Obchod za to nemůže

Kdysi jsem četl jednu studii, která se zaměřovala na to, jak mezi sebou obchodovaly „primitivní“ kmeny. Základ podobného obchodu bude každému, jehož koníčkem je ekonomie, zřejmý: Jeden se specializuje na tohle, jiný má přístup k ojedinělému přírodnímu zdroji, třetí vyniká v něčem, v čem další ne. Každý tak dělá to, co mu z toho, či onoho důvodu sedne nejvíce. A svou produkci pak smění s těmi, kteří postupují stejně. Ve výsledku jsou na tom tak všichni díky obchodu lépe. Mělo by to fungovat na různých úrovních, včetně jednotlivých zemí a národů. Jenže ona studie tomu všemu dala trochu jiný rozměr. Tvrdila totiž, že mezi sebou intenzivně obchodovaly i kmeny, které měly stejné produkty.

Na jméno zmíněné studie si nepamatuji a nepodařilo se mi jí dohledat. Spoléhám tak na to, že mi čtenář bude ohledně jejího sdělení věřit i tak. Jak jsem naznačil výše, tak trochu rozporovala tradiční obchodní logiku v tom smyslu, že k obchodu docházelo i tam, kde by podle ní neměl smysl. Tedy například v situaci, kdy si já vypěstuji brambory a můj soused také. Ale namísto toho, abychom s nimi oba dva zamířili z pole přímo do sklepa, sešli jsme se na návsi a část produkce si vyměnili. Co by nás k tomu vedlo?

Studie v podstatě tvrdila, že právě to, že jsme se sešli na návsi. Tedy že kmeny se scházely k vzájemné výměně výrobků a produkce ne proto, že by si je nedovadly obstarat samy. Ale kvůli vlastnímu procesu obchodu a výměny. Proč? Zjednodušeně řečeno proto, že se tím navzájem přibližovaly, poznávaly a sbližovaly. Šlo tak mimo jiné o prevenci konfliktu, který by pramenil z tolik známého strachu z neznáma, z cizího, nepoznaného.

Podle dat Světové banky dosáhly globální exporty v roce 1960 hodnoty asi 123 miliard dolarů (přepočteno na dolary dnešní). V roce 2008 to bylo více než 16 bilionu dolarů, nyní bychom se měli pohybovat pod 20 biliony dolarů. Podle nejednoho názoru jsme někde na vrcholu globalizace a přichází éra opětovné lokalizace. Včetně demontáže globálních výrobních vertikál a přesunu výroby zpět „domů“. K tomuto obratu podle mne přispívá sílící názor, že mezinárodní obchod více škodí, než prospívá, že ostatní v něm podvádí, či že by si na něm bylo možno utrhnout více, než náleží.

Američané, či minimálně část z nich mají očividně pocit, že je zbytek světa v oblasti obchodu okrádá (a ignorují to, že jejich obchodní bilance je primárně dána jejich nízkými úsporami). Čína se snaží, či alespoň donedávna snažila, vytěžit z mezinárodního obchodu a globalizace maximum, a to i praktikami, které lze označit za ne zrovna férové. Německo se zase zuby nehty drží svého modelu „spoř a exportuj“ a možná tak trochu zavírá oči před tím, že pro zbytek světa to znamená půjčovat si od něj na nákup jeho exportů. Což mimo jiné znamená, že pokud mají být tyto půjčky jednou splaceny, musí se tyto polarity prohodit - Německo musí začít více dovážet, než vyvážet (a více utrácet, než se tam vydělá). K tomu se občas objeví nějaká ta měnová intervence na posílení domácí konkurenční pozice. Či stížnosti na to, že moje měna je příliš silná, protože se do ní jako do bezpečného přístavu stahuje kapitál z celého světa. Přidejme cla, různé formy podpory domácího průmyslu a různé ochranářské prvky.

Tak nějak podle mne můžeme vnímat reálnou situaci. Ideál by přitom vypadal tak, že všichni hrají férově, bariéry jsou úplně eliminovány, každý se specializuje na to svoje, těží z toho všichni. A jako třešnička na dortu se přidává onen mírotvorný „kmenový“ efekt popsaný výše – pokud se obchoduje, neválčí se. Taková „trade fiction“. Tím vším nechci prosazovat nikdy nekončící globalizaci, možná nám hodně prospěje krok zpátky do lokálna, se kterým jsme trochu ztratili kontakt. Na všech úrovních je ale podle mne slepou uličkou vinit z problémů nějaký anonymní „obchod“, či „trh“. Jsou to nástroje, jak je použijeme, je na nás.

Pokojný nový týden.