Hypotéky opět zdražují, jsou skoro nejdražší od počátku milénia. Nemovitosti tedy jsou stále nic moc investice, a to i kvůli zamýšlenému zvýšení daně

V Německu nyní poprvé od roku 2009 ceny rezidenčních nemovitostí klesají. Ve Švédsku dochází ke splasknutí pandemické realitní bubliny, neboť předlužené domácnosti jsou lapeny v pasti náhle zvýšených úroků. Centrální banky na celém Západě se samy lapily do pasti své závadné měnové politiky posledních více než deseti let. Vyťukávaly do klávesnic svých počítačů miliardy a biliony dolarů, eur i korun, za něž v zajetí pomýlených teorií skupovaly devizy, vládní dluh či další cenné papíry. Pumpovaly tím do mezibankovního systému nové peníze, které umožnily stlačit úrok třeba i na hypotékách.

Centrální banky tak činily v obavě z deflace, která by byla katastrofou pro jejich předlužené zřizovatele, tedy vlády. Po více než desetiletí se centrální banky snažily vyvolat inflaci, včetně té na trhu s nemovitostmi. Protože inflace je pro předlužené vlády mnohem lepší než deflace – inflace umazává reálný dluh, deflace ho dále navyšuje.

Ve výsledku centrální banky trh natolik pokřivily, že mu samy přestaly rozumět. Když pak nastaly přirozeně inflační děje – odeznívání pandemie, válka a sankce – ve své posedlosti vyvoláváním inflace ještě přilily koňskou inflační dávku do rozdělaného ohně. Pandemie, válka a extrémně expanzivní měnová politika, která nízkými úroky podnítila politiky k extrémně expanzivní fiskální politice a dalšímu mohutnému růstu zadlužení vlád, tak přifoukly bublinu i na trhu realit.

Čeští developeři sice ujišťují, že letos na jaře nastává nejlepší čas na nákup nemovitosti, ale jejich pohled bude jen těžko nezaujatý. To lze spíše vsadit na pokračování určitého splaskávání realitní bubliny, u nás i v zahraničí. Nejvýrazněji půjdou dolů ty nemovitosti v nejvyšší míře financované na hypotéku, třeba panelákové byty. Zlevní také chaty a chalupy, nafouklé pandemickou bublinou. A dolů půjdou předně i nemovitosti energeticky tak či onak neefektivní. Letos tedy hypotéky zůstanou vysoce nedostupné.

Hypotéky v Česku nyní v dubnu opět o něco zdražily. Jejich průměrná sazba činila v březnu dle ukazatele Fincentrum Hypoindex celkem 6,3 procenta, což znamená jednu což nejvyšších cen hypotečních úvěrů za celé období od počátku tohoto milénia. Žádný rychlý pokles se zatím nedá očekávat. Základní sazba České národní banky totiž do konce roku klesne ze stávající úrovně sedmi procent přinejlepším jen mírně, nejpravděpodobněji na šest procent, a ani to není vůbec jisté.

Už od příštího roku se v Česku navíc podle všeho zvedne daň z nemovitosti, což výhodnost koupě nemovitosti dále snižuje. S myšlenkou zvýšení daně si vážně pohrává ministerstvo financí. Někteří politici vládní pětikoalice pak přibližují, že by se mohla zvýšit na dvojnásobek stávající úrovně. Česko by i tak patřilo mezi ty země OECD, které nemovitosti zdaňují vůbec nejméně.

Nyní výnos ze zdanění nemovitostí odpovídá v ČR zhruba 0,2 procenta, což je po Estonsku druhý nejnižší podíl v rámci OECD.

Ponechme stranou, že zvýšení daně z nemovitosti je v rozporu s předvolebními sliby koalice Spolu, která je hlavní silou nynější vládní pětikoalice. Ostatně ještě loni se vládní představitelé vyjadřovali v tom smyslu, že zvýšení jakékoli daně je po ně tabu. Nyní už přešli k argumentaci, že nebudou navyšovat celkové daňové inkaso v poměru k HDP, tedy takzvanou složenou daňovou kvótu. Přičemž ovšem už navyšování jednotlivých daní nevylučují.

Všimli si toho, že jim současná rapidní inflace výrazně nafukuje ukazatel (nominálního) HDP, ale už ne nutně všechny daňové příjmy. Proč to tedy nechat jen tak být. Daň z nemovitých věcí se vypočítává podle druhu nemovitosti, výměry bytu, koeficientu podle velikosti obce a místního koeficientu. Není nutně navázána na inflaci.

Jestliže stoupá inflace, stát vybírá automaticky více třeba na DPH. To proto, že DPH se počítá z ceny zboží či služeb a pokud ta ze samotné definice inflace stoupá, roste i příslušné inkaso státu. Stejně je tomu třeba i u daně z příjmu fyzických či právnických osob. Nikoli však v případě daně z nemovitosti.

Četné nemovitosti, například byty v panelových domech, v současnosti zlevňují i o desítky procent. Přesto stát na příslušné dani může už za rok touto dobou vybírat dvojnásobek. A stále budou moci vládní politici tvrdit, že nenavyšují celkové daňové inkaso v poměru k HDP. Protože jim, jak víme, inflace nafukuje ukazatel nominálního HDP. Před volbami ale slibovali nezvyšování daní, nikoli nezvyšování složené daňové kvóty. To je rozdíl.

Hlavním problémem zvýšení daně z nemovitosti je to, že může dále rozevřít příjmové nůžky mezi třídou vlastníků nemovitostí a třídou nájemníků. Majitelé nemovitostí totiž budou v celé řadě případů úspěšně přenášet vyšší daňové zatížení na své nájemníky, jimž zkrátka o příslušnou částku daně nájem zvýší. Nájemné v Česku nadále roste, na rozdíl od ceny nemovitostí v řadě oblastí. Růst cen nájemného značí, že pronajímatelé jsou stále v poměrně komfortní situaci. Pokud nepřenesou vyšší daň z nemovitosti na své nájemníky celou, přenesou alespoň její podstatnou část.

Ti vlastníci nemovitosti, kteří ve své nemovitosti sami bydlí, pochopitelně takovýto přenos daňového zatížení uskutečnit nemohou. Zde však navýšení daně narazí na další nepříznivý sociální aspekt. Řada vlastníků nemovitostí v Česku se z důvodu na evropské poměry nadprůměrného podílu vlastnického bydlení rekrutuje z řad třeba nižších středních vrstev nebo vrstev vyloženě chudobných, alespoň tedy chudobných z hlediska výše jejich pravidelného příjmu. Takže opět, zvýšení daně z nemovitostí vedle zmíněné třídy nájemníků nepříznivé zasáhne ty relativně chudé vlastníky nemovitostí. Například starobní důchodce, kteří svoji nemovitost, v níž dožívají, získali „za hubičku“ třeba během vlny privatizací bytového fondu nebo díky restitucím v 90. letech minulého století.

Pro příjmově chudé vlastníky nemovitostí, kteří třeba pobírají citelně podprůměrný starobní důchod, je zvýšení daně z nemovitosti pochopitelně daleko palčivějším problém než pro zajištěné vlastníky nemovitostí, a zvláště v současnosti, kdy panuje bezpříkladná energetická drahota a mimořádně vysoká obecná inflace.

Pokud tedy vláda nakonec ke zvýšení daně z nemovitosti přikročí, mělo by její inkaso plně zůstat na účtech příslušných obcí, jak je tomu nyní. Jenže ministr financí Zbyněk Stanjura podmiňuje její zvýšení tím, že by alespoň část inkasa daně z nemovitosti nově mířila do státního rozpočtu. Přitom jestliže budou mít příjem z daně výhradně obce, budou moci snáze realizovat například projekty sociálního bydlení – třeba i pro seniory. Dále se tím podpoří regionální rozvoj, protože obce budou mít větší motivaci, aby v příslušném katastru lidé zůstávali, a nestěhovali se pryč. A konečně budou mít i více peněz na to, aby si zkvalitněním infrastruktury nebo třeba výstavbou školek lidi na svém katastru udržely.

Uspokojivý regionální rozvoj by postupně přivíral nůžky mezi jednotlivými regiony, což by tlumilo negativní sociální dopad zvýšení daně z nemovitostí na nájemníky nebo chudé vlastníky nemovitostí. To proto, že by sice odváděli na dani z nemovitosti více, ale tyto peníze by zůstávaly v regionu a za předpokladu rozumného využití těchto prostředku pomáhaly zlepšovat celkovou životní úroveň zejména v zaostávajících regionech.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank

Okomentovat na Facebooku