Závěr soudů, podle kterého dědička rodu Walderode nemá nárok na restituci, před Ústavním soudem neobstál

Ústavní soud, TZ 78/2024

Stěžovatelka je vdovou po Karlu Des Fours Walderode. Jako jeho dědička se domáhá restituce majetku, který mu byl konfiskován po druhé světové válce na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.

Podle zákona č. 243/1992 Sb. mohou dosáhnout restituce majetku, jenž byl konfiskován podle uvedeného dekretu, jen osoby, kterým bylo vráceno československé občanství a které se neprovinily proti československému státu.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Karl Des Fours Walderode podmínky pro restituci nesplňuje, protože mu nebylo platně vráceno československé státní občanství. Československé Ministerstvo vnitra mu sice již dne 16. 12. 1947 vydalo osvědčení o zachování státního občanství, ale podle Nejvyššího soudu šlo o nicotný akt, který neměl žádné právní účinky.

Okresní soud v Semilech a Krajský soud v Hradci Králové, pro které byl právní názor Nejvyššího soudu závazný, na jeho základě zamítly žalobu stěžovatelky. Nejvyšší soud posléze odmítl její dovolání.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Baxa) zrušil rozhodnutí okresního a krajského soudu i usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Dospěl k závěru, že těmito rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu.

Z ústavního hlediska neobstojí názor Nejvyššího soudu, že akt československého Ministerstva vnitra o vrácení státního občanství je nicotný. Ministerstvo vnitra bylo příslušné rozhodovat o vrácení státního občanství podle výslovné úpravy obsažené v § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb.

Dále Nejvyšší soud opřel závěr o nicotnosti aktu jen o dvě jeho formální vady. Akt je podle něj nesprávně označený jako osvědčení, přestože podle tehdejších předpisů mělo jít o výměr, a navíc neobsahuje odůvodnění. Ústavní soud připomněl, že podle ustálené judikatury jen závažné vady formy mohou vyvolat nicotnost aktu. Nejvyšší soud neuvedl žádné důvody, proč by za tak závažnou vadu bylo třeba považovat i chybné označení aktu a chybějící odůvodnění. Nejvyšší soud se tedy neodůvodněně odchýlil od dosavadní judikatury a zatížil své rozhodnutí libovůlí.

Ústavní soud shledal, že akt Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947 není nicotný. V restitučním řízení toto rozhodnutí o vrácení občanství již nelze přezkoumávat a je třeba z něj vycházet. Připomněl rovněž, že stěžovatelka se v minulosti domohla restituce části majetku a byla v tehdejším sporu úspěšná i před Nejvyšším soudem.

V dalším řízení budou obecné soudy vycházet z toho, že akt Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 1947 není nicotný a že tímto aktem bylo rozhodnuto o zachování československého státního občanství. Tyto závěry mají přednost i před neústavním právním názorem vyjádřeným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu, přestože tento rozsudek nemohl být z procesních důvodů zrušen. Na obecných soudech bude, aby se zabývaly naplněním dalších podmínek restituce.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 854/23 je dostupný PDF ikona zde (790 KB, PDF).