"Dokažte Vaši nezávislost na USA"

Udělení víza. Tak letenky máme, ubytování se zajistí. Je to možné, že by to vše šlo tak hladce? Ejhle, vízum nepřiděleno, pozvali si me totiž amíci na kobereček, na americký kobereček na americké ambasádě pro české loudily a vlezdoprdelky. Kdo jiný by se totiž za cenu získání víza do jejich přeslavné svobodné země nechat tupě ponižovat a vyslýchat jako …. Výpis z konta, ocenění i nemovitého majetku, doklady o úspěšnosti podnikání, pozvání od přátel a jakékoliv jiné dokumenty, dosvědčující vaši (především finanční a pracovní) nezávislost na USA. Prostě je přesvědčit, .že Vám opravdu nestojí za to zůstat jim tam. Hurá, mám ho. Tak ten nacvičenej holywoodskej úsměv po vysilujícím tříhodinovém čekání na ně (americké úředniky) platil. My a oni. Bohužel, je to tak. Tam a tady. Jinak propast. Ještě aby mě nevrátili, až doletím na letiště, tamější imigrační posluhovači. "Letím pouze jako doprovod mé skoro senilní babičky", vysvětluju mladíkovi za sklem ryze českou angličtinou a zase se pro jistotu směju jako motorová pila. "Byl to její celoživotní sen a dostaly jsme to od Ježíška, tedy od Santa Clause samozřejmě." "No, on s ní nikdo jiný letět nechtěl, je učitelka", sypu ze sebe a křením se tak, že se za tu přetvářku fakt stydím. Machiavelli by měl radost. Náš nesouměrný pár - mladá stará, stará mladá - přestal být podezřelý i těm slídilům a pouštějí nás. Welcome in U.S.A. Vzhůru Americe! Babiččinu představu o prázdninovém poznávacím pobytu trochu kazí oficiální důvod našeho pobytu. Rodiče nám sice nadělili krásný dárek, zapomněli však dodat, že tam vlastně jedeme na služební cestu za účelem natočení filmu, dokumentujícího vybavení interiérů kadeřnických a jiných zkrášlujících salónů. Jó, podnikatelé. Nechají si výdaje na dovolenou strhnout z daní a ještě tím někoho podarují. Jó, rodiče - řekli to mně a babičce až při cestě na letiště. "Hlavně si schovávejte účtenky a nešetřete materiálu na filmování." Bez panáka to nejde. Jak jinak se pozdravit s Amerikou než slavnostním přípitkem v z lahve obalené v papírovém pytlíku. Ze zadní části autobusu - transferu z letiště Newark (ještě ve státě New Jersey) do centra New Yorku - slyším a uším nevěřím: mladé české hlasy plné bujarého veselí. Zvou mě na frťana a mně to zachraňuje nervy. Kluci, díky. Příště se na zákaz dovážení veškerých nápojů a potravin do USA vykašlu a aspoň ten chlast, "my first aid", beru s sebou. Bude vůbec nějaké příště? Ztraceny v N.Y. II. Aneb dvě potrhlice v holínkách, ze kterých jim kouká sláma, se drkotají zimou a vezou své nabalené dvoukoláky směrem neznámo kam do tmy…A vezou a vezou a vezou… Dokud si v tom velkém cizím chrámu konzumu nezačnou připadat jako doma. A to je konec nebo začátek?