Růst a ztracené neztracené dekády

Dnes se podíváme na to, jak je na tom řada zemí z pohledu vývoje populace a ekonomického růstu. Přidám pár souvisejících volných úvah o tom, že s nějakým rychlým hodnocením by se tu podle mne mělo zacházet s rezervou.

Deutsche Bank v následujícím grafu ukazuje korelaci mezi růstem reálného produktu v dané zemi a růstem tamní pracovní síly. Nejde dokonce jen o korelaci, ale i o kauzalitu, která je hodně intuitivní – čím více roste počet pracujících lidí, tím více roste produkt. Jeho zvyšování ale není celkově dáno jen pracovní silou – rozhoduje vývoj celkového množství výrobních zdrojů a efektivita jejich využívání. Třeba Irsko je tak vysoko nad proloženou křivkou, jejíž sklon také není 1:1, ale spíše 2:1. Z cykličtějšího hlediska pak rozhoduje i vývoj poptávky, protože ta se může výrazněji odchylovat od potenciálu ekonomiky (tedy potenciálu danému právě tím, kolik má ekonomika zdrojů a jak efektivně je využívá):

Zdroj: X

Jeden komentář přidaný ke grafu na X vyzdvihoval onu korelaci s tím, že řada zemí má před sebou prospekt zhoršující se demografické situace. A tudíž „zhoršujícího“ se ekonomického výhledu. Trochu mi to ale připomnělo diskusi týkající se někdejších předpovědí počasí, respektive jejich prezentaci. Konkrétně to, zda se má říkat, že bude hezky, nebo ošklivo. Pokud totiž má svítit sluníčko, třeba pro zemědělce to nemusí být dobrá zpráva, pokud panují sucha a pole by uvítala vláhu. Jinak řečeno, „hezky“ a “ošklivo“ je relativní a záleží na tom, k čemu to poměřujeme.

Zmenšující se populace, či klesající tempo jejího růstu jsou v ekonomickém kontextu obvykle prezentovány jako negativa. Zdá se mi ale zřejmé, že i zde hodně záleží na úhlu pohledu. Takové hodnocení příliš selektivní. Mimo jiné proto, že vývoj celkového produktu a celkových příjmů je věc jedna a vývoj příjmů na hlavu věc druhá. Poukázat v tomto kontextu můžeme třeba na Japonsko. Pokud bychom si totiž o jeho ekonomice a materiálním životním standardu dělali obrázek z běžných ekonomických úvah, mohli bychom s trochou nadsázky dospět k názoru, že se během svých tolik omílaných „ztracených dekád“ vrátilo někam zpět do stavu rozvíjejících se zemí.

Jak ukazuje první graf, Japonko čelí klesající pracovní síle, vývoj jeho produktu je ve srovnání s řadou jiných zemí skutečně utlumený (i když je země nad křivkou). Je ale zřejmé, že Japonsko je stále zemí, kde je z materiálního hlediska příjemné žít. I proto, jak se vyvíjí průměrný produkt na hlavu – viz druhý graf se srovnáním se Spojenými státy. A to už vůbec nemluvím třeba o tom, jak moc tento průměrný produkt na hlavu je, nebo není reprezentativním ukazatelem pro většinu populace:



Co růst populace, růst ekonomiky a akciový trh? Vlastně to nedovedu nějak na závěr zkrátit. I přesto, že v tomto případě lze opět uvažovat „jen“ o tom, jaký vliv tyto faktory mají na poměr požadované návratnosti k růstu zisků*. U růstu zisků bychom totiž měli zvažovat dopad změn v populaci přímý, ale i nepřímý. Ve formě změn podílu zisků na celkových příjmech, ovlivněného posuny na trhu práce, možnou vyšší motivací k investicím do větší automatizace a podobně. U požadované návratnosti, respektive bezrizikových sazeb, by pak hrály roli změny ve sklonech k úsporám a spotřebě. Ale také propojenost s tempem ekonomického růstu.


*Podobné je to mimochodem třeba s udržitelností vládních dluhů – tu také výrazně ovlivňuje poměr sazeb a tempa růstu (HDP).