Brooks: Kdysi jsem býval socialista. Pak jsem viděl, co socialismus dokáže

„Na vysoké škole jsem byl socialista,“ píše na stránkách The New York Times David Brooks s tím, že tento jeho postoj nevydržel moc dlouho poté, co se stal novinářem. Hovořil totiž s politiky a začalo mu být jasné, že socialismus nemůže fungovat. Ne proto, že lidé v politice by byli hloupí a neschopní. Ale proto, že svět je prostě příliš složitý na to, aby jej mohl řídit jakýkoliv člověk či skupina lidí.

„Pochopil jsem, že kapitalismus umí velmi dobře jednu věc, ve které socialismus selhává. Vytváří proces, ve kterém se učíme, jak dál. Pokud například chceme založit firmu na pronájem aut, máme díky kapitalismu k dispozici řadu tržních a cenových signálů, které nám řeknou, jaká auta lidé preferují, kde je nejlépe firmu založit, kolik aut pořídit, a tak dále. To vše motivuje k učení se a k inovacím,“ pokračuje novinář. A dodává, že socialistická plánovaná ekonomika, kde výrobní prostředky vlastní všichni, naopak cenové a tržní signály narušuje bezpočtem způsobů. Možnost dosáhnout osobního úspěchu pak eliminuje motivaci k tomu, abychom se učili a zlepšovali.

I kdyby socialisté měli ty nejvýkonnější počítače, nikdy by neměli potřebné množství dat, která by jim umožnila efektivní řízení ekonomiky. V lidských silách není ani vnímat všechny možné zpětné vazby a lokální faktory, které ovlivňují řadu trhů. Není možné predikovat vývoj lidských potřeb, které se někdy mění ve velmi krátké době. Kapitalismus je systém neustálé změny a učení se, socialismus ne, tvrdí Brooks. Kapitalismus také přinesl „největší snížení chudoby v lidské historii“. V roce 1981 žilo v extrémní chudobě 42 % lidí na světě, nyní je to asi 10 %. To znamená, že z chudoby se dostala více než miliarda lidí.

Novinář tvrdí, že kapitalismus je ve srovnání se socialismem přívětivější i pro životní prostředí. Například americký produkt se od roku 1970 více než zdvojnásobil, ale spotřeba energií od té doby vzrostla jen mírně. „Největší degradace životního prostředí naopak nastala v plánovaných ekonomikách včetně Sovětského svazu nebo komunistické Číny.“ The Fraser Institute považuje za nejsvobodnější ekonomiky na světě země jako Hongkong, USA, Kanadu, Irsko, Dánsko či Finsko. Brooks k tomu dodává, že tyto země jsou obvykle mnohem bohatší než země, které mají ekonomickou svobodu znatelně nižší.

„Můj první ekonomický hrdina byl Alexander Hamilton. Přišel do Ameriky bez majetku a našel tu ekonomiku, které dominovali oligarchové jako Thomas Jefferson. Pochopil, že řešením je udělat kapitalistu z každého. Vytvořil tak dluhopisové trhy, takže kapitál mohl volně proudit a více lidí mělo přístup k investování. A pak je to Abraham Lincoln, který hovořil o bankovnictví a infrastruktuře častěji, než o otroctví. Chtěl totiž, aby se kapitál dostal do rukou více lidí a aby se díky němu dostali z chudoby ti, kteří začínali jako on,“ píše Brooks.

Novinář podotýká, že kapitalismus je stejně jako další systémy vždy vychýlen nějakým směrem. V posledních desetiletích tak například vedl ke snížení chudoby ve světě, ale zároveň zvýšil příjmovou nerovnost ve vyspělých zemích. K tomu se přidává problém na straně vzdělání, které „nedrží tempo s technologiemi“. Někteří lidé tak mají problém najít odpovídající zaměstnání. Nejde však o známky nefunkčnosti kapitalismu, ale potřeby jeho zlepšování, a to zejména na straně systému vzdělávání. K tomu by se měly přidat uhlíkové daně. A měli bychom více rozlišovat, zda vládní aktivity systém podporují či jej naopak brzdí. Například skandinávské země mají podle novináře vyspělý stát blahobytu, ale mohou si jej dovolit jen proto, že v nich zároveň fungují velmi svobodné trhy.

Zdroj: The New York Times