Ekonomie je fascinující disciplína (Luboš Komárek)

 

Rozhovor s Lubošem Komárkem, ředitel odboru vnějších ekonomických vztahů měnové sekce ČNB
Martina Sobková (Bankovnictví 9. 8. 2024)

Ekonomie je prakticky váš život. V ČNB působíte 28 let a zároveň i stejně dlouho aktivně přednášíte. Zajímalo by mě, do jaké míry změnilo dění v posledních letech váš pohled na ekonomii. Ptám se proto, že tu bylo bezprecedentní období nulových sazeb a v té době mi ekonomové říkali, že sazby nad pěti procenty jsou otázkou minulosti.

Ekonomie je fascinující disciplína, ve které však není tolik opěrných bodů jako v jiných vědních oborech. Stále si pamatuji větu ze studií na University of Warwick ve Velké Británii, že učiteli můžeme říci, že „nemá pravdu“, s tím, že svoji argumentaci podložíme názorem patřičné ekonomické školy či publikovaného výzkumu. Mě osobně to vede k pokoře dávat silná tvrzení a závěry, pokud nejsou analyticky podloženy. Zdá se mi, že svět finančních trhů pracuje často s krátkým časovým horizontem a pamětí. I naše komunita centrálních bankéřů se obvykle dívá jen na zhruba dva roky dopředu, což má sice logické zdůvodnění, neboť to je právě doba délky nejúčinnější transmise měnové politiky. Jedna prognóza střídá druhou a v jisté rutině to může vést k zapomínání pozice v hospodářském a finančním cyklu, potažmo dlouhodobých trendů, a k jistému ukolébání.

V oblasti finanční stability pro to máme zavedený výraz „paradox finanční stability“. Ten upozorňuje na fakt, že rizika nestability vznikají již v dobrých časech, kdy my všichni podceňujeme jejich naplnění a vidíme svět tak trochu růžovými brýlemi. Nevím, jak naše čtenáře, ale mě osobně znepokojovala diskuse o zavádění negativních úrokových sazeb (což by obrátilo pozici dlužníka a věřitele), nárůst do nedávné doby nevídané aktivity centrálních bank (nafouknutí jejich bilancí) či další experimentování s nástroji tzv. nekonvenční měnové politiky. V dobách, kdy je potřeba čelit silným inflačním tlakům, je nominální úroková sazba nad pěti procenty zcela normální. Nenormální byly její hodnoty blízké nule. Ale nesvádějme vinu jen na centrální banky, fiskální politika zde nemá rovněž čisté svědomí. Fiskální opatření byla příliš štědrá a dlouze poskytovaná, tradiční velkou bolestí je pak jejich neadresnost.

Někteří ekonomové tvrdí, že současné modely zklamaly. Na druhou stranu se ale říká, že modely jsou tak dobré jako data, která mají. Jak se vůbec dá předpovídat vývoj v současném turbulentním prostředí? Je to reálné?

Začal bych jasným sdělením a mým přesvědčením, že bez existence modelů by diskuse při měnověpolitických jednáních byla chaotická, nekonzistentní a vedla k horšímu výsledku. Kdo z nás je schopen říci, když se změní jedna veličina řekněme o 7,5 p. b., co se stane s ostatními třeba 30 dalšími proměnnými? Já osobně bych snad takto z hlavy určil směr pohybu některých z nich, sílu tohoto pohybu bych určit neuměl. Dále, prognózy by se měly naplňovat v klidných letech, z tohoto požadavku bychom neměli slevovat. To, že jsou prognózy méně spolehlivé v dobách krizí, tedy nečekaných silných šoků, je pochopitelné. Čekal někdo z nás, že během dvou let přijde celosvětová epidemie covidu, energetická a bezpečnostní krize? Možná tajné služby leccos tušily, ale makroekonomové modelující výhled ekonomik na dva roky dopředu souběh tolika faktorů předpokládat opravdu nemohli. A i kdyby mohli, tak řada těchto faktorů se špatně zanáší do makroekonomických modelů, museli bychom je expertně vyhodnotit a prognózy o ně upravit. Navíc, drtivá většina těchto modelů je lineárních (což má své dobré modelářské důvody), ale svět lineární není. Tyto nuance pak vyjdou na povrch a znásobí se v dobách krizových, kdy se spíše realizují finančněstabilitní scénáře (málo pravděpodobné události s fatálními dopady do ekonomiky) než scénáře měnověpolitické (velmi pravděpodobné události s mírnými dopady do ekonomiky).

Centrální banky mají tu výhodu, že disponují nejlepšími a nejširšími ekonomickými týmy (aniž bych to myslel nějak nadřazeně), prognostické cvičení dělají velmi poctivě, od nikoho „neopisují“, byť chování finančních trhů zohledňují. Samozřejmě, pokud ekonomiku postihne jedna nebo více neočekávaných událostí, tak roste pravděpodobnost, že prognóza nevyjde. Souhrnně řečeno, na prognózy nejen centrálních bank se určitě dále dívejme a berme je v potaz. Pamatujme si však, že krize předpovídat ekonomové neumí a v turbulentních dobách jsou tak prognózovaná čísla více rozostřena.

Dochází v kontextu předchozí otázky právě ke změně modelů?

V centrálních bankách vyspělých ekonomik s vlastní měnovou politikou jsou často pro tvorbu prognóz používány tzv. DSGE modely (dynamické stochastické modely všeobecné rovnováhy). To nám plyne z dotazníkového šetření, které jsme dvoukolově – na vzorku více než 20 centrálních bank – právě získali. Z předběžných výsledků, konzultací a mé anekdotické evidence plyne, že se centrální banky po sérii nedávných krizí trochu rozhlížejí, jakým modelářským směrem dále jít. Zda si potvrdit správnost dosavadního trendu, modifikovat jej, případně se postupně vydat jinou modelářskou cestou. Ale na rychlé nalezení nějakého zázračného CML (centrálního mozku či modelu lidstva) ze známého seriálu Návštěvníci se určitě nespoléhejme.

Vedle tzv. semistrukturálních modelů (jako je např. námi v ČNB v minulosti používaný kvartální predikční model – QPM –, ale i obdobný model fungující v Bank of Canada) se začínají skloňovat pojmy jako ABM (agent-based modely) či HANK (modely s heterogenními agenty), jejichž výhodou je to, že by měly být (stejně tak jako kvalitně navržené DSGE modely) tzv. stock-flow konzistentní. To pouhá sada ekonometrických rovnic velmi obvykle není.

Nesmíme však zapomínat na věčné dilema mezi složitostí modelu, jeho rychlou modifikovatelností a předpovídací schopností. Model je vždy jen zjednodušenou verzí reality, kterou vlastně jako makroekonomové přesně neznáme a reagujeme na ni se zpožděním. To je prozatímní realita, která však může, třeba i s prosazujícím se trendem ve stále vyšším využívání tzv. velkých dat (big data), pomoci predikce postupně zrobustnit, byť nastavovat měnovou politiku podle denní frekvence by dozajista nebylo moudré. Uvidíme rovněž, co přinesou modely strojového učení a umělé inteligence. Ty se začínají využívat k predikci finančních rizik a identifikaci vzorců chování, které by tradiční ekonometrické modely mohly přehlédnout.

Mezi ekonomy se vedla poměrně napjatá debata o míře, v jaké měly centrální banky reagovat na vysokou inflaci. Jak se na tento rozpor názorů díváte?

Nejprve mi dovolte krátce připomenout, k čemu došlo. Zažili jsme zcela „nešťastnou“ souhru několika silných de facto globálních nabídkových i poptávkových faktorů. Na nabídkové straně byl růst cen vyvolán protipandemickými uzávěrami ekonomik, zejména v odvětví služeb. Následně v souvislosti s napadením Ukrajiny Ruskou federací došlo ke krizi bezpečnostní a prudkému růstu cen komodit a cen energií. Poptávková strana tento cenový nárůst umocnila, a to přesunem neuspokojeného zájmu po službách (nemohli jsme chodit do kin, divadel, restaurací, cestovat…) k obchodovatelným statkům, jako byla např. výpočetní a komunikační technika. Do té však byly potřeba čipy a těch byl ve světě už tak silný nedostatek. Pomyslný kruh se tedy uzavřel a inflační tsunami bylo na světě. Aby toho nebylo málo, tak s výhodou zpětného pohledu lze říci, že i měnová a fiskální politika pomyslně přilila olej do ohně. Měnová politika centrálních bank byla již dlouho před rokem 2020 extrémně uvolněná a zřejmě i v době covidu se měla uvolnit méně, než se stalo. Fiskální politika byla po delší dobu až nezvykle štědrá, účty za ni budeme ještě nějakou dobu splácet a rovněž návrat k fiskální střídmosti bude bolestný.

Ale zpět k vaší otázce. Domnívám se, že bylo správné po zjištění, jak velká inflační vlna se na nás žene, rychle reagovat a zvyšovat úrokové sazby. Mám pro uvedené strategie příměry z mých oblíbených hor. První strategií je švýcarský Matterhorn (tedy velmi strmě a rychle jít s úrokovými sazbami nahoru a následně strmě dolů), druhou česká Sněžka (menší míra sklonu hory a úrokový návrat k rovnovážným hodnotám by trval déle), třetí pak jihoafrická Stolová hora (po nastoupání jisté úrokové výše ji po poměrně dlouhou dobu držet a pak sazby snižovat). Každá tato strategie má své přínosy i náklady, své zastánce i odpůrce. Hledat optimální nastavení může v určitých situacích být i kombinací výše uvedených příměrů.

U centrální banky malé otevřené ekonomiky je však nezbytné jedním okem sledovat to, jakou horskou túru si zvolila ECB, resp. potažmo americký Fed. Na nastavení měnové politiky má totiž nepřehlédnutelný vliv úrokový diferenciál (rozdíl mezi domácími a zahraničními úrokovými sazbami). S jeho růstem klesá síla efektů domácí měnové politiky, neboť zejména firmy s přísunem deviz si mohou půjčit za nižší, v našem kontextu evropské sazby. Tedy zpřísnění měnové politiky by postihlo ty firmy, které takovou možnost nemají (menší české firmy bez přímé exportní vazby na zahraničí).

Na druhou stranu lze určitě říci, že agresivnější reakce centrální banky dává naději v rychlejší stabilizaci inflace. Rizikem pomalé reakce – nebo dokonce nečinnosti – na strmý nárůst inflace by bylo rozvolnění inflačních očekávání a důvěry ve schopnost centrálních bank stabilizovat inflaci. A jak víme, taková důvěra se pak dlouho a nákladně získává zpět. To se naštěstí z mého pohledu nestalo. „Monetární politika nebude nikdy nastavena na sto procent správně, pokud se to povede na 80 procent, je to hodně dobré,“ – toto prohlášení bývalého představitele Fedu prof. Fredericka Mishkina bych podepsal.

V kontextu toho je poměrně silně chválen Fed, který, zdá se, zvládne velmi elegantně soft landing. Je něco, v čem bychom se mohli třeba v Česku v tomto směru inspirovat?

Měnová politika Fedu, tedy centrální banky nejsilnější světové ekonomiky, je z principu odlišná, než je ta malé otevřené ekonomiky typu Česka. Fed je samozřejmě zodpovědný primárně za optimální provádění měnové politiky pro Spojené státy, ale chtě nechtě nastavuje i globální finanční podmínky. Dolar je totiž rezervní světovou měnou číslo jedna, americké cenné papíry jsou v bilancích mnoha vlád a finančních institucí (bank, pojišťoven, penzijních fondů…). Finanční trhy sledují každé mrknutí předsedy Fedu, členů FOMC (tedy měnového výboru) či dalších vlivných osob. Dle mého názoru je Fed zdravě rozhodný a čitelný, v některých obdobích však mohl reagovat agresivněji. V minulosti obvykle byl na čele pomyslného úrokového pelotonu (a s určitým zjednodušením lze tvrdit, že většina centrálních bank jej dříve nebo později následuje).

Rovněž se mi zdá, že jeho vnímavost pro vývoj americké ekonomiky a situace na dílčích trzích, zejména trhu práce, je nakonec pro ekonomiku USA správná (byť to provádění měnové politiky nezlehčuje, ba právě naopak). Domnívám se, že Fedu by neslušelo být striktnějším inflačním cílovačem (určitě ne v duchu prací Bennetta McCalluma) i vzhledem k jeho globální a geopolitické roli. Co se mi u Fedu líbí? Třeba skvělý datový sklad FRED obsahující nespočet časových řad o americké ekonomice, což Fedu umožňuje lépe číst, kam se ekonomika ubírá. Určitě pak Fedem publikovaný Dot--plot, tj. graf ukazující názory jednotlivých centrálních bankéřů na budoucí úroveň základní úrokové sazby. Ale, jak by řekl klasik, nesmíme si chování Fedu idealizovat. Americký ekonom David Rosenberg dané trefně glosoval: „Předpovědím Fedu přikládám malou váhu, jakkoli je velká část investorů přijímá skoro jako evangelium.“ A ukázal, že úspěšnost predikcí Fedu byla od roku 2012 velice nízká. Ale naše ČNB je v řadě parametrů rovněž na špici pelotonu, sazby měníme často mezi prvními, někdy i v úniku před ostatními, dle indexu transparentnosti CB jsme dlouhodobě na čelných pozicích, v modelářské komunitě (včetně poskytování zahraniční technické pomoci) jsme dlouhodobě lídry…

Vy se věnujete dlouho také analýzám měnového kurzu, ten byl poměrně významným nástrojem v rámci měnové politiky ČNB pro ty, kteří si půjčovali v eurech. Jak vnímáte tento krok a vůbec kurz jakožto nástroj měnové politiky?

Měnový kurz je nejkomplexnější ekonomickou veličinou, jakou si vůbec umíme představit. Zrcadlí se v něm jak nově příchozí data z ekonomiky, tak sentiment a nálada na finančních trzích, výroky centrálních bankéřů, významných investorů a někdy i členů vlády, ratingových agentur atd. Měnový kurz spolu s úrokovými sazbami tvoří tzv. měnové podmínky. Ty mohou být zpřísněny či uvolněny oběma složkami, bezpečnější je však pro centrální banku cílující inflaci tak činit pomocí úrokových sazeb. Jen ve zcela výjimečných situacích lze uvažovat o nastavování mixu kurzu a sazeb. Mimochodem, v nedávné analýze, kterou jsem s kolegy z ČNB připravil do tzv. Analýz sladěnosti (pravidelně vyhotovovaný dokument ČNB), jsme ekonometricky prokázali, že oslabení kurzu koruny již dlouhodobě nevede ke konkurenční výhodě pro českou ekonomiku. To je vlastně nepřímé potvrzení, že konkurenční devalvací Česko nic nezíská a proces přijetí eura je z tohoto pohledu možné dokončit.

Co by pro Česko znamenalo v tomto směru zavedení eura?

Zavedení eura by znamenalo, že dokončení naší ekonomické konvergence (její tempo klesá se vzdáleností, jakou bychom zde ještě měli urazit k průměru zemí eurozóny) již půjde pouze cestou zvýšeného cenového vývoje v Česku oproti eurozóně. Jinak řečeno, cestou posilování nominálního měnového kurzu bychom se již vydat nemohli. To ale podle mého názoru nevadí. Když se podíváme na vývoj nominálního kurzu koruny k euru, tak historický rekord z 21. července 2008 (22,925) koruna zatím nepokořila. Zdá se, že se potenciál koruny pro posilování vyčerpává, což souvisí i s vyčerpaností růstového modelu české ekonomiky. Jiné by to bylo před čtvrtstoletím. Volba kurzového režimu plovoucího měnového kurzu nám pomohla elegantně konvergenci rozdělit do obou těchto kanálů. Zhruba 60 procent se uskutečnilo přes kurz, 40 procent přes příspěvek relativních cen, tedy vyššího růstu cen v domácí ekonomice než v eurozóně.

Když jsme u eura, jak vlastně hodnotíte tento projekt? Někteří ekonomové tvrdí, že euro nesjednocuje, naopak způsobuje ještě větší ekonomické propady a zvyšuje morální hazard vybraných států (zejména jižních).

Tento projekt hodnotím v kontextu nedávno rozdávaných vysvědčení příměrem „prospěl“. Pro prospění s vyznamenáním by sama eurozóna měla lépe dodržovat svoje vlastní pravidla, zejména pak ve fiskální oblasti. Jistou nadějí je poslední revize Paktu stability a růstu, která se spíše pragmaticky zaměřila na cestu udržitelného zadlužení (DSA – debt sustainability analyses) než jeho aktuální výše. Ta v řadě zemí dlouhodobě přesahuje tzv. fiskální maastrichtská kritéria. Domnívám se, že EU a euro spíše sjednocují, to převážně potvrzují průzkumy v zemích, kde se eurem platí. V naší nedávné analýze konvergence regionů jsme s kolegou ukázali, že v námi zkoumaných zemích eurozóny (Německo, Rakousko, Itálie a Portugalsko) nejsou rozdíly mezi jednotlivými regiony (úroveň NUTS 2) tak výrazné jako u nečlenů eurozóny (Česko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko) a postupně se snižují…

Hledisko ekonomické připravenosti je jak nutnou, tak i žádoucí podmínkou pro vstup do eurozóny a jejího fungování v ní. To, co stačilo eurokandidátovi splnit pro vstup v roce 2004, již zdaleka nestačí v roce 2024. Začít skutečně platit eurem totiž znamená být plnoprávným členem jak měnové, tak tzv. bankovní unie. Ta by měla ve své konečné fázi stát na třech pilířích, tedy na jednotném mechanismu dohledu, jednotném mechanismu pro řešení krizí a na evropském systému pojištění vkladů. Ten posledně jmenovaný zatím nebyl realizován a dohoda o jeho zřízení není v současnosti na dohled. I to bude potřeba dotáhnout.

Musím zmínit i digitální euro. Jak tento projekt vnímáte?

Bylo zde delší dobu jisté přešlapování, přípravy, projekt Facebooku – Libra, který se nakonec neuskutečnil. Nicméně v řadě centrálních bank se na tento projekt pečlivě připravují. Zřejmě bylo nalezeno tzv. Pareto zlepšení, tedy situace nesnižující užitek (drtivé většiny) účastníků a některým je zvyšující. Zdá se rovněž, že v ECB i v Evropské komisi je již jasno, že digitální euro jako zcela evropské platební řešení je pro eurozónu potřeba. Klíčové nyní proto je, jak dopadne vyjednávání regulace umožňující jeho emisi mezi evropskými zákonodárci – Evropskou komisí jako navrhovatelem, ministerstvy financí členských států eurozóny v Radě a novým Evropským parlamentem. Je tam celá řada zajímavých dílčích otázek, ale možná bych začal tím podstatným z hlediska měnové politiky, na čem je zjevná shoda napříč zeměmi eurozóny. Digitální euro nebude Eurosystémem úročeno, a tedy půjde o čistě platební řešení bez dopadu na monetární transmisi.

Zmíněné dílčí otázky k dořešení pak jsou například nucený oběh digitálního eura, výše limitů pro držbu a pro anonymní offline platby, rozsah služeb, který bude zdarma, a hlavně limity pro poplatky pro obchodníky. Ty totiž určí, jak moc bude digitální euro konkurenceschopné vůči existujícím bezhotovostním způsobům placení, zejména kartovým platbám. Návrh Evropské komise je v tomto poměrně ambiciózní, což je pochopitelné v kontextu, kdy se již zavedené CBDC v Karibiku potýkají s nezájmem obchodníků je akceptovat. V eurozóně budou mít obchodníci digitální euro povinnost akceptovat (otázkou zůstává, nakolik bude v praxi vymahatelná a vymáhaná), ale hlavně řada z nich bude mít ekonomický motiv snížit si akceptací digitálního eura náklady na platební styk. To bude zřejmě platit i pro české obchodníky.

Odhlédnu-li od legislativy, je zde praktická část tohoto rozsahem bezprecedentního projektu.

Ilustruje ho, že výběrová řízení vypsaná ECB na dodavatele částí řešení dosahují až 1,1 miliardy eur. A nakonec je tady zjevná výzva pro ECB a Eurosystém, jak vysvětlit občanům výhody digitálního eura oproti stávajícím způsobům placení, když marketing je oblast, ve které se centrální banky angažují spíše výjimečně, v kontextu již existujících a hlasitých šiřitelů konspiračních teorií o rušení hotovosti či zájmu ECB slídit ve finančním soukromí uživatelů.

Na blogu ČNB jste založil řadu „Euro a my“, kde tvrdíte, že bychom se závazkem přijmutí eura měli vytrvat / dostát mu. Jak to myslíte?

Ano, alespoň malou, byť viditelnou měrou jsem chtěl přispět k vysvětlování toho, co zavedení jednotné měny euro bude pro naši zemi znamenat, a tím vyslyšet novoroční výzvu pana prezidenta „dělat konkrétní kroky, které nás k naplnění tohoto závazku (přijmout euro) povedou“. Stručně řečeno, eura bychom se neměli bát, naopak může být pro nás vhodnou příležitostí. Snahou blogové řady ČNB „Euro a my“ je srozumitelně popsat různé aspekty budoucího zavádění jednotné měny a různé nuance tohoto procesu vysvětlovat.

V souvislosti s vaší otázkou se rovněž domnívám, že organizovat opětovně referendum o vstupu do eurozóny je velmi špatný nápad. Politologové vědí, že referendum je silný a hrubý nástroj, zejména pak pro ryze odborné otázky. Koneckonců podívejme se na Británii. Moje motto je, že je lepší se systematicky a důsledně připravovat na naplnění našeho závazku přijmout euro než být pasivní a setrvační a nakonec čelit diskusím o czexitu (vystoupení z EU). To by byla pro malou otevřenou ekonomiku typu Česka opravdu tragédie. Pro to, abychom se pohnuli z místa, nám chybí stanovení dne „D“, jak by zřejmě konstatoval válečný generál z Normandie. Stanovení cílového data pro vstup do eurozóny, a ještě lépe doplněného o podrobnější časový plán, je klíčové.

Vraťme se ale ke kurzu. Je podle vás aktuálně kurz v rovnováze? Nebo myslíte, že ještě přijde další oslabování?

Jak jsem již zmínil, měnový kurz je nejkomplexnější ekonomickou veličinou. Jeho prognózování, zejména v rovině nominálního kurzu (tj. např. CZK/EUR) je téměř nemožné a ten, kdo by to uměl, bude v tichosti vydělávat velké peníze. Proto se makroekonomové snaží o odhadnutí jeho rámcové rovnováhy v rovině reálné (součin nominálního kurzu a poměru zahraniční a domácí cenové hladiny), která umožňuje vyslovit se o míře jeho nesladěnosti (nadhodnocení nebo podhodnocení) vzhledem k fundamentům (základním ekonomickým proměnným, jako je vývoj reálné ekonomiky a její produktivity, směnných poměrů, situace na běžném účtu platební bilance atd.).

V ČNB pravidelně s kolegou odhadujeme rovnovážný měnový kurz vypočítaný na bázi dvou odlišných přístupů (pro více zasvěcené jde o modely BEER a FEER). Jejich aktuální odhady ukazují, že by měl být kurz mírně silnější, než je kurzová trajektorie plynoucí z našeho jádrového predikčního modelu. V něm však hraje viditelnou roli úrokový diferenciál (tedy rozdíl mezi domácími a zahraničními úrokovými sazbami), který však v našich přístupech BEER a FEER chybí.

Ale zpět k vaší otázce, velký prostor pro dlouhodobé posilování koruny nevidím. Rozbor argumentů by byl na samostatnou přednášku či rozhovor, souvisí s vyčerpaností růstového modelu Česka a naší spíše průměrnou kondicí rekreačního běžce. Když by se kondice české ekonomiky zlepšila (výroba s vyšší přidanou hodnotou, high-tech, …), běžeckým příměrem bychom si troufli třeba na maraton, tak to následně uvidíme i na kurzu koruny, bude posilovat.

Další oblastí, které se věnujete, je finanční gramotnost. Té se koneckonců už mnoho asociací a institucí v ČR a nejen u nás věnuje již řadu let, ale situace se moc nelepší. Čím to podle vás je?

Ano, finanční a ekonomickou gramotnost (FEG) považuji za velmi důležitou, a proto ve volném čase s manželkou Zlatou připravujeme výukové prezentace pro děti. Ani nevíte, jak je hezké, když vám malý capart na základce, kam sem tam příležitostně zavítám, řekne „Já už to chápu“ (jako např. Lucinka na ZŠ v Borových Ladech). Řada problémů pramení z toho, že lidé opravdu často nakupují srdcem, ne hlavou. To znamená, že kupují, co vidí, nebo to, o čem je šikovný marketér přesvědčil, že nutně a ihned potřebují. Cenou za to je, že pak potřebují více peněz, tj. vyšší příjem nebo si půjčit. Existuje pro to výstižný název, stáváme se křečkem v kolotoči.

Domnívám se, že by mnohem pružněji mělo reagovat Ministerstvo školství a časovou dotaci na výuku FEG zvýšit, to by „povinnou“ laťku zvýšilo. Samozřejmě je to hodně o učitelích, někteří jsou úžasní, dovedou zakomponovat výuku FEG do téměř jakéhokoli předmětu, matematikou počínaje, zpěvem konče. Ale nechci stále neuspokojivou úroveň znalostí házet jen na školy, byť by jejich role mohla být trochu jiná, např. pokusit se více jednotlivé předměty propojovat. Koneckonců, nejde jen o finanční gramotnost. Návyky, jako je zdravý životní styl, chování v krizových situacích či kritické myšlení by děti měly získávat nejen ve škole.

Jedním ze základů finanční gramotnosti je porozumění investicím, výnosu, volatilitě a efektu složeného úročení. Protože jen to je způsob (z finančního hlediska), jak se chránit před inflací a něco více vybudovat. Nicméně mám pocit, že všude jen varujeme před riziky investování. Není to tak trochu problém, který ve finále směřuje k tomu, že lidé mají vše na spořicích účtech? Kdyby začali investovat jako mladí (a tím nemyslím, že by jen posílali peníze na pasivní fondy), tak by si zažili na trzích turbulentnost, ztráty, zisky, ale z dlouhodobého hlediska by to pro ně bylo přínosnější? Mám na mysli, kdyby třeba sami investovali do ETF či základních akcií, nic složitého.

Ano, vidím to velmi podobně. Základem je „do morku kostí“ pochopit trojúhelník financí, tedy vztah mezi rizikem–výnosem–likviditou a u každé nabídky (investiční příležitosti) na opravdu všechny tři vrcholy trojúhelníka myslet. To ale nestačí. V naší prezentaci o osobních financích (volně k dispozici na webu ČNB) s manželkou vysvětlujeme, že když nám peníze přebývají (máme volné prostředky k investování), tak to je obdobné problému, když nám peníze chybí, a vymýšlíme, jak to vyřešit, třeba nakonec vhodným úvěrem. Mám stejný názor, že investování bychom se neměli bát. Vyzkoušet si jej, osahat, překonat komfortní zónu toho, že jen ve své bance převádím peníze mezi běžným, spořicím či termínovaným účtem.

Z diskusí s bankéři se mi zdá, že umělá inteligence a moderní platformy nám v tom mohou významně pomoci. Aniž bych jmenoval, tak si naši čtenáři jistě vybaví, že již často na pár kliknutí přes mobil jsou si schopni koupit třeba akcii, což před pár lety možné nebylo. Je to příležitost pro zvídavé klienty, ale i riziko pro ty, kteří by „bezhlavě“ nějaká aktiva nakoupili. Zásadou je „nesázet vše na jednu kartu“, tedy jak říkají finančníci, diverzifikovat.

A jaké aktivity, co se týče finanční gramotnosti, vlastně dělá ČNB?

Česká národní banka podporuje rozvoj finanční gramotnosti dlouhodobě. Těch aktivit je celá řada, tak vypíchnu některé z nich. Před dvěma lety jsme otevřeli Návštěvnické centrum, které staví na poutavě připravené expozici „Lidé a peníze“. Tu nám před lety pomáhal vytvořit významný český ekonom prof. František Vencovský, mimochodem žák prof. Karla Engliše, několikanásobného guvernéra Národní banky Československé. Tuto expozici právě v roce 2022 doplnila nová interaktivní expozice „Za měnou“, využívající moderní interaktivní a audiovizuální prvky, což se nejen našim školou povinným návštěvníkům líbí.

Můj příspěvek k rozvoji finanční a ekonomické gramotnosti byl ve vytvoření výukových prezentací (včetně metodických pomůcek pro učitele), některých i v angličtině. Každý rok představujeme nové téma. Po tématu „Osobní finance“ (2020), „Proč vznikají krize?“ (2021), „Inflace – nebezpečný virus ekonomiky“ (2022), „Nemovitosti a my“ (2023) nyní dokončujeme téma „Euro a my“ (2024). Poslední jmenovanou prezentaci poprvé představíme v září na dalším našem výjezdu do regionů v rámci „Setkání ČNB s učiteli“. Tentokráte zavítáme do Českých Budějovic, kde, jak říká klasik, by chtěl žít každý. Od roku 2023 je rovněž udělována Cena guvernéra za přínos k oblasti FEG, což dle mého názoru rovněž pomohlo k propagaci důležitosti znalostí z oblasti světa financí.