Klienti bank by mohli díky připravované bankovní dani více vydělat na spořících účtech

Ministerstvem financí (MF) představený návrh zákona o zavedení daně z neočekávaných zisků vyvolává otázky o smysluplnosti především v případě bank. Diskutabilní je už jen zaměření na pouze velké banky, což vnáší na trh vlastně nerovné podmínky pro podnikání v sektoru. Proč by díky „válečné situaci“ měli být ždímáni pouze akcionáři některých bank a ne třeba například také skupina PPF coby vlastník AirBank? Každopádně nastavení parametrů pro výběr mimořádné bankovní daně indikuje, že stát v dané výši vyhlížené prostředky s velkou pravděpodobností nezíská.

Důvodem jsou dle všeho přílišná optimistická očekávání o růstu ziskovosti bank. Že přitom u bank nebude v následujících měsících potažmo v následujícím roce vše zalito sluncem, mohlo přitom MF financí vyčíst asi u nejvěrohodnějšího zdroje – akciových burz. Tedy přesněji vyčíst z chování investorů, potažmo vývoje kurzů akcií jednotlivých bank. Ty výrazné jižní směrování totiž započaly dlouho předtím, než se o mimořádném zdanění začalo hovořit. Riziko vyššího zdanění později pak jen tlaku na cenu akcií bank dopomohlo. V posledních týdnech však své také sehrál ještě dále se zhoršující ekonomický výhled.

Investoři jsou si zkrátka asi nejlépe vědomi letos příchozích výrazných rizik. Válka na Ukrajině s navázanou energetickou krizí totiž přinesou do ekonomiky recesy. A to je tradičně právě pro banky výrazná zisková brzda. Připomeňme vlastně celosvětové dopady z recese, kterou v roce 2008 odstartoval v USA pád banky Lehman Brothers. Domácí banky ještě 3-4 roky poté, vykazovaly v bilancích nemalé opravné položky ke ztrátovým úvěrům.

V roce 2023 očekávaných mimořádných 33 mld. korun od bank možná začne díky vybíraným čtvrtletním zálohám stát postupně získávat, nicméně v konečném výsledku se tolika prostředků nedočká. Na ziskovost bank zkrátka začnou dopadat důsledky recese. Ukáže se, že oproti minulým letům vlastně není pořádně co navíc zdaňovat. Myšleno tedy nadprůměrné zisky oproti předcházejícím rokům. A vybírané zálohy na daň tak bude MF nuceno začít bankám vracet.

Banky navíc jistě dokáží ve výsledovce zisky pro ten který rok alespoň částečně optimalizovat. Například skrze vykazování opravných položek. A třeba v tomto ohledu vlastně potěší ČNB, která by čekala jejich dřívější účtování. V počátku roku 2020 například v tomto ohledu ve svém výzkumu totiž regulátor uvedl: „Identifikovali jsme významné asymetrie při tvorbě opravných položek bankami v průběhu hospodářského cyklu. Ukazuje se, že banky rozeznávají úvěrové ztráty a tvoří opravné položky se zpožděním vůči zhoršujícím se ekonomickým podmínkám: nárůst úvěrových ztrát a opravných položek je koncentrován především do pozdější fáze hospodářského poklesu, přičemž bychom ho očekávali už v časné fázi poklesu.“

Proč dávat státu, když si mohu vylepšit obraz u klienta

Nevykazovat nadprůměrné zisky navíc banky mohou nakonec vylepšením svého přístupu ke klientům. Když je k tomu vlastně nedokázala za mnoho měsíců dotlačit ČNB, dokáže to nyní možná právě stát. Jak známo v posledním roce ČNB odstartovala výrazný růst úrokových sazeb za účelem zbrzdění inflace. Bohužel však od ní téměř nebylo slyšet jedno podstatné. Že vyšší úrokové sazby nemají zbrzdit poptávkovou stranu jen skrze nákladovější úvěry, ale také skrze vyšší spoření občanů. K tomu jsou však potřeba nejen vyšší úrokové sazby stanovené ČNB, ale jejich přenos ke klientům. Tedy právě tlak regulátora na komerční banky (přinejmenším slovní), aby tak činily. Pokud by se tak ve větší míře chovaly, pak by se ani nemohlo hovořit o letošních jejich nadprůměrných ziscích.

Nutno podotknout, že v tomto směru jsou nejviditelnějšími „borci“ právě ty největší banky. Již přes čtvrt roku nastavená neměnná 6% diskontní sazba, za kterou si prostředky klientů banky u ČNB ukládají, jakoby jim nic neříkala. Zmiňme ty největší „esa“. Pokud chce běžný klient (občan) například v České spořitelně uložit na spořící účet finanční prostředky, dostane „vylepšený úrok“ 4 % (musí mít však založen běžný účet „Plus“). A to navíc nepochopitelně jen do částky 200 tis. korun, nad „limit“ nedostane nic. Přesněji řečeno 0,01 %. V Komerční bance jsou ještě „dále“, když se občan dočká dokonce jen 2 %, resp. 3,3 % počítaných z nejnižší výše uložené částky za sledované půlroční období.

Zmiňované banky jsou ochotny na spořících účtech i „něco“ málo přihodit (cca 1 %). Jenže jen v případě, když se klient upíše k pravidelnému investování. Obvykle do podílových fondů banky. K tomu možno zmínit, že velmi často je však rovnou jejich investice vlastně o obdobnou částku ořezána. Fondy totiž mají často stanoven vstupní poplatek ve výši 1 % z investované částky…

Prostor pro zvyšování úrokových sazeb pro vklady klientů je u výše zmiňovaných bank tedy značný. Navrhované mimořádné zdanění by právě mohlo probudit management těchto bank, resp. přimět ho k ochotě více se podělit o zisky plynoucí z úložek u ČNB. Tedy vylepšit si tím i svůj obraz u klientů a zároveň negenerovat nadprůměrné zisky, tedy neodvádět státu daně navíc. Lidově řečeno, zabijí tím dvě mouchy jednou ranou.

Závěrem každopádně možno souhlasit se stanoviskem České bankovní asociace (a před lety vlastně i obdobným stanoviskem ODS), že „zdanění mimořádných zisků šesti největších bank je mimořádně neefektivní a nesystémové řešení“.

Pro fungování celé ekonomiky jsou banky základním pilířem. Nestandardní zasáhnutí do jejich byznysu se zkrátka může návazně negativně promítnout do poskytovaného financování. Navíc zrovna v nelehkém období, kdy bude ekonomika potřebovat resuscitaci pro obnovení růstu. Tedy navíc zároveň v době, kdy lze u bank očekávat nadprůměrnou míru ztrátových úvěrů.  

Okomentovat na Facebooku