Hughes: Až dvojciferný pokles produktu, historie ukazuje, co nyní dělat

Koronavirus je první pandemií našeho století, ale zdaleka ne první pandemií v historii, která by vyžadovala koordinovaný postup vlád po celém světě. Na stránkách VoxEU to tvrdí Richard Hughes s tím, že vládní zásahy v podobných časech souvisí s mimořádně vysokými výdaji a také s propady rozpočtových příjmů. Ekonom pak popisuje, co by se ve světě mohlo během současné pandemie dít a jak se s přicházejícími problémy vypořádat.

Následující tabulka shrnuje odhady dopadů předchozích epidemií. Ukazuje počet postižených zemí, délku trvání epidemie, počet nakažených, počet lidí, kteří nákaze podlehli, smrtnost a průměrný propad produktu měřený relativně k jeho předchozímu vrcholu. Z hlediska počtu úmrtí byla zdaleka nejhorší španělská chřipka, na ekonomickou aktivitu nejvíce dolehla ebola:

Hughes na základě své studie tvrdí, že můžeme očekávat až dvojciferné propady ročního produktu. Reakce vlád v oblasti restrikcí, které mají bránit šíření nákazy, jsou dnes mnohem razantnější než v minulosti, což by se ale mělo projevit na relativně vysokém útlumu ekonomické aktivity – vyšším, než by napovídal rozsah šíření pandemie a smrtnost. Pokud bude sociální distancování vyžadováno po delší dobu, ekonomický útlum může trvat i roky. Během epidemie eboly a španělské chřipky docházelo k opakovaným návratům infekce a v souladu s tím se zpřísňovala zdravotní opatření, což se projevilo i na tom, že ekonomická aktivita také procházela opakovanými růsty a poklesy.

Následující graf ukazuje typický průběh HDP v době epidemie – na úroveň předchozího vrcholu se ekonomická aktivita vrací v průměru třetím rokem po vypuknutí epidemie:


Ekonom tvrdí, že kvůli zvýšenému tlaku na vládní finance by mohly rozpočtové deficity rychle vzrůst až na dvojciferná čísla (relativně k produktu). Vlády by se tak na jednu stranu měly snažit pomoci ekonomice, ale měly by se vyhýbat pomoci plošné a časově neomezené, jejich snahou by měla být pomoc cílená. Vláda by se pak měla vyhnout politice, která by zhoršovala stav nabídkové strany ekonomiky. Priority by měly být jednoznačně nastaveny směrem ke zdravotnímu systému a podpoře lidí a firem, které čelí finančním problémům. Ekonom dává za příklad epidemii eboly, během které některé vlády upustily od významných investičních projektů, aby mohly zvýšit tok peněz do zdravotního systému.

Ekonom se domnívá, že může nastat situace, kdy by centrální banky musely, přes všechnu snahu udržet státní finance pod kontrolou, poskytnout vládám likviditu přímo. Tedy přímo financovat jejich deficity. Za předpokladu, že půjde o přechodný krok, který pomine poté, co skončí epidemie, by nemělo dojít ke zvýšení dlouhodobých inflačních očekávání. Ale „určitá krátkodobá inflace bude třeba, protože v ekonomice dojde k výraznému posunu relativních cen v důsledku významného nabídkového šoku“.

V neposlední řadě pak ekonom klade důraz na mezinárodní spolupráci a instituce, které by měly zajistit, aby vlády disponovaly dostatkem financí. Během epidemie eboly dostaly vlády zemí v západní Africe pomoc ve výši odpovídající 5 – 10 % jejich produktu. Pokud dojde k tomu, že se koronavirus bude přelévat z jedné části světa do druhé podobně, jako tomu bylo během epidemie španělské křivky, bude význam mezinárodních institucí, jako je MMF, velký. Měly by totiž přesměrovávat finance z oblastí, kde právě epidemie utichla a kde probíhá boom do zemí a regionů, které budou v danou dobu pod tlakem.

Zdroj: VoxEU