Právo na vodu?

Reputace ekonomie a ekonomů značně utrpěla během poslední krize a to z evidentních důvodů. Až na výjimky totiž nikdo krizi a recesi nedokázal předpovědět, přestože ze zpětného pohledu to mělo být úplně jednoduché. Na jednu stranu je podle mne pravda, že naše (mohu-li se mezi ekonomy počítat) profese má nejedno slabé místo. Imunní nejsme například vůči stádovému chování. Jenže na druhou stranu se mi zdá, že se od této profese chce dovednost hodně vzácná, hraničící s věštěním z křišťálových koulí. Ekonomové k tomu sami nejednou přispívají tím, že předstírají, že tuto schopnost mají. A výsledkem je i to, že se zapomíná, že náplň tohoto povolání může být často mnohem smysluplnější než neustálá tvorba nějakých projekcí. To vše píšu jako takový obecnější úvod k onomu v nadpisu zmíněnému tématu práva na vodu.

O možném nedostatku vody lidstvo možná hovoří už od nepaměti, v posledních letech toto téma vystupuje do popředí zejména v souvislosti se změnami klimatu. U nás si k tomu nemusíme mnoho co dodávat. Zdálo by se přitom, že při adaptaci a řešení budeme potřebovat řadu profesí a povolání, ale ekonomové by měli spíše mlčet. Jenže třeba pokud se alespoň částečně ztotožníme s rovnicí „lidská aktivita = změny klimatu = problémy s vodou“, platí opak. Protože ona (výrobní) aktivita je samotným jádrem zájmu ekonomie. Díky ekonomům bychom tak třeba mohli vést diskusi o globálním systému zdanění uhlíku. A ekonomové mají možná co říci i k přímo problému s nedostatkem vody.

Studie „Water Rights and Human Rights: The Poor Will Not Need our Charity if We Need their Water“ byla zveřejněna již v roce 2012 a její autor David Zetland tehdy tvrdil, že „každý rok zemře 2,8 milionu lidí kvůli problémům s vodou, sanitací a hygienou. Z toho jsou tři čtvrtiny děti. Podle některých názorů by tuto situaci pomohlo vyřešit právo na vodu“. Podle vědce ale takové lidské právo nestačí, lepší je zavedení práva vlastnického. Tedy práva, se kterým by se dalo i obchodovat a které by mimo jiné vedlo k tomu, že by byla nastavena skutečně tržní cena vody a každý by mohl se svým (spravedlivě rozděleným) právem naložit, jak uzná za vhodné.

Podívejme se nyní na následující graf z dílny OSN. Podotýkám předem, že je z roku 2009 a ukazuje tehdejší představy o tom, jak se změní situace ohledně nedostatku vody (čerpání vody relativně k jejím celkovým zásobám) mezi lety 1995 – 2025:

Zdroj: OSN

Mapa do roku 2025 znatelně zhnědla a to včetně USA a Číny. Za pozornost stojí, že podle představ z roku 2009 jsme my měli být problémem netknuti – čerpání vody mělo stále představovat méně než 10 % zásob vody. Jak jsme na tom přesně nyní podle aktuálních dat nevím, ale s ohledem na sucha posledních let a to, co vidíme kolem sebe, si dovolím tvrdit, že ani zdaleka tak dobře.

Jak bylo uvedeno výše, podle některých názorů by bylo v kritických zemích a oblastech světa záhodno zavést právo na vodu. Jenže pokud bychom to chápali podobně, jako třeba právo na spravedlnost, tak si možná namlouváme něco, co není v našich silách. To, co můžeme (a měli bychom), je udělovat si práva v rámci toho, jak se my sami chováme k sobě, jak funguje společnost. Právo na spravedlnost a podobně. Těžko si ale můžeme dávat právo na to, o čem se rozhoduje jinde. Težko si navzájem udělovat právo na 50 litrů vody na den, když těch 50 litrů prostě není. Takové právo na vodu má z tohoto pohledu asi podobnou váhu, jako právo na to, aby byl v zimě na horách sníh, či v létě svítilo slunce.

Něco jiného jsou ale vlastnické podíly/práva na tu vodu, která je k dispozici (tedy rozdělení práv na to, co je, ne na to, co bychom chtěli). Tím se posouváme na onu úroveň práv, které si můžeme a měli bychom si udělovat. Zde by šlo o to, že si spravedlivě rozdělíme vlastnické podíly na něco, s čím jsme doposud jednali jako se zdrojem neomezeným. Šlo by o podíly na něčem, co by se jinak mohlo státá předmětem nadspotřeby u bohatých a privilegovaných a nedostatku u chudých. Což můžeme aplikovat i na globální úroveň a zajímavou myšlenku autor studie vyjádřil už v názvu. Ano, chudí nebudou potřebovat charitu bohatých, když ti budou potřebovat jejich vodu (rozuměj, budou mít zájem o jejich práva na vodu).

Jde samozřejmě o téma obsáhlé a čtenáře jistě napadá řada doplnění, či výtek. A možná to vůbec není ten nejlepší nápad. Určitě jsou ale podle mne podobné úvahy lepší, než ty, které rozebírají, jak se o vodu bude bojovat a válčit.