Proč to teď nefunguje, když u indiánů to fungovalo?

Na mezinárodní obchod se dá dívat jako na výměnu toho, co umí udělat ten a co zase onen. V hodně zjednodušeném příkladu by Němci vyměňovali auta za francouzské víno, či parfémy, Australané vlnu a železnou rudu za čínská trička a podobně. Jenže on takový obchod může mít úplně jiný rozměr a efekt. A také nemusí. Jak vidíme dnes.

Onen jednoduchý a intuitivní obrázek komparativních výhod „auta za víno“ bychom ještě z čistě ekonomického hlediska měli rozšířit o země, které zrovna nic moc k exportům nenabízí, ale stále ze zbytku světa hodně dováží. Mohou tak činit proto, že jim zbytek světa na jejich dovozy půjčuje. S alespoň implicitním předpokladem, že v budoucnu se tento tok půjček a zboží otočí a dluhy budou splaceny tím, že dlužník začne do světa vyvážet více, než z něj dováží.

I tímto druhým mechanismem se ale prolíná ono „ten dělá to a ten zas tohle“. Onen obrat totiž může být v principu dosažen dvěma mechanismy: Buď dlužník začne dělat něco nového, objevného, co jinde neumí. Nebo začne dělat levněji to, co jiní umí. A toto zlevnění může zajistit vyšší produktivita, či měnový kurz. K tomu všemu by šlo mnoho dodat, jde mi zde ale o krátký popis principu – „ekonomicky“ se obchoduje proto, že jedna strana nabízí druhé to, co nemá a naopak. Němci auta, Francouzi vína. Němci své úspory (příjmy převyšující spotřebu), Američané svou poptávku (spotřebu převyšující příjmy), atd. Jenže to není zdaleka vše.

Kdysi jsem četl studii, jejíž název jsem již dávno zapomněl, která se zaměřovala na obchod mezi americkými indiány. Konkrétně na to, co si mezi sebou jednotlivé kmeny vyměňovaly – co neměl jeden a měl druhý a naopak (onen mechanismus půjčování si na „dovozy“ tu relevantní samozřejmě nebyl). Zjištění bylo ve světle standardní logiky popsané výše překvapivé – obchodovalo se totiž s věcmi, které měly oba kmeny. Jinak řečeno, indiáni investovali čas a energii do výměny věcí, které si mohli bez problémů zajistit sami.

Autoři oné studie došli k, myslím rozumnému, závěru, že tato činnost tedy neprobíhala na základě toho, co popisuje Adam Smith. Ale jako prevence konfliktů a dosažení míru. A to jednoduchým mechanismem: Osobní obchodní kontakt ukazoval každé straně, že ta druhá není zákeřným pikle kujícím padouchem, ale je stejná a i ona si přeje mír. Mizel strach z neznámého, falešné obavy, smyšlené konstrukce.

Možná implicitně, či úplně otevřeně se s fungováním podobného mechanismu počítá stále a to na globální úrovni. Pokud ano, pak jsme občas asi zklamáni, že to „nefunguje“. Mohlo by to být proto, že osobní obchod a kontakt je ohledně mírotvorného potenciálu asi přece jen výživnější, než naprosto neosobní výměna čehokoliv s kýmkoliv na druhé straně zeměkoule, či sousední zemí. Ale hlavně jde o záměr, nosnou myšlenku. To, co dělali indiáni, byl „jen“ projev jejich základního záměru, přání, cíle. Pokud by měli záměr a cíl jiný, tato „metoda“ by nefungovala. A asi žádná jiná.