Víkendář: Inflace a fiskální dominance – africké zkušenosti

I zastánci monetárního financování fiskální expanze poukazují na rizika, která tato politika nese. Zejména na možnost takzvané fiskální dominance a její inflační důsledky. Jde o stav, kdy je fiskální politika nadřazena politice monetární, před kterým varuje řada ekonomů a který má i na základě historických zkušeností neblahé důsledky. Na stránkách VoxEU to uvádějí John Hooley a Mika Saito, podle kterých je s fiskální dominancí spojena řada hyperinflačních období, včetně Výmarské republiky v letech 1922 až 1923 či Latinské Ameriky v osmdesátých letech. K tomu ale ekonomové dodávají, že neexistuje moc analýz případů, kdy se fiskální dominance nepojila s takovými extrémy. A sami nabízejí pohled na vývoj v Africe.

V subsaharské Africe je podle ekonomů monetární financování fiskálních deficitů běžným jevem a bylo tomu tak už před pandemií. V zemích jako Angola či Kongo vedla tato politika k hyperinflaci, někde její důsledky nejsou tak zřejmé. Následující obrázek ukazuje, jak vysoké jsou v jednotlivých částech světové ekonomiky úvěry poskytnuté centrální bankou přímo vládě:

Subsaharská Afrika se podle grafu vyznačuje výjimečně vysokým objemem úvěrů od centrálních bank, které pokrývají vládní výdaje. Po roce 2000 dosahovala jejich výše (medián) až 4,5 % HDP, v roce 2017 to bylo více než 2 % HDP, což je výrazně výš než ve zbytku světa.

Ekonomové tvrdí, že v posledních desetiletích došlo v subsaharské Africe ke znatelnému utažení pravidel a limitů, které omezují možnosti uvedeného financování vládních rozpočtů. Je ale otázka, nakolik jsou relevantní v zemích, kde obecně nenacházíme pevnou vládu práva. Ekonomové na základě dat tvrdí, že „právní omezení byla často porušována, ale vývoj v čase ukazuje, že tato omezení mají přece jen svůj dopad... Tento efekt lze porovnat s rychlostními limity na silnicích. Ty jsou také často porušovány, ale jen zřídka výrazně. Řidiči obecně jedou pomaleji tam, kde limit platí.“

Ukazuje se také, že monetární financování je méně využíváno v zemích, které mají více alternativ, včetně půjček od Mezinárodního měnového fondu. A hlavně podle dat existuje vztah mezi tímto financováním na straně jedné a vývojem měnového kurzu a inflace na straně druhé. Konkrétně podle ekonomů v případě subsaharské Afriky platí, že zvýšení monetárního financování o 1 procentní bod HDP jde ruku v ruce s oslabením měnového kurzu o 1 procentní bod. A do jednoho roku se zvýšením inflace o 0,5 procentního bodu. Dopad na inflaci přitom jde zejména přes oslabení měnového kurzu, data naopak neukazují na výrazný vliv monetárního financování na agregátní poptávku, která by následně zvedala inflaci.

Fiskální dominance je tedy podle ekonomů významným makroekonomickým rizikem, i když nemusí právě vést k hyperinflaci. Centrální banka a vláda se mohou někdy ocitnout ve výjimečné situaci, kdy je namístě poskytnout mimořádné financování. Mělo by ale jít o skutečně mimořádný nástroj, který se využívá pouze na přechodnou dobu a tak, aby nevedl k vyšší inflaci a narušení inflačních očekávání, uzavírají ekonomové.

Zdroj: VoxEU