Abdellatif: Jak v praxi funguje arabský ekonomický model

Arabské země získaly svou nezávislost v padesátých až sedmdesátých letech minulého století a poté tam vznikl „sociální kontrakt“ stojící na silném nacionalistickém sentimentu. K tomu se přidával pocit, že stát by měl být hlavním motorem ekonomického a společenského rozvoje. Tvrdí to nová studie Leaving No One Behind Towards Inclusive Citizenship in Arab Countries, jejímiž autory jsou Adel Abdellatif, Paola Pagliania a Ellen Hsu. Ti v ní tvrdí, že mezi arabskými zeměmi sice existují velké rozdíly dané tím, zda mají či nemají nerostné bohatství, nicméně u většiny z nich se dá pozorovat podobný model fungování ekonomiky a společnosti.

Tento model spočívá na omezené participaci společnosti na politickém životě a omezené osobní a politické svobodě. Výměnou se lidem má dostávat materiálních výhod ve formě státních služeb, podpory a zaměstnanosti. Tento model tak stojí na silném státu, který dohlíží na celé hospodářství, určuje jeho priority, včetně těch sociálních, a provádí politiku intenzivní redistribuce. Jeho základem jsou čtyři hlavní pilíře. Prvním z nich je rozsáhlý systém byrokracie, který zajišťuje rozvětvený systém služeb obyvatelstvu. Druhý představuje rozsáhlá armáda a policejní služby. Třetím jsou velké státní společnosti a čtvrtým dotace základních potravin a energií.

Tento model dosáhl podle ekonomů určitých úspěchů. Například očekávaná délka života se zvýšila z 55 let v roce 1970 na současných 76 (světový průměr se nyní nachází na 73 letech). V oblasti celkového rozvoje ale arabské země zaostávají, a když v roce 2014 došlo k prudkému propadu cen ropy, výrazně to omezilo jejich celkové finanční zdroje. K tomu se přidává řada propastných rozdílů v celé společnosti. Příjmy žen leží globálně na 57 % příjmů mužů, v arabských zemích ale tento poměr dosahuje pouhých 21 %. Liší se rovněž kvalita práce a míra participace žen je u oficiálních pracovních míst nejnižší na světě. Velké rozdíly najdeme i v rozvoji měst a venkova a také v různých částech měst. Podle studie například žije více než polovina populace měst ve slumech.

Veřejné instituce jsou v arabských zemích neflexibilní a je těžké se u nich dovolat zodpovědnosti. K tomu se přidává široce rozšířená korupce a negativní postoje vůči částem společnosti. Lidé k nim mají malou důvěru, a to se odráží například v účasti ve volbách. Tato nedůvěra je posilována ekonomickou stagnací a vysokou nezaměstnaností. Mladí lidé mají jen omezené vyhlídky do budoucna a vysoká nezaměstnanost se dotýká zejména jich.

Studie zmiňuje, že 84 % populace arabských zemí čelí riziku nedostatku vody, vysoká je závislost na dovážených potravinách. Ekonom Tim Taylor k závěrům studie dodává, že popsaný model ekonomického rozvoje a s ním spojená společenská smlouva „nefungují moc dobře“. Zřejmé je ale i to, že rozvojový program OSN „váhá s tím, aby hovořil o nějakých alternativách“. Nejde přitom jen o malé změny – problém spočívá v samotném systému vysoké zaměstnanosti generované státním sektorem spojeným s řadou dotací.

Zdroj: Leaving No One Behind Towards Inclusive Citizenship in Arab Countries, The Wealth of Common Sence