Podle Evropského soudu pro lidská práva neproběhlo kárné řízení proti soudnímu exekutorovi před nezávislým a nestranným soudem

Evropský soud pro lidská práva v dnešním rozsudku ve věci Grosam proti České republice shledal, že řízení proti stěžovateli, soudnímu exekutorovi, nebylo spravedlivé, jelikož zvláštní senát Nejvyššího správního soudu, který rozhoduje o kárných proviněních soudních exekutorů, nesplňoval požadavky nezávislosti a nestrannosti.

Nejvyšší správní soud uznal stěžovatele, soudního exekutora, v roce 2012 vinným z kárného provinění. Pokutu dostal za to, že sepsal exekutorský zápis s doložkou přímé vykonatelnosti, jehož obsahem bylo uznání dluhu obchodní společnosti v částce přesahující 67 mil. Kč. Nebyl totiž schopen prokázat, že si ověřil, zda osoba uznávající dluh byla oprávněna k takovému jednání.

Stěžovatel v řízení před Evropským soudem namítal porušení svého práva na spravedlivý proces podle článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech s tím, že Ústavní soud odmítl jím podanou ústavní stížnost, aniž se vypořádal s jeho argumenty. Dále namítal porušení řady záruk spravedlivého trestního procesu, včetně zásady presumpce neviny a práva na odvolání v trestních věcech.

Evropský soud dal českému státu za pravdu v tom, že kárné řízení mělo občanskoprávní, a nikoli trestní povahu. Na tomto základě pak odmítl mnohé stížnostní námitky.

Shledal však, že v rozporu s článkem 6 Úmluvy nebyl případ stěžovatele projednán nezávislým a nestranným soudem. Kárný senát Nejvyššího správního soudu byl totiž složen ze dvou soudců z povolání a čtyř přísedících (z toho byli dva soudní exekutoři, jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání). Evropský soud konkrétně vyjádřil pochybnosti stran transparentnosti a kritérií, podle nichž jsou potenciální přísedící zařazováni na seznamy, z nichž posléze předseda Nejvyššího správního soudu vybírá losem. Vedle toho někteří přísedící postrádají objektivní zdání nezávislosti a nestrannosti, protože jsou do určité míry materiálně a hierarchicky podřízeni ministru spravedlnosti coby kárnému žalobci. Přísedící z řad soudních exekutorů jsou navíc konkurenty kárně stíhaného exekutora.

Evropský soud připomněl, že stát je na základě rozsudku povinen přijmout obecná opatření k nápravě, jejichž podoba je plně v rukou zákonodárce. Výslovně také zdůraznil, že z rozsudku nelze dovozovat povinnost státu obnovit všechna podobná řízení, v nichž bylo pravomocně rozhodnuto. Vedle toho přiznal stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 4 tisíce eur.

Rozsudek byl přijal většinou čtyř hlasů proti třem a je patrně posledním českým případem, na jehož rozhodování se podílel ještě Aleš Pejchal, kterého v prosinci 2021 nahradila Kateřina Šimáčková.

Rozsudek není konečný. Vláda může do tří měsíců požádat o postoupení věci velkému senátu. Takový postup se nabízí v případech, jako je tento, kdy bylo rozhodnutí přijato nejtěsnější většinou soudců a kdy je odůvodnění nesouhlasného stanoviska soudců zvláště přesvědčivé. Britský a švédský soudce, jakož i finská soudkyně, kteří byli členy senátu, upozornili na to, že rozsudek zcela popírá základní zásady fungování Evropského soudu. Ten předně přezkoumával otázky, na které stěžovatel před českými soudy nikdy nepoukázal. Neučinil tak ani v řízení ve Štrasburku – Evropský soud se jimi zabýval z vlastní iniciativy, což mu nepřísluší. Konečně senát založil své závěry na abstraktním přezkumu vnitrostátní právní úpravy, třebaže to podle ustálené rozhodovací praxe není jeho úkolem.

Úplné znění rozsudku v anglickém jazyce najdete v databázi Evropského soudu pro lidská práva.

Asi měsíc po vydání rozsudku se objeví jeho překlad a anotace také v české databázi eslp.justice.cz.

Kancelář vládního zmocněnce

23. června 2022