
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Kateřina Ronovská Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti výrokům II a IV rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 35 Co 125/2023-153 ze dne 22. 11. 2023
Stručná charakteristika: právo na soudní a jinou právní ochranu
Označení navrhovatelů: P. Č.
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

První vedlejší účastnice řízení se u obecných soudů domáhala určení vlastnického práva k nemovité věci proti stěžovatelce a obchodní společnosti (druhá žalovaná). Okresní soud žalobu první vedlejší účastnice zamítl a určil jí povinnost nahradit stěžovatelce a druhé žalované náhradu nákladů řízení ve výši 194 503,20 Kč a 193 233,70 Kč. Při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházel okresní soud z hodnoty sporu, tedy z hodnoty nemovité věci. Tu soud určil podle kupní ceny sjednané v kupní smlouvě z roku 2021 uzavřené mezi stěžovatelkou a druhou žalovanou. Krajský soud o odvolání první vedlejší účastnice rozhodl tak, že se rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta, potvrzuje. Změnil ovšem nákladové výroky. První vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 27 523,20 Kč a druhé žalované ve výši 26 253,70 Kč. Dále uložil první vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelce a druhé žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od okresního soudu nevycházel při určení výše náhrady z hodnoty nemovité věci, ale z hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Konstatoval, že v posuzované věci okresní soud nemohl použít při stanovení hodnoty sporu kupní smlouvu z roku 2021, protože tato smlouva byla uzavřena mezi stěžovatelkou a druhou žalovanou. První vedlejší účastnice nebyla stranou této smlouvy, a proto ji v tomto sporu nelze použít.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že krajský soud uvedeným postupem porušil její ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví, na soudní ochranu a spravedlivý proces.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 22.10.2024 14:30 do: 22.10.2024 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 806/23
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3598/2022-704 ze dne 11. ledna 2023, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 228/2022-636 ze dne 10. června 2022 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 21 C 210/2015-602 ze dne 10. listopadu 2021
Stručná charakteristika: Církevní restituce
Označení navrhovatelů: Cisterciácké opatství Vyšší Brod, zást. JUDr. Jakub Kříž, Ph.D., advokát, Praha 4, Na Podkovce 281/10
Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel je církevní právnická osoba obhospodařující majetek kláštera ve Vyšším Brodě bezmála osm set let. V období před druhou světovou válkou byl stěžovatel v Československé republice loajální a stavěl se za její územní celistvost. Členové řádu vystupovali proti nacistickému nebezpečí, což ještě před začátkem druhé světové války vedlo k obsazení kláštera gestapem, konfiskaci jeho majetku a vyhnání církevní komunity (někteří řeholníci byli internováni či vězněni). Za války sloužil klášter potřebám wehrmachtu a jako depozitář nakradených cenností. Po skončení války se opat s několika mnichy pustil do obnovy kláštera. Přestože byl majetek stěžovatele za války zabrán pro protinacistickou činnost, a vztahoval se na něj dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, pokusilo se Ministerstvo zemědělství o jeho konfiskaci. Snahy odebrat majetek stěžovateli pokračovaly i v rozhodném období (po 25. únoru 1948). Nakonec se v důsledku nepřehledných a na sebe nenavazujících kroků veškerý majetek stěžovatele dostal definitivně do vlastnictví státu. Po roce 1989 a obnovení činnosti řádu byla stěžovateli podstatná část kláštera vydána. Ve vztahu k nevydanému majetku (lesy, pole, rybníky aj.) byl stěžovatel odkázán na budoucí právní úpravu, kterou se stal zákon č. 428/2012 Sb. V projednávané věci se stěžovatel žalobou podle tohoto zákona domáhal určení vlastnického práva České republiky k pozemkům, které byly neoprávněně zařazeny do privatizačního projektu a přešly na 1. vedlejší účastnici v rozporu se zákonem o půdě. Šlo o pozemky, které stát v rozhodném období vyvlastnil bez náhrady postupem podle zákona o revizi, což může představovat majetkovou křivdu. Obecné soudy žalobě nevyhověly a před restitučním titulem upřednostnily restituční výluku. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil, ale změnil výrok ohledně náhrady nákladů řízení, tak že je uložil zaplatit stěžovateli. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Odkázal přitom na judikaturu, podle které byla konfiskace podle dekretů zákonným aktem, jejíž účinnost nelze odvozovat od deklaratorního rozhodnutí ani tvrzením vad daného řízení.

Stěžovatel respektuje, že restituční zákony mají sloužit k nápravě jen některých dříve způsobených křivd, má však za to, že v jeho věci jsou důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž je nutné posoudit historické skutečnosti způsobem, který nebude působit další křivdy. V napadených rozhodnutích spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces.