Hluboké změny v ekonomice a společnosti, čínská realita a sny

Země se středními příjmy disponují přibližně 71 % fyzického a lidského kapitálu Spojených států (v přepočtu na hlavu). Jejich produktivita na jednoho zaměstnance je však pouze asi na 21 % úrovně v USA.

Investice v těchto zemích tedy nemají takový efekt jako ve Spojených státech, viz včerejší Víkendář zaměřený na analýzu Světové banky týkající se pasti středních příjmů. V ní banka dodává, že „pravděpodobným důvodem tohoto rozdílu je, že kvalita investic fyzického a lidského kapitálu v zemích se středními příjmy není tak vysoká“. Co dalšího o zmíněné pasti zjistila? A jak do obrázku zapadá Čína?

K dosažení větší sofistikovanosti ekonomiky a jejího dalšího růstu potřebují podle Světové banky země se středními příjmy dva postupné kroky. V prvním jsou investice doplněny tzv. infuzí, kdy tyto země spolu s investicemi napodobují využívání a šíření moderních technologií. Ve druhém kroku se k investicím a napodobování přidávají vlastní inovace. To znamená, že země už samy přidávají hodnotu globálním technologiím, a nakonec se samy stávají inovátory.

Celý proces se dá popsat i obrázkem. V něm modrá křivka ukazuje, jak kapitál zpočátku výrazně přispívá k vyššímu tempu růstu a uzavírání vzdálenosti k vyspělým zemím. Příspěvek investic a imitací vyspělých zemí ale postupně klesá, a pokud má být udržen růst, musí se zvyšovat význam vlastních inovací. A následně význam růstu produktivity, který je vyznačen oranžovou křivkou:

Světová banka píše, že posun směrem k vlastním inovacím a celý druhý krok musí jít ruku v ruce se změnami v celé ekonomice, společnosti a v politice. Zavedené struktury přitom tlačí proti silám, které požadují hlubší změny. Příkladem může být to, že v mnoha zemích se středními příjmy jsou trhy s elektřinou stále monopolní. Státní podnik, který má pod kontrolou celou vertikálu, tak zůstává odpovědný za výrobu, přenos i distribuci. A takové firmy „jsou pohodlně ukryty za barikádou mocných politických a ekonomických sil“.

U zemí se středními příjmy tak postupně nabírá na významu flexibilita, možnost vzniku nových firem a jejich vstupu na trhy, mobilita pracovní síly a podobně. Sociální mobilita, tedy možnost změnit svůj společenský status, v zemích se středními příjmy je přitom podle Světové banky asi o 40 % nižší než ve vyspělých ekonomikách.

Téma pasti středních příjmů se nyní týká asi zejména Číny. Jak na X poukazuje ekonom Michael Pettis, tato země se snaží přejít na nový ekonomický model, který by stál ve větší míře na domácí spotřebě. Podle ekonoma ale vláda odmítá přijmout to, že větší váha spotřeby automaticky znamená nižší váhu investic a exportů. Hovoří se přitom o tom, že podíl spotřeby na celkovém produktu by se do deseti let měl zvýšit o deset procentních bodů. Podle výpočtů ekonoma by to znamenalo, že při 4% ročním růstu produktu by spotřeba musela růst o 7 % ročně. Nyní ale roste kolem 4 % ročně a uvedeného cíle by při takovém tempu růstu bylo dosaženo jen s růstem produktu u 2 %.

Pettis míní, že podobné jednoduché kalkulace ukazují, že uvažovaný růst podílu spotřeby je spíše jen snem. K tomu ekonom dodává, že každá ekonomika se nakonec posune k nové rovnováze. Otázkou je ovšem to, zda takový proces proběhne řízeně, nebo formou nějaké krize. V případě Spojených států se tak podle něj stalo například ve třicátých letech minulého století.

Zdroj: Světová banka, The Conversable Economist, X