Francouzský prezident Emmanuel Macron tuší příležitost. Vnímá ekonomické i politické slábnutí
Německa, které se chytlo do pasti závislosti na
ruských energiích a své nezvládnuté
energetické přeměny, Energiewende. Z
Německa je dnes opět „nemocný muž
Evropy“ a Macron podniká ofenzivu. Nemastná neslanost kancléře Olafa Scholze mu ji jen usnadňuje.
Macron tudíž zvažuje, že hodí před palubu Němku Ursulu von der
Leyenovou a do čela
Evropské komise podpoří technokrata typu Maria Draghiho, exšéfa
Evropské centrální banky. Němcům se ale taková představa těžce zajídá; rozhodně nehodlají přijít o nejvyšší post v
EU. Macron zjevně i tak evidentně míní, že je může „převálcovat“. Potenciálně i s
Čínou v zádech. Tou
Čínou, jejíž zadrhávání se podílí na útlumu
německé ekonomiky.
Při nedávné
státní návštěvě Macron hostí
čínského prezidenta jako málokoho jiného.
Francie má totiž značný zájem o
čínské investice v zemi. Po večeři v Elysejském paláci vzal Macron Si Ťin-pchinga na výlet do Pyrenejí, do
domu své babičky, kam jezdíval coby dítě.
Čína, jenž svoji hrozbu opírá kromě jiného o studii
britské konzultantské
firmy Wood Mackenzie, se tak na snaží udržet v přízni – či ji získat – zeleně smýšlejícím lidem na Západě, různým environmentalistům a ekoaktivistům. Doufá, že ti vyvinou na západní
politiky, včetně Macrona, dostatečný tlak takový, že Západ nakonec nechá
obchodu s
Čínou celkem volný průběh i přes zhusta skloňované bezpečnostní riziko. Mimochodem, je tedy zase o něco zřejmější, kdo je nyní klíčovým spojencem
Číny na Západě…
Německo musí reagovat. A
Čína tomu tleská.
Německá vláda kancléře Olafa Scholze totiž zvažuje, že přehodnotí své záměry ohledně legislativy, která měla ustanovovat povinnost zevrubného prověřování
čínských investic v zemi z bezpečnostního hlediska.
V Berlíně sílí obava, že prověřování
čínských investic by mohlo ohrozit úsilí o nastartování
německé ekonomiky. Hospodářství našich západních sousedů se potýká se závažnými problémy, zejména kvůli poměrně
vysokým cenám energií, ale také kvůli zelené agendě, probíhající
energetické transformaci, zmíněné Energiewende, či kvůli rovněž vzpomínanému zpomalení
čínské ekonomiky a
inflaci uplynulých
let a souvisejícím poměrně vysokým úrokovým
sazbám.
Německo ale nemůže nevidět ani Macronovu ofenzivu a jeho dvoření se Si Ťin-pchingovi. Berlín zjevně nechce tuhle iniciativu Macronovi zcela přenechat, i proto je připraven – jako
Paříž sama – přivřít oči
nad čínským bezpečnostním rizikem. Zelená agenda a další regulace svázaly dvě největší
ekonomiky EU natolik, že aby
Čínu potřebují ke svému
růstu o to více.
Zmíněná legislativa měla
německé vládě dat pravomoc posuzovat zahraniční
investice v zemi z bezpečnostního hlediska. A rovněž posuzovat z téhož hlediska projekty, na nichž spolupracují
německé výzkumné instituce s těmi zahraničními, jedná-
li se o projekty v kriticky důležitých oblastech. Scholzova
vláda však celou danou legislativu pravděpodobně shodí ze stolu.
Zevrubné prověřování zahraničních
investic, včetně
čínských, by totiž mohlo dále ohrozit příliv těchto
investic do země. To v době zásadního zadrhávání
německé ekonomiky a Macronovy ofenzivy zjevně není žádoucí.
Němečtí vládní politici volají po „ekonomickém obratu“ k lepšímu. Naposledy koncem dubna ministr financí Christian Lindner na sjezdu své
strany, svobodných demokratů. Podle Lindnera je ekonomická síla faktorem geopolitiky. Přitom
Německo je v současnosti nezřídka označováno za „nemocného muže
Evropy“, alespoň tedy z ekonomického hlediska.
Zdá se tedy, že
Německo si chce udržet naději na silné geopolitické postavení i za tu cenu, že nadále umožní poměrně snadný přístup na svůj trh potenciálnímu geopolitickému arcirivalovi, totiž právě
Číně. Ostatně
Francie uvažuje velmi podobně.
To však není z její
strany vše. V neposlední řadě totiž Macron žádá revoluční změnu fungování
Evropské centrální banky. Na dluh
Francie a dalších vysoce zadlužených zemí by se „skládali“ občané celé eurozóny…
ECB by Měla podle Macrona by být v důsledku tolerantnější k
inflaci.
Francii by to ulevilo od nákladů dluhu. Ovšem občané
eurozóny by tím více ztráceli na kupní síle svých úspor a příjmů.
Jestliže by
ECB sledovala hned tři cíle najednou, půjde o zásadní průlom, jenž ve světě, ani v dosavadní historii
ECB nemá obdoby. V současnosti je ústředním
cílem centrálních bank v ekonomicky vyspělém světě zpravidla dosahování cenové stability, a to prostřednictvím cílování jen a pouze
inflace. I když například
americká centrální banka –
Fed – naplňuje takzvaný duální mandát. Vedle cenové stability je jí
cílem také plná – tedy maximální udržitelná –
zaměstnanost.
Pokud by ale
ECB do svého mandátu začlenila třeba právě dekarbonizační úsilí, jak žádá Macron, v důsledku by tolerovala vyšší
inflaci. Lze totiž argumentovat, že dekarbonizační úsilí, například v podobě přechodu na
dražší zelené
energie či rozšiřování okruhu uplatnění
emisních povolenek, je nákladné, tudíž přirozeně
inflační. Pokud by tedy
ECB výraznější
inflaci mohla zdůvodňovat právě dekarbonizací, a tu měla jako svůj další mandát, proti takto navýšené
inflaci by nebojovala – tolerovala by ji. Tím pádem by i při výraznější
inflaci, než je ta střednědobě dvouprocentní (současný
cíl ECB), mohla ponechat své
úrokové sazby bez navýšení, nebo je zvyšovat pozvolněji a mírněji než při současném mandátu jediném.
Macronův návrh, který takřka jistě narazí na odpor fiskálně ukázněnějšího a inflačně averznějšího, avšak ekonomicky i politicky, jak víme, slábnoucího
Německa, by sice znamenal, že náklady obsluhy dluhu
Francie porostou pomaleji, avšak za tu cenu, že úspory a příjmy občanů
eurozóny budou
inflací znehodnocovány rychleji a výrazněji než dosud. Ve
výsledku by se vlastně lidé v
eurozóně „skládali“ na to, aby se
Francie nedostala do nebezpečné dluhové spirály, jež v extrémním případě končí platební neschopností.
Jednalo by se o tak zásadní proměnu fungování
ekonomiky celé
eurozóny, že by více na platnosti získal argument těch, kteří v Česku nyní volají po referendu o možném
přijetí eura, přičemž toto své volání zdůvodňují tím, že eurozóna od
roku 2004, kdy se do ní Česko
vstupem do EU zavázalo vstoupit, doznala značných změn. Nyní, pokud by Macronův návrh prošel, by to tedy byly tuplovaně značné změny.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom / Chief Economist, Trinity
Bank
TRINITY BANK
Trinity Bank působí na finančním trhu již 25 let a vznikla transformací Moravského Peněžního Ústavu – spořitelního družstva. Má více než 92 000 klientů a její bilanční suma přesahuje 65 miliard Kč.
Trinity Bank se specializuje na privátní a korporátní bankovnictví, u fyzických osob se zaměřuje především na vkladové a spořicí produkty, které nabízejí nadstandardní zhodnocení úspor.
Více informaci na: www.trinitybank.cz