Na obranu státu a centrální banky

Před týdnem se na portálu idnes.cz objevil komentář předního českého manažera Martina Vohánky nadepsaný „Stát je fiktivní koncept. Hodnotu vytváří podniky a živí všechny“. Autor v něm správně zmiňuje potřebu prohloubení kapitálových trhů, lepší dopravní infrastruktury, kvalitnějšího výzkumu a uplatňování jeho výsledků v praxi. Správné je jistě i jeho volání po vzájemném respektu, solidaritě a velkorysosti, po výchově a úctě k podnikavosti a k angažovanosti ve veřejném životě.

Je skvělé, že do veřejné debaty o tom, co by se v Česku mohlo a mělo zlepšit, vstupuje i člověk, který se primárně zabývá budováním konkrétního byznysu (a je v tom dlouhodobě úspěšný). Uprostřed jeho jistě dobře míněného textu se ovšem bohužel objevila pasáž, která se zdá čtenářům podsouvat velmi důležitý a velmi nebezpečný omyl.

Martin Vohánka totiž píše: „jediné, co vytváří hodnotu, kterou následně můžeme spotřebovat, není stát, ale týmy, kterým říkáme podniky. (...) Žádný stát a jeho dluhopisy, žádná centrální banka a tištění peněz. Jen Lidé (velké písmeno je v původním textu – pozn. MS), jejich intelekt, zvídavost, odvaha vstupovat do neznáma, připravenost pomáhat druhým a vytrvalost měnit nápady v konkrétní produkty.“

V čem zde nastává mýlka? Mylné je tvrzení, že stát a centrální banka v moderní ekonomice užitečnou hodnotu (na rozdíl od lidí a firem) nevytvářejí. 

Pokud stát – v úzkém (a nejčastěji haněném) smyslu úřadů a úředníků – funguje správně, pak nám všem, tedy domácnostem i firmám a různým dalším privátním institucím, zjednodušuje život, a tím posiluje ekonomickou prosperitu. Například skrze přípravu zákonů a dalších norem stát zajišťuje (namísto aby to pracně prosazoval každý z nás), že našim představám odpovídají pravidla, podle kterých funguje ekonomika a celá společnost. Skrze povolování a následnou kontrolu různých aktivit stát ověřuje (namísto aby to pracně dělal každý z nás), že všichni ostatní ona dohodnutá pravidla dodržují. Skrze výběr daní a následné přerozdělování vybraných prostředků stát zajišťuje (namísto aby se o to pracně staral každý z nás), že mají z čeho žít vojáci, hasiči, lékaři, učitelé.

Mnozí z nás klíčovou roli státu chápou, ale rádi by viděli, že stát hospodaří bez dluhů, tedy bez vydávání Martinem Vohánkou zmíněných dluhopisů. Jenomže dokonce i státní dluhopisy mají v moderní ekonomice velmi užitečnou roli. Obvykle jde totiž na finančním trhu v rámci dané země o jeden z nejlikvidnějších a zároveň nejméně rizikových finančních instrumentů, a proto obvykle právě státní dluhopisy – přesněji řečeno tržně stanovené výnosy z nich – slouží jako pomyslný základ, o nějž se opírají úvahy lidí na finančním trhu o přiměřených výnosech ze všech ostatních, méně likvidních a méně bezrizikových nástrojů.  

Stejně tak i centrální banka, v našem případě Česká národní banka, je-li řízena správně, přináší ekonomice neocenitelnou hodnotu. Skrze nastavování výše úrokových sazeb zajišťuje, že agregátní poptávka se příliš nevzdaluje od agregátní nabídky, a tedy že ceny nedělají matoucí skoky. Skrze dohled centrální banka minimalizuje riziko otřesů ve finančním sektoru. Skrze péči o peněžní oběh – včetně vhodného tempa tisku peněz, o kterém je také zmínka ve výše uvedeném citátu – zajišťuje hladký průběh transakcí v celé ekonomice a důvěru ve stabilitu české měny. Bez těchto nenápadných „služeb“ by schopnost lidí a firem produkovat své hodnoty byla mnohem menší.

Martin Vohánka uvádí s respektem konkrétní příklady takových hodnot: truhlářem vyrobený stůl, programátorem sestavený software, vědcem vynalezený lék. Oproti tomu jsou hodnoty vytvářené dobře řízeným státem a dobře řízenou centrální bankou samozřejmě hůř hmatatelné. Jejich pomíjení tak připomíná pohled dělníka, který si stěžuje, že zatímco on v hale v potu tváře vyrobí každý den dejme tomu tunu železných trubek, šéf celé firmy nic neprodukuje: jen sedí v kanceláři, čte noviny, ťuká cosi do počítače, a nanejvýš telefonuje. Ve skutečnosti je ale výsledná tržní hodnota oné trubky výslednicí práce dělníka i manažera.

Výše uvedené přínosy státu a centrální banky pro ekonomiku ovšem závisejí na tom, jak dobře obě instituce své poslání v praxi plní. V jejich skutečném fungování může existovat a existuje spousta slabin a nedokonalostí (což ovšem platí i pro firmy). Tyto vady je třeba odhalovat a tepat. To ale vůbec neznamená, že jde o sféru, která ze své podstaty nepřináší ekonomice žádnou hodnotu.

Předpokládám, že Martin Vohánka nezastupitelnou roli státních úřadů a centrální banky v moderní ekonomice chápe a že v citované pasáži jeho komentáře jde spíš jen o trochu matoucí formulaci. Té se nicméně může chopit nemalá skupina lidí vnímajících stát opravdu jako neužitečného parazita, který jen vysává soukromou sféru a překáží jí v tvorbě hodnot (centrální banka je předmětem podobných odsudků přece jen méně často).

Tyto úvahy udržují v české společnosti pocit zděděný z dob před rokem 1989, možná dokonce před rokem 1918: totiž že veřejné instituce byly, jsou a vždycky budou našimi nepřáteli. Odtud pak plyne závěr, že je přijatelné a z osobního hlediska často přínosné nerespektovat těmito institucemi prosazovaná pravidla a namísto nich si nenápadně nastavit vlastní, privátní pravidla. (Snad nejvíc je to vidět u ochoty platit daně.) Výsledkem je pak šíření negativní, nihilistické a nekooperativní nálady, která brzdí mimo jiné i růst ekonomiky. 

Proto je dobré se úvahám o bezcennosti státu a centrální banky hlasitě bránit a v textech na téma dalšího směřování české ekonomiky a společnosti brát oba tyto hráče naopak jako vítané (byť chybující) spolutvůrce hodnot, které ekonomika produkuje. Berme je jako nezastupitelnou součást celku, jehož fungování chceme zlepšit.  

Michal Skořepa, analytik České spořitelny

Další zprávy o bankách