Čína změní globální energetický trh

Může se Čína změnit v exportéra energie? Podle Nicka Butlera, energetického analytika a přispěvatele listu Financial Times to není nereálné. A George Soros vidí v Číně zdroj budoucí ekonomické krize.

Čína je jedním z největších spotřebitelů energie na světě a zřejmě se co nevidět stane tím zcela největším. Dalo by se tedy očekávat, že dovozy energie a energetických surovin do nejlidnatější země světa budou i nadále značně růst. Donedávna se ještě ukazovalo, že tato teze je správná. Za posledních 25 let například dovoz ropy vzrostl prakticky z nuly na 7 milionů barelů denně. Podobně rostl i dovoz uhlí a přibližně před 10 lety země začala dovážet také zemní plyn.

A tak se očekává, že když v minulých dekádách dovoz energie do Číny rostl, musí tento trend jednoduše pokračovat. Zatím v posledním výhledu globálního energetického trhu Mezinárodní agentura pro energii (IEA) předpokládá, že do roku 2025 bude Čína dovážet 192 miliard kubíků plynu ročně a do roku 2040 se dovoz ropy zvýší na 13 milionů barelů denně.

Jenže se ukazuje, že růst dovozů energie do Číny pomalu končí. Dovoz uhlí kulminoval v roce 2013 a v následujících dvou letech rapidně poklesl. Poslední nárůsty dovozu ropy se dají vysvětlit spíše zvyšováním zásob díky tomu, že cena jednoho barelu se nachází pod 40 dolary. Růst dovozu plynu zpomalil a nové kontrakty zatím nejsou podepsány.

K tomu je třeba přičíst další známky skutečnosti, že další růst dovozů nebude potřeba. Domácí produkce zemního plynu v Číně roste a obnovují se plány na těžbu obrovských zásob z mořského dna. Čína se už dopracovala k potřebným technologiím. Motivací je nejspíše to, že čínské zásoby zemního plynu pod mořskou hladinou jsou větší, než kterékoli jiné země včetně Spojených států.

Čína nezaostává ani ve výrobě obnovitelné energie, zejména ze slunečního záření a větru. Investice do tohoto sektoru rostou. Jen v loňském roce činily 103 miliard dolarů. Podle IEA Čína s přehledem překročí svůj cíl, pokrýt spotřebu energie z 15 % do roku 2020. Jaderné elektrárny mají do roku 2020 dosahovat instalovaného výkonu 58 gigawattů s tím, že dalších 30 gigawattů je nebo má být rozestavěno.

Všechna výše uvedená fakta v kombinaci s tlakem na zvyšování efektivnosti a postupným zmenšováním závislosti ekonomiky na těžkém průmyslu by nás měla nutit k zamyšlení, zda předpovědi o neustálém růstu dovozu energie do Číny nejsou přemrštěné. Možná i proto zatím nebyla naplněna dohoda o dodávkách ruského plynu do Číny, kterou v květnu 2014 avizoval Vladimir Putin. Pekingu samozřejmě současná situace na světovém trhu s energetickými komoditami vyhovuje, bude tak moci dosáhnout ještě výhodnějších podmínek při případném nákupu surovin v zahraničí.

Dovoz energie je však pouze jednou stranou rovnice. Na té druhé se rýsuje vidina jejího vývozu, přinejmenším je-li řeč o elektřině. Koncem března podepsal čínský státní provozovatel elektrické sítě dohodu se svými protějšky v Japonsku, Koreji a Rusku o výstavbě první fáze přeshraniční elektrické přenosové soustavy pro velmi vysoké napětí. Síť má být založena na technologii, v níž je Čína světovým lídrem. Taková síť by byla schopna přenášet potenciální čínské přebytky do tisíců mil vzdálených míst.

V jakékoli jiné zemi by podobné ambice zněly bláznivě. Ne tak v Číně, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je cíl vyhnout se závislosti na jakémkoli zahraničním dodavateli, s čímž jde ruku v ruce i nestabilita na Středním východě. Závislost na dovozu energie se tak pro Čínu jeví jako velmi riskantní.

Druhým důvodem je vnitřní politika. Nedávné zpomalení čínské ekonomiky vytvořilo tlak na domácí trh práce. Tvorba pracovních míst je tak daleko důležitější, než kdy dříve. Stát musí zajistit práci desítkám milionů lidí, včetně velmi kvalifikovaných absolventů.

Zajištění nezávislosti na dovozu energie znamená větší spoléhání se na své síly. Aby se tvořila pracovní síla, musí se rozvíjet byznys a ekonomická aktivita obecně. Energetika se tak stává součástí koncepce nové hedvábné stezky. Postupem času se jasně ukázalo, že nejde jen o prázdný slogan, ale o způsob, kterým se chce Čína více zapojit do globální ekonomiky.

Největší chybou by bylo domnívat se, že zpomalení čínské ekonomiky v posledních měsících je známkou přicházejícího konce ekonomického rozvoje. Zpomalení může být vážné a ještě nemusí být u konce. Ale každá recese jednou skončí. Čína tak zřejmě jen přechází do kvalitativně jiné fáze expanze. Ten, kdo očekává, že bude spojena s neustálým růstem importu energetických surovin a jejich cenami, se může velmi mýlit.

Soros varuje

Americký miliardář George Soros však před vývojem čínského hospodářství varuje. Nepozdává se mu především to, že čínský růst je živen zvyšováním zadlužování a situace podle něj velice připomíná ekonomické ovzduší před propuknutím finanční krize v roce 2008.

„Jedná se o růst, který je tažen nárůstem dluhu a tím pádem není udržitelný. Jednou nastane okamžik, kdy se úvěrová expanze vyčerpá,“ varoval Soros ve středu na jednání Asijského kulatého stolu v New Yorku. „Samozřejmě, že dokud úvěry narůstají, obrat se může dostavit později, než kdokoli dnes předpokládá. Ale totéž se dělo v Americe v letech 2005 a 2006. Bývalý šéf Fedu to v tu dobu očekával, ale nakonec krach přišel až o dva roky později,“ dodal Soros.

Známý finančník je přesvědčen, že největší hospodářský příběh posledních třiceti let se postupně naplňuje a v tomto jeho názor podporuje mnoho analytiků. Soros také tvrdí, že zhroucení se blíží v případě, kdy je k udržení hospodářského růstu třeba další a další úvěrová expanze.

Argumentuje například tím, že korporátní zadlužení v Číně už dosáhlo úrovně 160 % HDP. Dále se odkazuje na zprávu Mezinárodního měnového fondu, který varoval, že až 1,3 bilionu dolarů dlužily firmy, které nejsou své závazky schopny splácet. Podle odhadu MMF by případný krach těchto firem vedl ke ztrátám v bankovním sektoru ve výši kolem 7 % HDP.

-usi-