Fiskální politika nabízí eurozóně pomoc, ale ne spásu (Tematické analýzy)

Evropské centrální bance dochází munice. Záporné úrokové sazby ani znovuspuštěný program nákupů aktiv inflaci k cíli nedotlačí. V příštím roce navíc podle naší prognózy nastoupí recese v USA, která bude postupně dopadat i na země eurozóny. Naděje se tak stále více upínají k fiskální politice. Podle našeho odhadu by fiskální impulz v příštím roce mohl dosáhnout úrovně 0,2 % HDP. Pokud by země, které nemají problém s fiskálními pravidly, využily celý svůj prostor, mohl by fiskální impulz v příštím roce dosáhnout až 0,7 % HDP eurozóny.  K takovýmto krokům ale zatím chybí politická vůle. Podstatné je i to, jak bude fiskální politika realizována. Ideální by byl nárůst veřejných investic, které v eurozóně chybí. Jejich návratnost je ale dlouhá.

V souvislosti s obavami ze zpomalení hospodářského růstu i diskuzemi o dalších možnostech měnové politiky Evropské centrální banky se stále více do popředí dostává fiskální politika. Na její větší využití apeluje Evropská centrální banka, Evropská komise i Mezinárodní měnový fond. Jako celek je na tom eurozóna z pohledu veřejných financí dobře. Deficit veřejných financí v posledních letech klesal, a to až na úroveň 0,5 % HDP v roce 2018. Přestože očekáváme jeho nárůst na 1,0 % HDP v roce 2019 a 1,2 % v roce 2020, jedná se ve srovnání s deficity veřejných financí například ve Spojených státech (4,9 % HDP v roce 2019) o nízké číslo. Podobně je na tom i vývoj veřejného dluhu. Ten svého vrcholu na úrovni 92 % HDP dosáhl v roce 2014. V letošním roce by to mělo být už jen 84 % HDP s tím, že by měl klesat i v následujících letech. Ve srovnání se 104 % v USA či 232 % v Japonsku jsou to už nyní nízké hodnoty.

Na úrovni jednotlivých zemí eurozóny je ale situace značně diferencovaná. Zatímco ve Francii dosáhne v letošním roce deficit veřejných financí podle našeho odhadu 3,1 %  HDP, na Kypru to bude naopak přebytek na úrovni 5 %. Podobné rozdíly jsou i v oblasti veřejného dluhu. Zatímco v Řecku se blíží 180 % HDP, v Estonsku je to pouhých 8 %. Z toho vyplývá, že možnost využití fiskální politiky se u jednotlivých zemí velmi liší. Největší fiskální impuls očekáváme ze strany Německa, popřípadě Nizozemí či Rakouska. Pokud by země, které nemají potíž s rozpočtovými pravidly, využily celý svůj fiskální prostor, mohl by fiskální impulz dosáhnout v příštím roce až 0,7 % HDP. K takovýmto krokům ale zatím chybí politická vůle. Fiskální impulz tak podle našeho odhadu dosáhne v příštím roce 0,2 %. Větší by mohl být, pokud by ekonomika eurozóny musela čelit vážnějšímu šoku.

Ani úroveň impulzu 0,7 % HDP totiž není strop. V případě recese se země od plnění rozpočtových pravidel mohou odchýlit, a to i ty, které s nimi mají potíže již v současné době. Nizozemí, Irsko, Německo, Rakousko či Belgie by v takovéto situaci měly fiskální prostor pohybující v rozmezí 1,5-3,5 % HDP. Hůře by na tom pak byla Francie či Španělko, jejichž manévrovací prostor je limitovaný, o Itálii ani nemluvě.

Není také jedno, jaké prostředky by fiskální politika využila. Zatímco daňové změny se projeví ve velmi krátkém horizontu, efekt veřejných investic je patrný až v dlouhém období. Pro dlouhodobý hospodářský růst jsou ale veřejné investice nezbytné. Jejich podíl na HDP je v eurozóně v současné době nízký. Pohybuje se mírně nad 3 %. Z dlouhodobých investičních plánů Německa, Francie, Itálie a Španělska je patrné, že podíl veřejných investic na HDP bude v následujících letech růst (směrem ke 3,5 % HDP). I tak ale eurozónu od hospodářského zpomalení neuchrání. Pomineme-li fakt, že se efekt veřejných investic dostavuje až ve střednědobém až dlouhém horizontu, je dalším problémem to, že působí většinou izolovaně v dané zemi. Aby tedy bylo působení fiskální politiky skutečně efektivní, muselo by se jednat o koordinovanou akci všech zemí eurozóny, tak jak tomu bylo v případě hospodářské krize v letech 2009-2010, k čemuž zatím politická vůle chybí.