Zapomeňte na akciové rekordy. Pod povrchem doutná krize, která je smete ze stolu

Rok 2008 byl zahřívací kolo. Investoři v posledních letech propadli pocitu, že se něco takového nemůže opakovat dalších sto let. Pletou se. Před šesti lety šlo o hypotéky, problémy v investičním bankovnictví a kolaps cen akcií. Nebyla to ale TA KRIZE.

TA KRIZE se bude týkat největší bubliny v historii financí, a sice bubliny dluhopisové. Jen v USA má již nyní hodnotu přes 100 bilionů USD, po zahrnutí na dluhopisy navázaných derivátů se pohybujeme odhadem okolo 500 bilionů USD.

Americká centrální banka ráda hovoří o cenách akcií, které svým růstem zvyšují bohatství lidí, kteří pak mohou více utrácet, zvyšovat spotřebu, a tím pomáhat americkému HDP v růstu. Známá story, která má ještě známější kritiky. Nebudeme zacházet do detailů, desítky milionů Američanů využívajících potravinové lístky, podle aktuálního průzkumu McKinsey dva z pěti pracujících obyvatel USA žijící od výplaty k výplatě a úvahy největší holubice ve Fedu Janet Yellenové o znepokojujícím růstu příjmové nerovnosti jsou dostatečnou ilustrací toho, že růst cen akcií zkrátka neznamená blahobyt.

Dluho(piso)vá story

Zůstaňme ještě chvíli u Fedu. Řeší se hlavně pokračující akciová rally, to zásadní se ale děje na trhu s dluhopisy. Optikou dluhopisového trhu mají akce centrální banky celkem jasný smysl.

Dluhopis znamená dluh. Vzniká, když si dlužník půjčí od věřitele. Na vrcholku pyramidy dluhopisových nástrojů jsou vládní bondy, jako jsou například americké treasuries. Ty vznikají, když někdo půjčí peníze americké vládě. Ta to potřebuje, protože pravidelně - tak jako většina ostatních vlád - utrácí více, než vybere na daních. Výdaje navíc jsou financovány dluhem.

Od roku 1940 byl v USA rozpočet pouze 12krát v přebytku, naposledy na přelomu tisíciletí. Poslední roky byly pro USA doslova dluhovou párty, protože bylo potřeba řešit dopady krize, ale americký dluh byl na poničených trzích vnímán - navzdory ztrátě nejvyššího ratingu v roce 2011 - jako jeden z bezpečných přístavů. Masivní odkupy dluhopisů centrální bankou přitom držely požadované výnosy z dluhopisů na nízké úrovni, což vládě snižovalo náklady na obsluhu dluhu.

Státní dluhy se ve vyspělém světě neplatí

Ale kdepak, dluhopisy jsou spláceny (až na výjimky, vzpomeňme na Řecko). Jsou ale spláceny díky novým půjčkám, dluh se tedy takzvaně roluje, refinancuje. Investoři tak modelově de facto dostávají slíbené výnosy, ale nikdy nevidí své původně půjčené peníze. Vlády tyto peníze totiž nemají, protože fungují se zmíněnými deficity (utrácejí více, než vydělávají). Je to případ USA i drtivé většiny Evropy.

Proto centrální banky dělají vše pro to, aby udržely úrokové sazby co nejníže. Proto ale také možná v USA regulátoři povolili účetní standardy pro obchodníky s deriváty, protože kdyby finanční společnosti realisticky ocenily instrumenty za stovky bilionů USD odvozené od dluhopisů, mohlo by to na trhu vyvolat paniku.

Strašák deflace

Uvedené faktory jsou také za strachem centrálních bank z deflace. Takzvaná deflační spirála a její dopady na hospodářský růst jsou důležité (lidé v naději na nižší ceny odkládají spotřebu, což negativně působí na ekonomiku), centrální bankéře ale zajímá i něco jiného. Deflace totiž zdražuje budoucí splátky dluhu. Je lepší platit dluhy v budoucnu měnou, která má menší "reálnou" hodnotu. To vědí politici a bankéři v Evropě i v USA.

Zásadním problémem toho všeho je to, že akce centrálních bank přispěly mimo jiné k nafouknutí trhu s dluhopisy. Pro ilustraci, v USA byla velikost trhu s vládními bondy v roce 2008 zhruba 80 bilionů USD, nyní je to více než 100 bilionů. Navázaných derivátů, z nichž valná většina je založena na sazbách, je zhruba za 700 bilionů USD.

TA KRIZE může začít, pokud dluhopisová bublina praskne. Zprostředkovaně pak vláda USA (a opět, týká se to v určité podobě i Evropy, ponechme stranou specifika japonského trhu a ekonomiky) bude muset platit více svým věřitelům a zbude jí méně na dotování rozpočtu, na sociální programy. V USA téměř polovina obyvatel čerpá nějakou formu státní podpory, v Evropské unii je pak sociální stát konceptem, na který "se nesahá".

Když budou v těchto regionech, ve dvou největších ekonomických blocích světa, omezeny výdaje na sociální programy, pravděpodobně se opět vzdálí sociální smír. Nepokoje v ulicích Athén, Madridu nebo Říma, ale také Occupy Wall Street v USA máme přitom v živé paměti. Politické tendence na jihu Evropy jsou znepokojující - diktát sociálního státu z Bruselu a Štrasburku, který si ale země pod dozorem věřitelů nemohou dovolit, je trnem v oku stále většímu počtu tamních voličů. Ve věřitelských zemích části lidí zase vadilo, že se pomáhalo "někomu cizímu".

Pokud se koncept sociálního státu rozpadne ne díky politické alternativě a dlouhodobému směřování k rozpočtové zodpovědnosti (která se musí stát vlastní každému člověku, pokud ji nemá vnímat jako "zlo nařizované vládou"), ale v důsledku zhroucení dluhopisového trhu, může rok 2008 ve vzpomínkách působit jako takový trochu živější piknik. Nová realita by totiž byla daleko tíživější a temnější.

  Slabé měny, vysoké dluhy a kvantitativní uvolňování: Něco musí být špatně!