Demokracie mají problém, inovace se dostávají do armády až nakonec

Zatímco dříve přicházely různé inovace nejdříve do armády, dnes se do ní dostávají až nakonec. „Demokratické země totiž zápasí s tím, že obrannému průmyslu, který usiluje o zakázky, často chybí zpětná vazba,“ upozornila v rozhovoru pro Export.cz Kristýna Helm, viceprezidentka české Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (AOBP). Rusko a Čína oproti tomu spoléhají na řízenou výrobu. Tamní firmy přesně vědí, co mají vyrábět a mají na to rozpočet.

Foto: Libor Fojtík

Evropa se dnes podle viceprezidentky AOBP snaží odstranit veškeré bariéry, které rozvoji a fungování obranného průmyslu brání. Český průmysl může využít vyšší poptávky po vojenské technice v evropských zemích. Základem jsou přitom reference od české armády. „Další důležitou oblastí, kde máme dlouholetý dluh a kde bychom se měli výrazně pohnout z místa, je věda a výzkum,“ upozornila Kristýna Helm, přední odbornice na obranný průmysl, která o něm také přednáší a mimo jiné vede kurzy pro manažery firem.

Máte pocit, že už si dnes Evropa skutečně uvědomuje potřebu posílení obranného průmyslu?

Uvědomuje. Evropa to opravdu bere z gruntu a jednotlivé země dávají své podněty. I my jsme spolupracovali s ministerstvem obrany na podkladech pro premiéra Petra Fialu na jednání Evropské rady. Týkaly se toho, jaká všechna evropská nařízení brání rozvoji a fungování obranného průmyslu. Je to snad vůbec poprvé, co se na evropské úrovni takovým způsobem probírají konkrétní kroky v obranném průmyslu.

Co všechno bude tento trend znamenat pro rozvoj vašeho odvětví v Česku?

Záleží na tom, jak se k tomu postaví česká vláda. Nejdůležitějším aspektem jsou výdaje na obranu a premiér slíbil tři procenta hrubého domácího produktu. Důležité bude, jak Česko k takovým výdajům přistoupí. Jedno procento v rozpočtu navíc je hodně. Ještě poměrně nedávno jsme měli výdaje kolem jednoho procenta HDP a díky vývoji v posledních letech se teď dostáváme ke dvěma procentům. Jestliže se dostaneme ke třem procentům, bude to velký skok za relativně krátkou dobu.

Vláda předpokládá růst o jeden procentní bod během pěti let…

Přesně tak. Ve srovnání s nedávnou minulostí to bude znamenat možnost nákupu podstatně více vojenské techniky. Otázkou je, jak se vládě podaří zajistit, aby se na dodávkách této techniky co nejvíce podílel český obranný průmysl. V případě, že v daném segmentu existuje český výrobce, měl by mít přednost. Další důležitou oblastí, kde máme dlouholetý dluh a kde bychom se měli výrazně pohnout z místa, je věda a výzkum obranného průmyslu. Zatím jsme se zde potýkali s příliš malým rozpočtem a nedostatečnou komunikací armády s průmyslem. Měli bychom se zaměřit na společný vývoj. Také musíme přemýšlet nad rámec toho, co se děje dnes na Ukrajině a v Evropě. Je nezbytné uvažovat o celkovém potenciálu odvětví třeba s dvacetiletým předstihem a zapojit české podniky do mezinárodních projektů a velkých platforem, které se budou vytvářet. Vezměte si, že platforma letounu F-35 vznikala na začátku devadesátých let.

KDE BUDOU PENÍZE

Zmínila jste české výdaje na obranu. Můžeme předpokládat, že tuzemský obranný průmysl získá podstatně více prostředků z evropských projektů?

Určitě, a nejenom z evropských projektů. Navyšovat rozpočet na obranu bude mnoho dalších zemí, minimálně v Evropě. Evropská unie se dlouhodobě podílí na českém obranném exportu zhruba 35 procenty.

Prezident vaší asociace Jiří Hynek v minulosti upozorňoval, že české firmy se dlouho nemohly dostat k financím z Evropského obranného fondu. Jaké jsou vaše zkušenosti z poslední doby?

Máme první vlaštovky, české firmy se zapojují, ale pořád je to málo. Nejsme schopni se prosadit ve velkých projektech. Nyní se začínají o Evropský obranný fond zajímat i větší české firmy, což v minulosti nebylo. Vidíme tady potenciál, ale je to hodně náročné. Byl to jeden z bodů, který jsme zařadili do námětů na zlepšení, o kterých jsem mluvila. Podmínky Evropského obranného fondu znemožňují účast spousty firem, jsou diskriminační a vše je spojené s nesmyslnou administrativou.

Pokud vím, finance z fondu získávají hlavně větší země. Ale podle stanovených podmínek by na projektech mělo spolupracovat více států. Je to šance pro české firmy?

Významnou část peněz tradičně skutečně získávají větší země. U projektů Evropského obranného fondu musí být minimálně tři státy. O větších finančních prostředcích se reálně bavíme u konsorcií, na nichž se podílí třeba patnáct nebo osmnáct států. Jenže když se podíváte na skladbu firem, zjistíte, že třeba česká společnost dostane z celkového rozpočtu jenom drobek. Takové firmy bývají do počtu, aby se splnila kritéria geografické rozmanitosti, účasti více zemí nebo zastoupení malých a středních podniků. Považujeme Evropský obranný fond za skvělý nástroj, ale potřebu lepšího využívání vidíme na obou stranách – firmy se musí aktivněji zapojovat, ale i Evropská komise by měla zapracovat na tom, aby fond fungoval lépe.

Dalším oříškem nebo možnou překážkou je podle mnoha pozorovatelů zatím nedostatečná koordinace v rámci evropského obranného průmyslu. Vidíte to také tak?

To je velké téma, které se v Evropě řeší už skoro deset let. Diskuse se týkají společných standardů, koordinace národních plánů vyzbrojování i společných nákupů obranné techniky. Snaha tu je. Uvidíme, jak se vše podaří. Je hodně těžké přebudovat průmyslovou základnu všech členských států EU a nějakým způsobem ji sjednotit.

ZAPOJUJEME SE POZDĚ

Mluvila jste o tom, že také další země budou více investovat do obranného průmyslu. Naším největším obchodním a ekonomickým partnerem je Německo. Některá česká odvětví jsou na německý trh vyloženě navázaná, pro obranný průmysl to ale neplatí. Očekáváte nyní větší spolupráci?

Na Němce opravdu nejsme v našem oboru nějak silně navázaní. Příklady spolupráce českých a německých firem tu ale jsou, můžu uvést například průmyslovou spolupráci spojenou s dodávkami bojových tanků Leopard od německo-francouzské společnosti KNDS. Pokud se budou rozvíjet akviziční projekty na dodávky od velkých německých firem, předpokládáme, že se zapojí i český průmysl. To samozřejmě neplatí pouze o Německu. Ideální by bylo vytvářet budoucí platformy společně, abychom zapojili klíčové technologie a měli klíčové podíly, nejenom práci na jednotlivých jednoduchých subdodávkách.

Jak těžké to v případě dodávek zahraniční techniky je?

Zatím se nám u velkých programů nedaří zapojit obranný průmysl v dostatečné míře. Hlavním důvodem je, že to děláme pozdě. Začít vyjednávat po akvizičním procesu nebo po oznámení nákupu je velmi pozdě, protože na výrobce není dostatečný tlak. A i kdyby byl, technologicky to není vždy možné. Zapojit najednou české firmy třeba do projektu stíhaček F-35 je složité, takové systémy jsou jako uzavřená kniha. Už tam není prostor pro další dodávky.

Výdaje na obranný průmysl povzbuzují hospodářský růst. Myslíte, že se vám daří o tomhle vašem argumentu přesvědčovat širší veřejnost a politickou scénu?

Naše odvětví mělo v Česku od devadesátých let špatnou pověst, potýkalo se podle mě se špatně nastaveným myšlením. Třeba ve Finsku je to diametrálně odlišné. Když jsem tam byla v roce 2018 na oslavách 100 let od založení finské armády, po celých Helsinkách byly billboardy se sloganem National Defense is Everybody´s Business, národní obrana je věcí každého. Něco podobného by se tady nechytlo. Nyní s další vlnou války na Ukrajině lidé začali vnímat, že čelíme hrozbě. A výroky prezidenta Donalda Trumpa ukázaly, že nemůžeme spoléhat na ochranu, kterou jsme předpokládali. Stále více lidí si uvědomuje strategickou hodnotu našeho odvětví.

Ne všichni si ale uvědomují jeho přínos pro českou ekonomiku…

To je pravda. V obranném průmyslu je zajímavý multiplikační efekt – na jednu investovanou korunu můžete podle analýzy poradenské společnosti EY dostat zpět až tři koruny. A jeden zaměstnanec v obranném průmyslu dává práci dalším třem lidem v dalších průmyslových odvětvích. Je to odvětví s vysokou technologickou náročností a s vysokou přidanou hodnotou, která je v průměru 25 procent. O to více je důležité zapojovat české firmy a nakupovat od českých dodavatelů, protože výdaje se pak do ekonomiky vrátí mnohem rychleji.

Foto: Libor Fojtík

DEMOKRACIE JSOU V NEVÝHODĚ

Ve vaší nedávné přednášce na Vysoké škole ekonomické jste zdůrazňovala, že demokratické země mají problém – zatímco v minulosti přicházely různé inovace nejdříve do armády, dnes se do ní dostávají až nakonec. Jak je to v případě Česka?

Nejinovativnější technologie se skutečně dostanou k uživatelům z oblasti obrany až v poslední fázi. Je to dané zkostnatělostí akvizičních procesů a zároveň i zmiňovanou mezerou ve vědě a výzkumu, kterou má spousta zemí včetně Česka. Ministerstvo obrany a generální štáb teď prochází digitalizací. Jejich zástupci nedávno podepisovali dohodu o spolupráci s americkou společností Microsoft na kompletní digitalizaci. Chystají i novou experimentální jednotku, v rámci níž se budou testovat nové technologie. Myslím, že jdeme správným směrem. Právě digitalizací si ale civilní odvětví, velké korporace i menší české společnosti prošly mnohem dřív. Využívání umělé inteligence a pokročilých technologií se bohužel do armád dostává až nakonec.

Proč jsou tady demokracie v nevýhodě?

Demokracie zápasí s tím, že soukromým subjektům, které usilují o zakázky, často chybí zpětná vazba uživatele. Firmy musí předpokládat, co bude trh chtít, investovat do inovací, aniž by měly jasně danou poptávku. Armáda pak nakupuje, co je k dispozici, a má omezený rozpočet. Země jako Rusko a Čína přitom spoléhají na řízenou výrobu. Tamní, většinou státem vlastněné firmy přesně vědí, co mají vyrábět a mají na to rozpočet. V demokraciích musí firmy spíše vycítit, co by zákazník mohl chtít, a když se ho zeptají, často nedostanou vzhledem ke komplikovaným akvizičním procesům žádnou odpověď.

Nemůže být naší výhodou právě to, že s novými nápady přichází soukromý sektor?

V obranném průmyslu je to jiné než v jiných branžích. Pokud vyvíjíte určitou technologii pro armádu a nezískáte detailní informace o tom, jak armáda funguje a s jakými se potýká problémy, taková technologie nebude stoprocentně na míru. Ani armáda vám nemůže úplně přesně říct, co máte vyrobit, ale inovační potenciál je mnohem větší, když od uživatele máte maximální možnou zpětnou vazbu a ideálně procházíte celým procesem společně s ním – od prototypu přes testování a dovyvíjení až k samotnému nákupu. Zvláště v Evropě ale třeba přijde několik firem s poměrně podobnými technologiemi a nastává dlouhý akviziční proces.

Nemůže být přínosem právě ta soutěž?

Soutěž je dobrá, neříkám, že by tady měl být pouze jeden výrobce. Problém ale je, pokud akviziční proces trvá neúnosně dlouho – třeba i kvůli svazujícímu zákonu o veřejných zakázkách. Odpověď na otázku, jak přesně má soutěž vypadat, je složitější. Třeba Francie z velké většiny nakupuje napřímo od domácího obranného průmyslu. Příliš nesoutěží, protože Francouzům dává smysl podporovat vlastní ekonomiku. Pak je nutné posoudit, jaké má tento postup výsledky, jaké jsou schopnosti francouzské armády. Nepochybuji, že budou dobré. V Česku je situace komplikovanější kvůli zpackaným zakázkám v minulosti. Panuje tu nálada ve stylu radši neudělat nic než nějakou další chybu. Soutěž je v pořádku, ale měli bychom reformovat akviziční systém, uvědomit si, že nemůžete nakupovat stejným způsobem tiskárny do škol jako obranné technologie.

ZA PRVNÍ REPUBLIKY TO BYLO JINÉ

Ve své přednášce jste také zmínila, že v Česku máme velké tradice obranného průmyslu, které sahají až do habsburské monarchie. Historicky se máme o co opřít, ale asi by bylo přehnané očekávat, že tuzemský obranný průmysl dosáhne takového postavení ve zdejší ekonomice jako za Rakouska nebo první republiky?

Výdaje na obranu se za první republiky v tehdejším Československu pohybovaly mezi deseti a dvaceti procenty celkového rozpočtu. Celé odvětví mělo historicky úplně jiný význam. To je nesrovnatelné. Dostáváme se ale do situace, kdy začínáme být ve světě opět známí jako velmoc obranného a bezpečnostního průmyslu. Máme technologie, máme co nabídnout.

České firmy se hodně ukazují ve světě díky tomu, že realizovaly různé zahraniční investice. Chybí jim ale domácí zakázky? Pokud vím, ve vašem oboru více než jinde platí, že každá firma, která jde do zahraničí, by měla mít reference z domácího trhu…

Nejdůležitější je opravdu referenční zákazník z domácího trhu. Když se například chcete ucházet o zakázky NATO, které organizuje agentura NSPA – NATO Support and Procurement Agency, musíte mít takzvané NSN číslo, které znamená, že váš produkt už je zaveden v armádě některého státu NATO. A většinou to začíná doma. Ve chvíli, kdy ten produkt nemáte zavedený v Česku, nedostanete číslo NSN a nemůžete se tedy prostřednictvím této agentury ucházet o zakázky v dalších státech NATO. Z tohoto hlediska už to je diskriminace. Referenční zákazník je ale nejdůležitější především proto, že obchod se v obranném průmyslu často opírá o státní podporu. První otázkou potenciálního zákazníka bývá, jak je s daným produktem spokojená vaše armáda.

A chybí firmám domácí zakázky?

Česká armáda nikdy nevyroste do takové velikosti, aby pojala veškeré schopnosti tuzemského obranného průmyslu. Rozhodně nemáme snahu prodat všechno na domácím trhu. Naše armáda by ale měla být hlavním referenčním zákazníkem. Myslím, že by mohla hodně pomoci možnost testování českých produktů v rámci nové experimentální jednotky. Snažíme se i o to, aby zmiňované číslo NSN dostávaly firmy na základě testování nebo reference od české armády, aniž by si dané produkty musela nakoupit. Faktem je, že export pro nás bude vždy klíčový. V současnosti dosahuje 90 procent, u některých společností 100 procent.

Mluvila jste o podílu obranných výdajů na HDP, nejsou ale ještě důležitější alianční závazky, capability targets? Neměli bychom se více soustředit na určité jasně definované schopnosti armády než na dosahování nějaké číselné hodnoty?

Ono to souvisí. Capability targets v rámci NATO neplní spousta zemí, nejsme žádná výjimka. Nechci hodnotit, co dělá armáda, ale má to dvě roviny. Jedna z nich je technologická. Když máte disponovat armádními kapacitami, které budou mít určité technologické zaměření, samozřejmě to něco stojí – procenta HDP, která by se měla dávat na investice. A druhá rovina spočívá v tom, že musíte mít i lidi, kteří budou takové technologie obsluhovat. Náčelník generálního štábu Karel Řehka upozorňuje, že bohužel jedním z největších problémů je nábor lidí do armády. Zdaleka to není pouze český problém. Nedávno jsme byli v rámci projektu ekonomické diplomacie PROPED na podnikatelské misi v Albánii i Černé Hoře a všude jsme slyšeli to samé. Je problém dostat mladé lidi do armády.

JAN ŽIŽKA

Další část rozhovoru s Kristýnou Helm vyjde v příštím čísle magazínu Moderní ekonomická diplomacie.