Zapletal: Na důchody pro dnešní třicátníky už nebude

Česká republika se, stejně jako ostatní vyspělé země světa, začíná potýkat s problémem, kterým je stárnutí populace. V současnosti žijí v Česku dva miliony osob starších 65 let, což je rovná pětina obyvatel. V roce 2030 bude starší 65 let už každý čtvrtý občan. Hrozivé číslo pak představuje rok 2050, kdy se hranice sníží na každého třetího a Česko se tak bude potýkat s obrovskými problémy, jak se postarat o 3,5 milionu lidí v důchodovém věku.

Stát vyplácí každoročně miliony starobních a statisíce vdovských a vdoveckých důchodů. V roce 2018 na ně vydal částku 424 miliard korun. Na rok 2019 se již počítá, i z důvodu valorizace penzí, s navýšením o 8,8 procenta na částku 461,33 miliardy korun. Je ale móda neustálého navyšování této kapitoly státního rozpočtu udržitelná? Je snad z logiky věci možné, aby se stále spekulovalo, pak houževnatě diskutovalo na všech úrovních, a pak se případně odsouhlasily změny v podobě zvýšení odvodů ekonomicky aktivních skupin a posunutí věkové hranice odchodu do důchodu? Takovéto případné změny, které naši tíživou situaci nijak nevyřeší a jen problém o pár let oddálí, musíme razantně odmítat.

Vládnoucí politická elita zbaběle pod rouškou navyšování minimální mzdy či odvodů samostatně výdělečně činných osob zakrývá obrovskou katastrofu, která se blíží. Češi si zaslouží odvážné politiky, kteří jsou schopni předstoupit před mladší generace občanů a říci jim krutou pravdu: „Stát vám důchody nezajistí.“ Ano, je to tak, na důchody nebude a je nutné si to přiznat. Je nezbytné, aby si to lidé uvědomili.

Měli bychom tedy reálně uvažovat o zásadní změně stávajícího důchodového systému. Základní problém je ten, že je současné uspořádání postaveno na klasické pyramidě. Funguje pouze za předpokladu, že na jednoho důchodce přispívá větší skupina ekonomicky aktivních. Hlavním cílem by tedy mělo být vytvořit z aktuálního důchodového systému státem zajišťovaný levný pojistný systém. Tedy mechanismus, jímž by stát garantoval důchod ve velice malé výši, jež bude pro život stále dostačující. Povinnost odvádět finanční prostředky by poplatníkům zůstala. Odvody by se ale snížily na hranici, která by zajišťovala přiměřený životní standard poplatníků s podprůměrnými příjmy. Lidem by část jejich prostředků zůstala v peněženkách a každý by si sám rozhodl o tom, jak se na důchod zabezpečí, ať už s pomocí penzijních fondů, investicemi, či jinými způsoby. Samozřejmě by neměla být zaváděna a ani podporována jakákoli omezení ve svobodě volby, jak by s ušetřenými penězi lidé naložili.

Chceme prosadit nový systém, ve kterém by byly platby i důchody paušální. Nabíhat by musel postupně a netýkal by se již přiznaných a vyplácených důchodů. Mechanismus by se týkal občanů do třiceti let věku. Lidé nad tuto věkovou hranicí by měli možnost volby, zda by chtěli dále platit důchodové pojištění, které je počítané procentem ze mzdy, a ve stáří tak dostávali výši důchodu dle stávajících pravidel, anebo by se přiklonili k novému výše zmíněnému způsobu v podobě paušálních odvodů i důchodů. Tato dobrovolnost by státu ulevila od důchodového břemene, jelikož by část poplatníků dobrovolně „odepsala“ své dosavadní platby do důchodového systému a zvolila by si pro stát úspornější variantu paušálního důchodu.

V tomto novém mechanismu vidíme cestu, jak se dostat ze současného začarovaného kruhu, z něhož na základě narůstajícího počtu lidí v důchodu, narůstajících nákladů na penze a zvyšování povinných odvodů lidí na penze není úniku a směřuje k ekonomické a sociální katastrofě.
-

Autorem článku je Jiří Zapletal, který je členem Strany svobodných občanů od roku 2012. V letech 2012 až 2017 působil jako předseda krajského sdružení Svobodných v Moravskoslezském kraji. Od prosince roku 2017 zastává funkci místopředsedy strany.