ČNB, mzdy a inflační očekávání

Ještě poznámka k ČNB. ČNB uvádí dvě podmínky, které dostanou změnu kurzového závazku na slabší úrovně na stůl: „pokud by došlo k dlouhodobému posílení deflačních tlaků schopných mimo jiné způsobit propad domácí poptávky nebo k systematickému poklesu inflačních očekávání.“ Minule tyto dvě podmínky byly spojeny spojkou „a“. V minulosti musely nastat obě současně. Nyní pro bankovní radu stačí jen jedna. Jde podle mého názoru o posílení role inflačních očekávání při rozhodování.

Bankovní radu totiž znervózňuje mzdový vývoj, který vidí jako riziko směrem dolů. V zápiscích se například píše: „Několikrát bylo v této souvislosti řečeno, že v případě systematického poklesu inflačních očekávání ovlivňujícího například právě mzdový růst, by byla nutná reakce měnové politiky.“

Mzdy prostě rostou pomaleji, než by ČNB chtěla vidět a než co vidí její model. Na setkání s analytiky ČNB uvedla, že v jejich prognóze mezd hraje důležitou roli inflační cíl. Jinými slovy: pokud lidé očekávají růst HDP 2-3 procenta, tak k němu připočtou 2 procenta inflaci a mzdy porostou o 4-5 procent. Ale to se očividně neděje. Ve čtvrtém čtvrtletí mzdy rostly o 2,3% nominálně (a reálně o 1,8%). Data za průmysl ukazují, že v průběhu prvního čtvrtletí rostou mzdy o cca 2% (nominálně). Jen o dvě procenta v sektoru, který minulý rok rostl o pět procent. Důvodem je přetrvávající nejistota. Podniky raději volí nárůst bonusů, nežli nárůst tarifní mzdy. Například kolektivní vyjednávání ve Škodovce vedla ke zvýšení tarifní mzdy o cca 3,5%. Ale s dalšími benefity o cca 8%. Nicméně do hlav se nám dostalo číslo 3,5%. Škodovka je z tohoto pohledu klíčová i pro další mzdové vyjednávání. Jde totiž o podnik z odvětví, které rostlo v loňském roce o cca 15%. A Škodovka proto psychologicky ukotvuje očekávání ohledně růstu mezd v průmyslu. A 3,5% tak vytvářejí pomyslný strop. Mimochodem, z průzkumů ČNB mezi podniky vyplývá, že firmy plánují zvýšit mzdy v letošním roce o 1,7% a v příštím roce o 1,5%.

Bankovní rada prostě vidí nižší růst mezd, než odpovídá logice jejich prognostického modelu. A tento model počítá s tím, že inflační očekávání jsou dobře ukotvená = lidé je používají například při mzdovém vyjednávání. Jinými slovy, bankovní rada se bojí, že ve finále tomu tak není: inflační očekávání nejsou ukotvena a jsou nižší, než je jejich cíl. A v režimu inflačního cílování jsou inflační očekávání až na prvním místě: jejich ukotvení je naprosto klíčové.

A proto drobná změna z „a“ na „nebo“ je důležitá: vytváří prostor pro reakci ČNB: další prodloužení kurzového závazku, případně oslabení měny či dokonce v bankovní radě diskutované další nekonvenční nástroje (záporné sazby, QE pro lidi).

David Navrátil