Opravdu je euro pro Česko „logickou budoucností“, jak řekl prezident? Tak jednoznačné to určitě není

 

Autor: Marek Mora, náměstek ministra financí

 Už od prvního dne nového roku není den, kdy by se ve veřejném prostoru a v médiích neobjevily debaty o zavedení eura v České republice. Téma ale neodstartovaly „narozeniny“ společné evropské měny, která 1. ledna 2024 oslavila 25 let své existence. Odstartoval je prezident republiky Petr Pavel ve svém novoročním projevu. A pak se strhla ostrá, místy až hysterická debata zastánců i odpůrců přijetí eura. Až už někdy nejde poznat, která ze stran argumenty víc manipuluje a kdo je víc ideologický.

Prezident republiky řekl k přijetí eura dva zásadní argumenty: Jednak zmínil náš závazek k přijetí společné evropské měny a vyzval k tomu, abychom po letech začali dělat konkrétní kroky, které nás k naplnění tohoto závazku dovedou. A dále řekl, že přes nekončící diskuse o výhodách a nevýhodách eura pro zemi s otevřenou a exportní ekonomikou, ležící ve středu Evropy, je společná měna logickou budoucností. Dovolím si obě tyto myšlenky okomentovat či s nimi možná i polemizovat.

Nejvíce v debatě zaznívá to, zda plníme, či nikoli tzv. maastrichtská kritéria. Jsou čtyři: cenová stabilita (nízká inflace), udržitelné veřejné finance (nízký deficit a dluh), stabilní měnový kurz (vyloučit snahu umělé devalvace měny s cílem dosáhnout konkurenční výhody) a nízké úrokové sazby. Splnění těchto kritérií je nutnou, ale nikoli jedinou, podmínkou pro přijetí eura. Účelem těchto kritérií je dosáhnout toho, aby vstupující země měla zdravé ekonomické prostředí a byla co nejvíce podobná ostatním zemím v eurozóně.

Dlouhá léta jsme většinu tzv. maastrichtských kritérií plnili a plnit jsme je ve větší míře přestali až od roku 2020, kdy v krátkém sledu přišly covid-19, energetická krize, ruská agrese na Ukrajině a vysoká inflace. Odhad ministerstva financí je, že bychom měli většinu maastrichtských kritérií plnit opět už letos, včetně velmi obtížného kritéria týkajícího se stability veřejných financí, což se nám podaří díky konsolidačnímu balíčku vlády. Nebudeme plnit pouze kritérium stability kurzu, protože nejsme v evropském systému měnových kurzů (tzv. ERM II).

Mezi hlavní výhody zavedení eura bezesporu patří zánik kurzového rizika a zrušení poplatků za směny měn. Tyto dvě výhody jsou neoddiskutovatelné. Je ale třeba přiznat, že oba tyto argumenty jsou dost nadsazovány. Zejména náklady na směnu měny v dnešním digitálním světě jsou pro občana v porovnání s minulostí podstatně menší. Někdy se k argumentům pro přijetí eura přidává to, že bychom si po zavedení eura ekonomicky polepšili. A to jednak tím, že vyšší cenová transparentnost by vedla k vyšší konkurenci napříč celým trhem eurozóny, což by vytvářelo tlak na pokles cen. A jednak tím, že zavedení eura by vedlo k dalšímu přílivu investic, či dokonce k prohloubení obchodu. Tyto argumenty sice zní na první pohled velmi logicky, nicméně prokázat jejich platnost na datech je složité a obecně lze říct, že pro ně v ekonomické literatuře nelze najít jednoznačnou podporu.

Na druhou stranu ale platí, že pružný měnový kurz může být pro hladké fungování ekonomiky velmi užitečný nástroj. Zaprvé, pružný měnový kurz je velice vhodný v situaci, kdy začneme eurozónu opět hospodářsky dohánět. Naše dohánění se totiž bude projevovat v tom, že naše ceny, mzdy a platy porostou rychleji. A je jednodušší, když se část tohoto dohánění bude projevovat v posilování kurzu koruny. Pokud by byl kurz pevný, resp. kdybychom měli euro, projevovalo by se toto dohánění ve vyšší inflaci u nás než ve zbytku eurozóny.

Zadruhé, kurz je důležitý přizpůsobovací mechanismus v případě nečekaných makroekonomických otřesů. Kurz může takové otřesy tlumit, ale může je samozřejmě i prohlubovat. Naše dosavadní zkušenost ukazuje, že v případě Česka platilo v minulosti spíše to první. Pružný měnový kurz české ekonomice jako celku doposud spíše pomáhal.

Zde velice záleží na tom, zda vláda a centrální banka provádějí správnou politiku, zaměřenou na nízkou inflaci a udržitelné veřejné finance. Pro posouzení důležitosti tohoto mechanismu je třeba se zamýšlet, jak často bychom jej mohli potřebovat. Proto zkoumáme míru podobnosti mezi námi a eurozónou. Čím více se budeme hospodářsky podobat eurozóně, tím méně budeme kurz jako tlumič potřebovat, čím budeme odlišnější, tím víc by se nám mohl hodit.

Závěry tohoto hodnocení nejsou jednoznačné. Podle některých parametrů – průběh hospodářského cyklu, velká míra vzájemné obchodní a majetkové provázanosti – jsme si s eurozónou velmi podobní. Také nárůst používání eura firemním sektorem vede k tomu, že je účinek kurzu jako tlumiče ekonomiky omezen. U některých parametrů jsme na tom hůře – například struktura naší ekonomiky se od průměru dost odlišuje, a to zejména vysokým podílem průmyslu a v rámci něho vysokým podílem automobilového průmyslu.

Pak si musíme klást otázku, jaké jsou jiné mechanismy, které by mohly pružný měnový kurz nahradit, a jak fungují. Například právě v situaci, kdy dojde k prudkému poklesu poptávky po automobilech se spalovacími motory, čímž by Česko bylo zasaženo nepoměrně víc než průměr eurozóny. Takové mechanismy, kromě pružného kurzu, jsou tři. Zaprvé veřejné finance, které by měly být schopny ekonomice pomoci, pokud by utrpěla šok. Částečně finanční podpora (dotace) a částečně působení tzv. vestavěných stabilizátorů – tím, že se prostě vybere na daních méně peněz do státního rozpočtu, a na druhé straně tím, že se automaticky zvýší některé výdaje, například podpory v nezaměstnanosti či sociální dávky.

Druhým přizpůsobovacím mechanismem je flexibilní trh práce. Na straně zaměstnanců jde zejména o jejich schopnost a připravenost dělat jinou práci, případně se za prací přestěhovat, třeba i do zahraničí. Důležité je ale také mít pružná pravidla propouštění a nabírání pracovníků. Jak analýzy ukazují, ani v jednom z těchto dvou parametrů bohužel příliš nevynikáme. Navíc stárnutí naší společnosti způsobí velké finanční náklady zejména pro důchodový a zdravotní systém, což ještě více omezí manévrovací prostor našeho státního rozpočtu v budoucnosti.

Třetím mechanismem, který může tlumit vnější hospodářský šok, je finanční sektor. Zde je hodnocení mnohem lepší. Naše banky jsou finančně velmi robustní, mají vysokou míru ziskovosti, disponují vysokou mírou vybavenosti kapitálem i likviditou. Je známo, že ani při velké finanční krizi, ani při covidu a následných krizích naše banky neselhaly, ba naopak.

V debatě o výhodnosti přijetí eura zaznívají i názory, které mnohdy hraničí až s mýty. Ze strany odpůrců společné evropské měny je velmi často slyšet, že euro vede automaticky ke zdražování. Při zavedení eura se pouze nahradí jedna měna za druhou, a to při pevném předem známém kurzu. A tímto kurzem by se přepočítaly všechny ceny z korun do eur. To by platilo stejně pro zboží a služby i pro mzdy a platy. Reálný dopad do cen by tedy měl být nulový.

Dalším velkým mýtem je, že kvůli euru ztratíme národní suverenitu. Co je národní suverenita ve 21. století, kdy je svět hospodářsky a informačně velmi propojen? Přiznejme si, že naše schopnost nějak se vymanit z různých globálních vlivů a dělat si v Česku věci „po svém“, je v dnešním světě velmi omezena.

Co ztratíme, je nezávislá měnová politika, založená na tom, že si sami určujeme cenu peněz tím, že ČNB stanovuje úrokovou sazbu s cílem docílit stability cen zboží a služeb v korunách. To ČNB sice dělá, ale výše zmíněné globální faktory a trendy hrají v jejím rozhodování důležitou roli.

Zastánci eura zase tvrdí, že by nám euro zaručilo nižší inflaci. A odvolávají se na vývoj v posledních dvou letech. I to je ale velmi sporné, protože inflace je kromě výše zmíněného zahraničního vývoje ovlivněna i řadou domácích faktorů, jako je trh práce či fiskální politika. V takovém prostředí by měnová politika, jak ji prováděla ECB, působila příliš uvolněně a naopak by spíš vedla k inflaci ještě vyšší.

Jak je vidět, ekonomická debata o výhodách a nevýhodách eura je velmi komplexní a k jednoznačnému závěru skoro nelze dospět. Navíc faktory, které rozhodnutí ovlivňují, se mohou vyvíjet v čase. I mezinárodní zkušenosti ukazují, že dobře mohou fungovat oba přístupy. Byly země (Rakousko, Dánsko), které své měny fixovaly na německou marku a fungovaly velice dobře. Naopak jsou jiné země, jejichž hospodářství je také velmi silně závislé na jedné velké cizí měně, a tyto země prosperují velmi dobře se svou vlastní měnou a s pružným měnovým kurzem. V Evropě takto funguje Norsko, Island a Švédsko.

Nezapomínejme, že i my jako Česká republika jsme byli ekonomicky relativně úspěšní a náš HDP na hlavu v paritě kupní síly dosáhl úrovní Španělska či Itálie. Situace, kdy by ekonomové uměli říct euru naprosto jasné ano či ne, by asi nastala jen tehdy, kdybychom buď my doma, nebo v eurozóně udělali nějakou opravdu velkou hospodářskopolitickou chybu. Pokud se tak nestane, v což doufejme, bude ekonomické posouzení asi stále nejednoznačné. V každém případě nelze nyní jednoznačně vyvodit, že by pro Česko bylo přijetí eura „logickou budoucností“, jak zmínil prezident republiky.

Je zřejmé, že otázka přijetí eura není jen ekonomická. Je do značné míry svázána s charakterem budoucí evropské integrace. Náklady na zrušení eurozóny či na vystoupení z ní jsou tak gigantické, že přijetí eura je asi nejsilnější lano, kterým se země k Evropské unii přivazuje. Někteří tak vnímají, že přijetím eura zároveň vyjádříme naši plnou účast na evropské integraci, v dobrém i zlém, a přestaneme být v pozici chytré horákyně.

Přijetí eura má ale i významný geopolitický rozměr – vstupem do eura se země nejen chce přihlásit k EU, ale také se tím chce vymezit ke svému okolí. Není sporu o tom, že i tyto faktory hrály pro řadu zemí v procesu přijímání eura svou roli. Neexistuje menší země na periferii EU, která by euro buď neměla, anebo by o jeho přijetí alespoň neusilovala (Bulharsko).

Ani politický rozměr ale není jednoznačný. Euro má dnes 20 z 27 států EU. Tím, jak je eurozóna velká, je také velmi různorodá a tato různorodost se bohužel v čase prohlubuje. Mnohé členské státy se nejsou schopny reformovat, zejména snižovat svoje zadlužení, a tím se začít přibližovat těm úspěšnějším. To vytváří tlak na posilování společných struktur eurozóny, zejména na posílení společné fiskální politiky, tzv. fiskální unii. Fiskální unie je svým způsobem logická a byla by to výrazná posila pro fungování eurozóny. Ale fiskální unie může vzniknout pouze za předpokladu, že bude na úrovni EU existovat někdo, kdo bude mít silnou politickou legitimitu o výši a struktuře rozpočtových příjmů a výdajů rozhodovat. Neboli vývoj eura nás nakonec vede k debatě o politické unii. A to je naprosto zásadní posun oproti tomu, jak euro bylo pojímáno v době svého vzniku, kdy měl každý stát odpovídat za svou fiskální politiku sám, a ručení za závazky jiného státu byly zakázány.

Osobně v tomto vidím největší riziko pro eurozónu: schopnost jejích členských států se reformovat je stejně mizivá jako schopnost vytvořit společnou fiskální unii. Není pro to nyní, kdy zažíváme jakousi recesi liberální demokracie, vhodný okamžik. A také velikost a další rozšiřování eurozóny bude hledání společného politického jmenovatele spíše komplikovat.

Přestože je debata o výhodách a nevýhodách přijetí eura zcela legitimní, zbytečně teď ubírá koalici energii v prosazování dalších vládních kroků. Vláda by se proto měla rychle shodnout na tom, že chce mít na konci svého mandátu Česko na přijetí eura co nejlépe připravené, a tím debatu o euru co nejrychleji ukončit. A o tom, zda do eura vstoupit, či ne, ať rozhodne vláda vzešlá z příštích voleb do Poslanecké sněmovny.