Tisknout peníze nestačí. Vytvářejme úspory
Evropa si v letech 2011/2012 prošla dluhovou krizí. Od té doby hospodářství eurozóny jako celek jeví pouze jemné náznaky oživení. K tomu se navíc inflace pohybuje hluboko pod inflačním cílem. To je smrtící koktejl pro každý subjekt, který žije na dluh. Přitom Evropa žije na dluh již několik desítek let. Proto se není čemu divit, že se evropská měnová autorita (ECB) rozhoupala k akci podobné kvantitativnímu uvolňování, jako jsme byli svědky ze strany americké centrální banky. ECB již v červnu snížila jako první centrální banka na světě depozitní sazby do záporu. Tudíž komerční banky za úložky v ECB platí ECB a ne obráceně. K odvrácení deflačních očekávání a také z důvodu pomoci hospodářství prohloubila v září ECB depozitní sazbu ještě více do záporu. Navíc ohlásila další kola programu dlouhodobého refinancování bank až do objemu 400 mld. euro. Ovšem co se nejvíce blíží kvantitativnímu uvolňování, je ohlášení programu na odkup aktiv. ECB tak nakupuje od bank jednoduché dluhopisy podložené spotřebitelskými půjčkami domácnostem a dále vykupuje kryté korporátní dluhopisy emitované v eurech.
Evropská centrální banka je tedy odhodlána napumpovat do hospodářství přibližně jeden bilion euro a nastartovat tak evropské hospodářství. Výsledek samozřejmě nezávisí pouze na měnové politice, ale také na fiskální politice, ale od té nyní budu abstrahovat, jelikož volání po reformě trhu práce a s ní spojené důchodové reformě a zeštíhlení státního aparátu, je jako mluvit do dubu. Aby byla měnová politika úspěšná, je důležité sledovat několik důležitých ukazatelů. Jedná se především o cenu akcií, dlouhodobé úrokové sazby a vývoj měnového kurzu. Klíčem k úspěchu je když (1) měnový kurz klesne pod jeho paritu kupní síly, (2) dlouhodobé úrokové sazby klesnou pod nominální růst HDP a (3) akciové trhy rostou z důvodu potvrzení transferu úspor do investic.
Pokles měnového kurzu
Proces uvolněné měnové politiky by měl být z pohledu objemu dostatečně velký, aby se euro dostalo výrazně pod paritu kupní síly. Problém vidím v tom, že parita kupní sily, je v každém státě, které platí eurem, jiná. To znamená, že za stejný počet eur si v každém státě eurozóny koupíte jiný objem statků a služeb. Vztáhneme-li paritu amerického dolaru k „německému“ euru, tak se pohybuje na rovnovážné úrovni. Podíváme-li se ale na francouzské, italské nebo španělské euro, tak paritou kupní síly je tamní euro nadhodnocené.
Proto když dojde k oslabení eura, tak klíč k úspěchu (růst ekonomiky) z pohledu parity kupní síly bude splněn u Německa. U jižního křídla se dostane parita maximálně na rovnovážnou úroveň. Tudíž exportní konkurenční výhodu získá Německo. Proto když bude chtít být ECB úspěšná v celé eurozóně, bude muset zvýšit objem nákupu různých aktiv. Tím ovšem neobhajuji politiku levných peněz, jenom poukazuji, jaké jsou konsekvence a jaké budou pravděpodobně následovat kroky ze strany ECB.
Druhým klíčem k úspěchu je vztah resp. pokles dlouhodobé úrokové sazby pod nominální růst HDP. Dlouhodobou sazbu můžeme nahradit výnosem desetiletých státních dluhopisů. Aby výnos dluhopisů klesl pod nominální růst HDP, měl by nákup dluhopisů ze strany ECB trvat dostatečně dlouho. Proč?
Protože jednak se projeví pokles parity kupní síly tím, že ekonomika bude vůči zahraniční konkurenceschopná a výsledkem bude částečný nominální růst HDP. Dostatečně dlouhé období nákupu aktiv nezvyklá kapitálový trh v tom, že růstu hospodářství bylo dosaženo, ECB tím pádem ukončí nákupy aktiv a bude čas opustit dluhopisy, čímž by rostly jejich výnosy, které by se mohly dostat nad úroveň nominálního růstu HDP.
Tím by rostl poměr dluhu k HDP, začarovaný kruh by se uzavřel a výnosy dluhopisů by se pod nominální růst nedostaly, protože kdo by investoval do ekonomik, které jsou předlužené? Navíc problém v eurozóně u velké čtyřky (Německo, Francie, Itálie a Španělsko) je v tom, že kromě Německa jsou výnosy dluhopisů nad nominálním růstem HDP.
Růst francouzského HDP skomírá okolo nuly, italské hospodářství se dokonce propadlo do recese a i přes historická minima výnosů španělských dluhopisů je růst španělského nominálního HDP 0,88 procentního bodu níže. Z pohledu vztahu růstu HDP a sazeb opět vyhrává Německo. Francie, Itálie a Španělsko se stále pohybují v dluhové pasti (placený úrok z dlouhodobých dluhopisů se stále pohybuje nad nominálním růstem HDP). Jestliže chce ECB hospodářský růst v celé eurozóně, tak nákup aktiv by neměl být jednorázovou záležitostí, ale měl by trvat dostatečně dlouhou dobu, aby i ostatní ekonomiky „slízly“ smetanu.
Růst akciových trhů
Třetím klíčem je přeměna úspor v investice, která se následně projeví v růstu akciových trhů. Tento bod je celkem kontroverzní a vystačil by na samostatný článek. Uvolněná monetární politika totiž vytváří peníze „ze vzduchu“. Když totiž natisknete lokální peníze, za které potom na trhu kupujete od bank dluhy (a je jedno jestli státní dluhy, dluhy domácností nebo firem), tak nikdo na trhu si nemusí utáhnout opasek ve spotřebě, aby vytvořil ony úspory, které by kapitálový trh transformoval na investice.
Růst akciových trhů nemusí být tedy potvrzením transferu úspor do investic. Když je ekonomika schopna nominálně růst rychleji než nominální růst dluhu (viz text výše), tak z krátkodobého a možná i střednědobého hlediska tedy není potřeba úspor. Nicméně nové peníze pokřivují cenu peněz a také jejich samotnou hodnotu. Cena peněz je vyjádřená úrokovými sazbami. A hodnota peněz se transferuje do cen výrobků a služeb. Ceny výrobků a služeb nesou důležitou informaci o tom, co je pro účastníky na trhu (spotřebitele a podnikatele) cenné a co méně cenné a co bezcenné.
Tím jak nové peníze pokřivují ceny výrobků a služeb, tak tím dochází i k chybným signálům ohledně jejich vzácnosti. A následně může dojít k neefektivní alokaci výrobních faktorů. Neefektivní alokace sice vede ke krátkodobému zvýšení hospodářství, ale v delším období je kontraproduktivní.
Z dlouhodobého hlediska je tedy důležité zkrotit dluhy a vytvářet úspory. To je klíč k dlouhodobému, udržitelnému a zdravému růstu a ne pouhé tisknutí nových peněz. To může být jenom krátkodobá berlička, ale ne dlouhodobá udržitelná strategie.
Autor: Michal Valentík, hlavní investiční stratég ČP INVEST
Michal Valentík
Působil jako senior makléř a proprietary trader, nyní je hlavním investičním stratégem investiční společnosti ČP INVEST. Vystudoval VŠE v Praze se specializací na finance a ekonomické teorie. Absolvoval stáže na Hongkong University of Science and Technology a Friedrich-Alexander Universität Erlangen-Nürnberg. Ve svých článcích a analýzách se zabývá především aktuálním vývojem na kapitálových trzích, investováním a ekonomickými teoriemi. Ve volném čase se věnuje horolezectví.
ČP INVEST investiční společnost, a. s. je součástí finanční skupiny Generali, která se 77 tisíci zaměstnanci po celém světě a se 65 miliony klientů ve více než 60 zemích zaujímá vedoucí postavení na trzích západní Evropy. Stále významnější pozici získává v Asii a v regionu střední a východní Evropy, kde je jedním z předních poskytovatelů pojištění prostřednictvím holdingové společnosti GPH.
Společnost ČP INVEST
poskytuje služby v oblasti kolektivního investování od roku 1991 a za dobu
svého působení se stala přední investiční společností v České republice.
Aktuálně spravuje majetek přesahující 29 miliard Kč. ČP INVEST je zároveň
celosvětově výhradním distributorem fondů Generali PPF Invest. Správa portfolií
fondů ČP INVEST i Generali PPF Invest byla svěřena společnosti Generali PPF
Asset Management, která disponuje velmi silným analytickým zázemím a je
největším správcem investic v České republice.
Poslední zprávy z rubriky Okénko investora:
Přečtěte si také:
Prezentace
02.05.2024 SCHLIEGER loni zaznamenal čtyřnásobný nárůst...
30.04.2024 Tesla po špatných výsledcích roste, Meta po...
Okénko investora
Miroslav Novák, AKCENTA
Michal Brothánek, AVANT IS
Petr Lajsek, Purple Trading
Mgr. Timur Barotov, BHS
Olívia Lacenová, Wonderinterest Trading Ltd.
Ali Daylami, BITmarkets
Jiří Cimpel, Cimpel & Partneři
Jakub Petruška, Zlaťáky.cz