Jak pomohl Pakistán Talibanu ?

Téměř jako prodloužená ruka Pákistánu je nyní často vykreslováno afghánské vládnoucí hnutí Tálibán. Islámábád má sice na vojenských úspěších tohoto hnutí při jeho tažení proti ozbrojené opozici lví podíl. Kandahárské fundamentalistické hnutí ale v žádném případě nikdy nejednalo tak, jak by si vlády střídající se v Islámábádu představovaly.

Tálibán vznikl v roce 1994 a za pákistánskou stranu je za otce hnutí považován Nasírulláh Bábar, ministr vnitra v druhé vládě Bénazír Bhuttové. Tomu připisuje pákistánský publicista Ahmad Rašíd snahu vymanit afghánskou politiku své země z výlučné „péče" pákistánské tajné služby ISI přetrvávající od dob afghánského odporu proti sovětské okupaci a její převedení do civilní roviny.

Pákistán nevěnoval v prvních měsících jeho existence Tálibánu větší péči. ISI měla ještě v roce 1996 v ohni afghánských válčišť jiné želízko: Gulbuddína Hekmatjára a jeho vlivnou a dobře vyzbrojenou stranu Hizbi islámí. Hekmatjár, Paštun ze severního Afghánistánu, patřil vedle dnešního mezinárodně uznávaného prezidenta Burhánuddína Rabbáního k největším příjemcům vojenské, finanční a logistické podpory Spojených států a Pákistánu během odporu proti sovětské okupaci. Islámábád a zejména ISI na Hekmatjára sázely i po pádu komunistického režimu v Kábulu v roce 1992 – Hizbi islámí se sice formálně podílela na vládě, v praxi ale hrála klíčovou a nejvíce devastující roli v boji o moc mezi jednotlivými „vládnoucími" frakcemi.

Pákistánské zájmy jsou zjevné...

Teprve v roce 1996 došlo k rozhodující změně oficiálních pákistánských priorit: nejprve Hekmatjár definitivně selhal v bojích o Kábul a vzápětí metropoli dobyla armáda Tálibánu, která proti „vládnoucím", vzájemně bojujícím frakcím (dnes spojeným v tzv. Severní koalici) vytáhla s příslibem nastolení míru v zemi.

Pákistánská vláda má dnes k Tálibánu nejblíže ze všech států světa. Stačí přitom pohled na mapu a základní znalost regionálního rozložení sil,aby byly jasné pákistánské zájmy v Afghánistánu:
* Bezpečná 2400 kilometrů dlouhá hranice (známá jako Durrandova linie), uměle vytýčená v roce 1893, kterou neuznal žádný afghánský režim;
* Přístup do opět samostatných zemí Střední Asie disponujících nenasyceným trhem a ropným bohatstvím;
* Potlačení vlivu Íránu, který částečně etnicky spřízněný Afghánistán rovněž považuje za svou sféru vlivu;
* Pro některé pákistánské stratégy navíc Afghánistán představuje územní „strategickou hloubku" v konfliktu s Indií (a také cvičiště kašmírských povstalců).
Jenže vedení Tálibánu dávalo vždy najevo, že ani Pákistán nemá nárok zasahovat do jeho politiky, a to přes veškerou podporu, jíž se afghánské nejsilnější frakci od východního souseda dostávalo. Pomoc to vůbec nebyla malá.

...metody už méně

Notoricky známá je účast tisíců pákistánských občanů (podle některých údajů se jich vystřídalo na 80 tisíc) v bojích na afghánských frontách. Tyto aktivity ovšem probíhaly – jak se ostatně hájí Islámábád – v rovině osobní a v kruzích politicko-náboženských organizací, tedy mimo vládní kanály.

Podobně je to s náborem samotných afghánských uprchlíků do ozbrojených sil Tálibánu – k tomu docházelo v uprchlických táborech a v náboženských školách, kde je vliv pákistánských úřadů rovněž omezený.

Hůře doložitelné jsou informace o aktivitách pákistánských instruktorů v posilování odbornosti vojenských a zpravodajských kádrů Tálibánu či dokonce o účasti pákistánského letectva v některých bitvách Tálibánu proti jednotkám loajálním svržené vládě. Nikdo patrně otevřeně nepřizná ani pákistánský podíl na modernizaci a opravách tálibánských zbraní a vojenské techniky.

Letos na jaře ovšem místní média zaznamenala, že v oblasti Čitrálu na severu země tálibánské jednotky využily pákistánského území ke vpádu do týla oddílů Severního spojenectví – což se samozřejmě nemohlo obejít bez tichého souhlasu přinejmenším některých mocenských složek v Islámábádu.

Spor také nemůže být o tom, že Pákistán (zejména péčí exministra Bábara) spojil telefonicky se světem Kandahár a činitelé Tálibánu dnes (ve zcela zdevastované zemi) disponují jednoduchou sítí mobilních telefonů. Rašíd ve své loňské knižní monografii o Tálibánu tvrdí, že z pákistánského státního rozpočtu jsou dokonce placeny mzdy tálibánského aparátu, byť tyto položky musí Islámábád maskovat kvůli kontrole hospodárnosti ze strany Mezinárodního měnového fondu.

Tálibánu pomáhali i pákistánští podnikatelé

Daleko větší sumy ovšem do tálibánského režimu v době jeho válečných úspěchů pumpoval pákistánský soukromý sektor. Přepravní společnosti z Kvéty například měly velký zájem na tom, aby Tálibán obsadil dopravní uzel Herát poblíž íránské a turkmenské hranice, kde tehdejší guvernér Ismáíl Chán (i dnes významný člen opozice) vybíral „mýtné" 10 tisíc rupií (250 dolarů) za průjezd nákladního auta. Rašíd tvrdí, že v době, kdy se Tálibán chystal na jaře 1995 k útoku na Herát, kvétští dopravci během dvou dnů afghánskou milici podpořili celkem 18 milióny rupií (390 tisíc dolarů). „Ačkoliv ISI Tálibán od útoku na Herát odrazovala, kvétská mafie měla větší vliv," uvádí publicista.

Stejně tak se zájmy pákistánských obchodníků a přepravců a Tálibánu shodovaly v případě Kábulu. Poté, co Tálibán metropoli v září 1996 dobyl, poplatek za průjezd kamiónu z Péšávaru spadl na 150 dolarů, tedy sedminu oproti době, kdy trasy mezi Chajbarským průsmykem a Kábulem kontrolovaly bojující „vládní" frakce. (Tento aspekt odstranění znesvářených ozbrojených skupin z afghánských silnic mimochodem snížil i ceny základních potravin, což autorovi tohoto článku coby klad tálibánského režimu zmínila letos na jaře i řada Afghánců od Kábulu po Herát).

Konečně největším zdrojem peněz pro Tálibán, ale i zkorumpované pákistánské politiky, úředníky a policisty, je systém tzv. Afghánského tranzitního obchodu. Podle tohoto schématu se přes Pákistán dováží do vnitrozemského Afghánistánu bezcelně zboží z pákistánských přístavů. Poté je ale pašováno zpět do Pákistánu a tato země tak ročně přichází o stovky miliónů dolarů na clech. Rašíd tento způsob mezinárodního obchodu, který podkopává pákistánské podniky, označuje za další součást neoficiální podpory tálibánskému režimu.

Pákistánská podpora Tálibánu tedy měla řadu důvodů i podob. Pomíjeným paradoxem ovšem je, jaké problémy to Islámábádu přineslo. Tálibán například Durrandovu linii dodnes neuznal a nevyšly ani analýzy ISI, že ultraortodoxní náboženský režim v Kábulu z Pákistánu odláká podobně orientované politiky a skupiny. Naopak pákistánská média už nejméně čtyři roky hovoří o „talibanizaci" Pákistánu.

Podpora se vrátila jako bumerang

Tálibán vznikl v náboženských školách afghánsko-pákistánského pohraničí, kde je velmi aktivní například fundamentalistická skupina Džamíati Ulemá islámí (JUI) vedená vlivným klerikem mauláná Fazl ur-Rahmánem. Právě toto uskupení má dnes k Tálibánu na pákistánské politické scéně nejblíže (v ideologické a personální rovině mu ostatně velmi pomohlo na nohy) a na lokální úrovni také prosazuje tálibánský model státní a justiční správy.

Například během ramadánu na přelomu let 1998 a 1999 ozbrojené skupiny aktivistů JUI vyplenily několik videoobchodů ve Kvétě. Událost v centru Balúčistánu, provincie s horko těžko sestavenou vládou, vyzněla do ztracena, neboť útok vedl vysoký ministr za JUI mauláná Amír Zamán. Provinciální exministr za JUI mauláná Muhammad Núr tehdy řekl pákistánskému magazínu Herald: „Je součástí džihádu vrátit život do mešit."

Na severu Pákistánu zase působí malá, avšak o to radikálnější skupina Tehríke nifaze šaríate Mohammadí asketického duchovního Súfího Muhammada, která v polovině 90. let vyvolala krvavou – a nakonec úspěšnou – kampaň za zavedení islámského náboženského práva v distriktu Málákand.

Muhammad před dvěma roky autorovi článku otevřeně přiznal, že politika Tálibánu může být v mnoha směrech lékem i na neduhy Pákistánu. Súfí Muhammad má přitom přesnou představu fungování islámských soudů a ke složitému mechanismu pákistánského práva (jde o ústavou zaručenou svrchovanost šaríy, avšak provázanou se systémem britského koloniálního práva). Tvrdí, že je pro něj „naprosto nepřijatelná nadřazenost anglosaského systému šaríe".

Silné argumenty dodávaly pákistánským islamistům po celá 90. léta střídající se vlády Bénazír Bhutové a Naváze Šarífa, které se v očích veřejnosti staly synonymem korupce, nenasytnosti a mravního úpadku (tato obvinění postupně podepírají odpovídající soudní verdikty).

Islámábád také jistě nečekal, že afghánský režim poskytne zázemí sunnitské extremistické organizaci Sipahe sahaba, která se netají cílem vypudit z Pákistánu 15procetní šíitskou menšinu a má na svědomí řadu teroristických útoků (v afghánském Mazáre Šaríf asistovala v roce 1998 tálibánským ozbrojencům při zavraždění 11 Íránců (předpokládaných šíitů) na tamním íránském konzulátu.

Svým způsobem vyšel jediný předpoklad Islámábádu - že Tálibán, ač převážně paštunské uskupení, usiluje o vytvoření náboženského státu mimo etnické struktury a otupí proto odstředivé paštunské tendence na severozápadě Pákistánu, kde se statisíce lidí označují za Afghánce, donucené politiky k pákistánskému občanství, a kde také žijí statisíce afghánských uprchlíků, mnohdy skutečně nacionalistického smýšlení.

Ve druhé polovině 90. let proběhla série atentátů na takto orientované afghánské exulanty a nejmenovaný pákistánský bezpečnostní analytik k tomu měsíčníku Herald řekl: „Poté, co Tálibán deurbanizoval Kábul, jisté jeho síly se nyní snaží zastrašit afghánské nacionalisty v Péšávaru a v Kvétě. Jde evidentně o snahu paralyzovat schopnost nacionalistů vytvořit alternativní vedení k Tálibánu."

Špičky afghánského nacionalistického hnutí tedy byly pacifikovány. Přestřelky a únosy na pákistánském území však jistě nezapadly do původních představ Islámábádu, s nimiž dnes zdánlivě neovladatelnému Tálibánu pomáhal budovat pozice.

Břetislav Tureček
Autor je redaktorem deníku Právo , kde byla tato analýza otištěna.