ECB stupňuje svůj tlak na spuštění digitálního eura, přestože jí v průzkumu vyšlo, že jej lidé nechtějí

Evropská centrální banka tlačí digitální euro tak moc na sílu, že to samo o sobě může budit pochyby o jejích skutečných úmyslech s ním. Letos v březnu zveřejnila svůj vlastní průzkum mezi 19 000 Evropany (viz zde). Vyšlo jí, že digitální euro vlastně nechtějí, protože jsou spokojeni se stávajícími platebními metodami. Když měli rozhodnout, kam umístit dodatečně získaných 10 000 eur, jen titěrnou část by dali do digitálního eura. Upřednostnili by hotovost, běžné a spořící účty..., takže jejich umístění získaných peněz by možností dát jejich část do digitálního eura zůstala prakticky nedotčeno.

ECB navíc neumí pořádně vysvětlit, co digitálním eurem běžný smrtelník vlastně získá. Což je klíčový důvod, proč o něj veřejnost nejeví zájem. Přesto, už po zveřejnění tohoto vlastního šetření, před zhruba dvěma týdny, šéfka ECB Christine Lagardeová nezvykle naléhavě urgovala poslance Evropského parlamentu; ve svém projevu před nimi pronesla, že je třeba ve věci debaty o přijetí legislativy k digitálnímu euru jednat velmi rychle.

Bylo by však omylem domnívat se, že ECB jen čeká na „zelenou“ od Evropského parlamentu. Již začátkem loňska poptala vývojáře, kteří mají dávat systém digitálního eura dohromady. Rozpočet na ně se blíží v přepočtu 30 miliardám korun. Když se tomu europoslanci podivovali, ECB odvětila, že chce být s digitálním eurem připravena k nasazení hned, jak bude legislativa schválena.

Pochopme, ECB bere digitální euro jako hotovou věc. A veřejně deklarovala už i termín spuštění, který by si představovala: listopad letošního roku (viz zde).

Přitom se k digitálnímu euru nestaví krajně zdrženlivě jen veřejnost, ale i podstatná část odborné obce. Včetně expertů z České národní banky. Ti v zavedení digitálních měn centrálních bank v současnosti žádný zásadní přínos nevidí (viz zde). Podobně jako evropská veřejnost míní, že oproti stávajícím platebním systémům digitální měny centrálních bank žádnou zásadní přidanou hodnotu nemají. Naopak, vnímají rizika. Zejména růst role státu v ekonomice. Zmiňují ale také možnost – byť ne okamžitou – nahrazení hotovosti právě digitálními penězi centrálních bank či jejich užití v boji s klimatickou změnou. Odtud už je jen krůček k mnohem detailnějšímu sledování uhlíkové stopy lidí a podrobení celého platebního ekosystému právě zápasu za uhlíkovou neutralitu. Nebo ke zdaňování úspor obyvatelstva hluboce zápornými úrokovými sazbami.

Každopádně Bulhaři jsou tak po včerejšku „Velkému bratrovi“, jenž bude sledovat možná nejen jejich uhlíkovou stopu, případně jim masivně zdaňovat úspory, definitivně výrazně blíže než Češi. Evropský parlament totiž posvětil jejich vstup do eurozóny k 1. lednu příštího roku.

Podle hodnocení světových ratingových agentur – Moody’s, Fitch Ratings a Standard & Poor’s – zaostává Bulharsko za Českem o 56 % výrazněji, než kolik ztrácí Česko třeba Švýcarsko, jednoho z premiantů.

Po vstupu Bulharska do eurozóny bude mít dle agentur Moody’s a Fitch jen 23,8 % zemí eurozóny lepší rating než ČR, to je historicky rekordně nejnižší číslo. V roce 2004, když Česko vstupovalo do EU, to bylo 100 %.

Eurozóna se tím pádem stává z hlediska Česka nejméně elitní v historii, pokud vůbec ještě může být o elitnosti řeč. Spíše nemůže.

A nejde tedy jen o ztrátu elitnosti, mínusové znaménko má i její pochyby budící snaha protlačit digitální euro…

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank