Česká tzv. rovná daň kolísá mezi 0 a 18%

PRAHA (MEDIAFAX) - Takzvaná rovná daň v České republice kolísá ve skutečnosti mezi nulou a více než 18 procenty hrubé mzdy. V závislosti na výši mzdy pak procentní podíly, které představují reálně zaplacenou daň, v grafickém znázornění nejvíce připomínají balistickou křivku.

Z ekonomického hlediska má údaj o hrubé mzdě ten defekt, že fakticky vzato neposkytuje žádnou podstatnou informaci. Toto číslo nevyjadřuje, kolik přijde zaměstnanci na účet, ani jaké jsou mzdové náklady jeho zaměstnavatele. Toto číslo slouží pouze k výpočtu daně z příjmu a pojistného.

Při výpočtu celkového zdanění je nejprve nutné vypočítat výši odvodů na pojistné na sociální a zdravotní pojištění. Zdravotní a sociální pojištění se navíc dělí na dvě části, z nichž jednu takzvaně platí zaměstnavatel a druhou zaměstnanec. Sociální pojištění je kromě toho balíček tří pojistných produktů, to je důchodového pojištění, nemocenského pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

Nejvyšší položku z odvodů do státní kasy představuje sociální pojištění. Část takzvaně placená zaměstnancem představuje 6,5 procenta jeho hrubé mzdy a zaměstnavatel o tuto částku jeho mzdu sníží a pošle ji na Českou správu sociálního zabezpečení (ČSSZ). Výrazně vyšší částku zaplatí zaměstnavatel, který na ten samý úřad nad rámec hrubé mzdy zaměstnance odešle částku, odpovídající 25 procentům hrubé mzdy.

Prakticky stejný postup je u zdravotního pojištění, kde srážka z hrubé mzdy zaměstnance představuje 4,5 procenta hrubé mzdy a částka navíc, kterou platí zaměstnavatel, představuje devět procent hrubé mzdy. Tyto peníze zaměstnavatel neposílá ČSSZ, ale konkrétní zdravotní pojišťovně.

Na závěr je možné spočítat daň, která představuje 15 procent tzv. superhrubé mzdy. Ta je tvořena součtem hrubé mzdy a pojistných částek, které za zaměstnance zaměstnavatel platí nad rámec jeho hrubé mzdy. Toto číslo není pouze základem pro výpočet daně, ale také skutečnými mzdovými náklady zaměstnavatele, tedy tím, co mu každý měsíc odchází z účtu. Jedná se tak o skutečnou cenu práce dotyčného zaměstnance.

Ani takto vypočtená daň však není tím, co zaměstnanec státu skutečně zaplatí, protože od takto vypočtené částky je ještě nutné odečíst slevy na dani. Pro zjednodušení budeme předpokládat bezdětného daňového poplatníka bez invalidního důchodu, pro kterého existuje pouze sleva na poplatníka. Ta je nyní v univerzální výši 2070 korun měsíčně (od příštího roku 1970 korun, tedy snížená o "povodňovou stovku").

Je-li tato sleva vyšší než vypočtená daň, neplatí poplatník logicky daň žádnou. Při hrubé mzdě do zhruba 10 000 korun tedy skutečně zaplacená daň představuje nula procent hrubé mzdy a nula procent skutečné ceny jeho práce.

V případě průměrné mzdy, která je nyní mírně přes 23 000 korun měsíčně, vypadá skutečné zdanění následovně. Po výpočtu pojistného, superhrubé mzdy, daně z příjmu a následného odečtení slevy lze zjistit, že skutečná cena práce dotyčného zaměstnance přesahuje 31 000 korun. Reálně zaplacená daň přesahuje 2600 korun, což je mírně přes 11 procent jeho hrubé mzdy a asi 8,4 procenta ceny jeho práce.

Tímto způsobem procentní podíl daně na hrubé mzdě narůstá až do 140 000 korun hrubého měsíčně, kdy se reálně zaplacená daň vyšplhá k téměř 19 procentům hrubé mzdy a téměř ke 14 procentům ceny práce, která v tomto případě představuje téměř 190 000 korun. Na grafickém vyjádření zdanění práce představuje tato hodnota nejvyšší bod křivky.

Od tohoto bodu však zdanění opět klesá, protože v českém právním řádu existují stropy na pojistné. To v praxi znamená, že existuje určitá maximální částka, kterou je možné na zdravotním a sociálním pojištění zaplatit. Stropy jsou vyjádřeny maximálním možným ročním vyměřovacím základem, tj. částky, z níž se pojistné počítá, ve výši 72 násobku průměrné mzdy. Maximální měsíční vyměřovací základ tím pádem mírně přesahuje 140 000 korun.

Tento strop způsobuje, že superhrubá mzda již není navyšována o rostoucí částky pojistného, ale o statickou veličinu, která odpovídá stropu na pojistném. Procentní sazba daně klesá a s rostoucí mzdou se blíží 15 procentům.

Například ředitel Českých drah Petr Žaluda před časem přiznal, že jeho plat činí půl milionu korun měsíčně. Jeho reálně zaplacená daň je tedy mírně přes 80 000 korun, lehce přesahuje 16 procent jeho hrubé mzdy a představuje asi 14 procent ceny jeho práce, která se v tomto případě blíží částce 550 000 korun.

Při platu jeden milion korun měsíčně představuje zaplacená daň z příjmu 15,5 procenta hrubé mzdy a necelých 15 procent ceny práce, která se pohybuje kolem 1,050 milionu korun.

Výše skutečně zaplacených daní v procentním vyjádření vynesená do grafu tedy není rovná, ale tvarem nejvíce připomíná balistickou křivku. S tím rozdílem, že zatímco balistická křivka klesá až k nule, tato křivka končí na 15 procentech.

Celkové zdanění práce je rozdíl mezi cenou práce a tím, co zaměstnanci skutečně přijde na účet. Toto číslo v případě České republiky podle údajů z roku 2009 patří mezi nejvyšší mezi zeměmi Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), protože průměrné zdanění práce je u nás podle studie této organizace 41,9 procenta, což je deváté nejvyšší. Průměr v OECD je 36,4 procenta a nejvyšší zdanění práce je v Belgii, kde se toto číslo vyšplhalo na 55,2 procenta.

Za údaj, který ukazuje celkové zdanění, tedy nikoli pouze zdanění práce, ale skutečně celkové daňové zatížení, které stát na své obyvatele uvalil, bývá často považována složená daňová kvóta. Výpovědní hodnota tohoto ukazatele však není dokonalá, což plyne už z definice.

Složená daňová kvóta totiž představuje podíl příjmů státu z daní a pojistného na HDP. V České republice se toto číslo v současnosti pohybuje kolem 33 procent. Nicméně z definice je patrné, že tento údaj nezahrnuje různé poplatky a daně, které nejsou příjmem státního rozpočtu.

Příkladem může být státní podpora solárních elektráren. Na tu doplácejí všichni odběratelé elektřiny formou přirážky k ceně za elektřinu. Tyto peníze inkasují distribuční firmy, které jimi hradí náklady, které jim vznikly v důsledku povinného výkupu "zelené" elektřiny. Přestože jde o povinný poplatek, státní rozpočet je z něho vyloučen, a proto jej složená daňová kvóta nezachytí. Podobných příkladů lze najít mnohem více, a proto ukazatel, který by sdělil celkový objem peněz, které stát přerozděluje, prakticky chybí.

Jiří Táborský, taborsky@mediafax.cz