Strukturální problémy německé ekonomiky, HDP, investice, ztráta konkurenceschopnosti

Německá ekonomika v uplynulém roce balancovala na hraně recese. Domácnosti se potýkaly s vysokou inflací omezující jejich reálné spotřební výdaje, negativně se na celkové dynamice podílely i investice (graf 5.1). Přestože se na první pohled vývoj německého hospodářství v kontextu série krizí, kterými si Evropa v posledních letech prošla, nejeví nikterak dramaticky, ekonomický růst Německa dlouhodobě zaostává za ostatními zeměmi západní Evropy (graf 5.2). V souvislosti s tímto vývojem se tak pro Německo začal opětovně používat výraz z 90. let: „nemocný muž Evropy“ (např. Erencin et al., 2024), kdy na přelomu tisíciletí rostla německá ekonomika průměrně o 1 % ročně. Tento text si klade za cíl identifikovat slabé stránky německého hospodářství, bariéry jeho rozvoje a poukázat na příčiny jeho pomalejšího růstu.

Zdroj: MFČR

(graf 5.3). Největší rozdíl je patrný u investic, které v eurozóně kumulativně vzrostly o 11,0 p. b. více než v Německu, a u vývozu (rozdíl 11,2 p. b.). Objem německého vývozu se v loňském roce pohyboval na úrovni roku 2019, v případě investic pak dokonce na úrovni let 2017 a 2018.

Pohled na stranu zdrojů HDP (graf 5.4) pak ukazuje, že se v letech 2015–2023 nedařilo stavebnictví (hrubá přidaná hodnota klesla o 6,3 %) a průmyslu. Hrubá přidaná hodnota v průmyslu se sice v uvedeném období zvýšila o 6,0 %, nicméně oproti roku 2019 byla v roce 2023 nižší o 2,4 %.

Slabou růstovou dynamiku německé ekonomiky lze tedy spojit s vývojem ve stavebnictví a v průmyslu. Tato odvětví jsou přitom významně navázána na investice a vývoz.

5.2 Investiční aktivita

U investic je již od roku 2019 patrný pozvolný a trvalý pokles vynaložených prostředků na jejich realizaci. Zatímco investice do strojů a zařízení (podíl na celkových investicích v roce 2023 činil 34,9 %) se pozvolna vracejí k úrovním před pandemií, investice do obydlí a ostatních budov a staveb, které tvoří 46,6 % celkových investic, dále klesají (graf 5.5).

Segment obydlí a ostatních budov a staveb v německé ekonomice přitom není zanedbatelný. Toto odvětví, jež je významnou součástí stavebnictví, se na hrubé přidané hodnotě v roce 2023 podílelo z 6,2 % a zaměstnávalo 5,8 % pracovní síly.

Investice do bytové i nebytové výstavby v posledních třech letech klesají. Nepříznivou situaci dokládá i vývoj objemu nových zakázek ve stavebnictví (graf 5.6), který je charakterizován poklesem poptávky po bytové výstavbě, výstavbě budov i silnic. Dle Německého institutu pro hospodářský výzkum (DIW, 2024) k tomu přispěly nepříznivé okolnosti vedoucí k růstu cen nemovitostí a oslabení poptávky po vlastním bydlení, například nedostatek stavebního materiálu z důvodu narušení dodavatelských řetězců a jeho citelné zdražení, či povinnost implementovat při výstavbě nové technologie vedoucí ke snížení energetické a emisní náročnosti budov.

Nedaří se přitom realizovat ani bytovou výstavbu financovanou státem. Vláda se sice ve svém programovém prohlášení zavázala k výstavbě 400 000 bytů ročně, jak ale upozorňuje německý Ifo institut (2023), v roce 2023 bylo postaveno pouze 245 000 bytů. Tento vývoj pak spolu s nižším objemem zakázek do veřejné infrastruktury podtrhuje fakt, že vládní investice v Německu patří k nejnižším v rámci hlavních ekonomik EU (graf 5.7), a to i přes to, že v poměru k HDP v uplynulých letech mírně rostly. Vývoj vládních investic přitom může souviset i s tzv. dluhovou brzdou (strukturální deficit veřejných financí nesmí přesáhnout 0,35 % HDP), která na federální úrovni platí od roku 2016.

Rovněž v případě investic nefinančních podniků se německé firmy řadí mezi ty méně aktivní (graf 5.8). Přitom ještě do roku 2019 byl patrný jejich rostoucí podíl na HDP, v následujících letech pak s výjimkou roku 2022 ale převážil opačný trend. Investice firem přitom směřují primárně do výstavby budov, obydlí a strojů a zařízení, v menší míře pak jde o produkty duševního vlastnictví. Negativní vývoj tak koresponduje s dynamikou zakázek ve stavebnictví. V případě realizace investic do strojů a zařízení hraje roli nálada mezi ekonomickými subjekty nebo i vývoj úrokových sazeb. Nízká investiční aktivita v tomto odvětví v posledních letech tak může odrážet hospodářské problémy ve světě, geopolitické napětí či utažené měnové podmínky.

Při analýze investic a jejich dopadu na hospodářský růst je nutné kromě samotné hrubé tvorby fixního kapitálu zohlednit také opotřebení (spotřebu) fixního kapitálu a celkovou zásobu kapitálu v ekonomice. Spotřeba fixního kapitálu je v Německu ze sledovaných zemí nejvyšší (20,6 % HDP v roce 2023, průměr eurozóny 18,6 %). V roce 2023 tak 93,9 % investic na opravy stávajícího kapitálu. Tento podíl se navíc od roku 2015 zvýšil o 4,3 p. b., zatímco v eurozóně naopak o 4,6 p. b. klesl. Ze sledovaných zemí je tak čistá tvorba fixního kapitálu v Německu nejnižší (graf 5.9). Tento stav je přitom společný pro všechny jak pro firmy, tak i sektor vládních institucí.

Vysoká spotřeba fixního kapitálu přitom může odrážet vysokou kapitálovou zásobu Německa vyplývající z jeho průmyslového charakteru či komplexnosti dopravní infrastruktury. Zásoba kapitálu dosahuje téměř 400 % HDP (graf 5.10) a její obsluha tak spotřebuje značnou část prostředků vynaložených na investice. Vysoká míra odpisů však může souviset i s aktuální transformací ekonomiky a modernizací průmyslových kapacit. Může tak jít pouze o dočasný jev.

Energetická koncepce a ztráta konkurenceschopnosti

Německo se svou rozsáhlou průmyslovou základnou potřebuje velké množství energie – v roce 2023 na Německo připadlo 23,6 % spotřeby průmyslu EU27. V rámci zemí západní Evropy se přitom německý průmysl řadí mezi energeticky nejnáročnější (graf 5.11). Tlak na spolehlivé zdroje energie za konkurenceschopné ceny je tak značný.

Dnešní optikou se jako dlouhodobě problematická pro německý průmysl může jevit i německá energetická koncepce. Odklon od jaderné energie (poslední bloky vypnuty v roce 2023) měl být následován postupným uzavíráním uhelných elektráren (do roku 2030), přičemž se počítalo s nahrazováním zemním plynem z Ruska a se zvyšováním podílu obnovitelných zdrojů energie. S ohledem na ruskou vojenskou invazi na Ukrajinu však byl tento koncept částečně přehodnocen a zemní plyn nahrazen dovozy zemního a LNG plynu z Norska a Spojených států.

Současně s tím dopadá na německý průmysl výrazný nárůst ceny emisních povolenek (která je přitom v mezinárodním srovnání velmi vysoká, graf 5.12), což spolu s dodatečnými daněmi a dalšími poplatky přispívá ke zvyšování cen energií pro firemní zákazníky. Ty v období let 2015–2023 vzrostly v průměru o 48,6 % na 243,9 eur za 1 MWh (graf 5.13). A byť za růstem cen elektřiny stojí také energetická krize v Evropě z roku 2022, ceny elektřiny v Německu byly i tak v minulém roce vyšší o 33,6 eur než průměr eurozóny (v rámci eurozóny jsou nicméně velké rozdíly, např. v Nizozemsku byla v roce 2023 průměrná cena 280,2 eur, ve Francii 215,2 eur a ve Španělsku 158,8 eur za MWh).

Vysoké energetické náklady každopádně snižují mezinárodní konkurenceschopnost německých firem. Zvýšené náklady v kombinaci se slabou poptávkou dopadají fakticky na všechna hlavní odvětví průmyslu, jež se svou produkcí nachází výrazně pod úrovněmi z roku 2015 (graf 5.14). Navíc se zdá, že žádné jiné odvětví tuto mezeru nedokáže zaplnit.

Na druhou stranu, Fletcher et al. (2024) tvrdí, že se němečtí výrobci energetické krizi a narušeným dodavatelským řetězcům přizpůsobili natolik, že se přeorientovali na výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Objem průmyslové výroby tak sice klesl, ale přidaná hodnota zůstala po určitou dobu stabilní (graf 5.15). Hrubá přidaná hodnota v roce 2023 byla o 6 % vyšší než v roce 2015, nicméně zatímco před pandemií vzrostla o 7 %, ve srovnání s rokem 2020 byla o 1 % nižší. K nárůstu hrubé přidané hodnoty přispěla všechna hlavní odvětví průmyslu, nejvíce produkce elektronických zařízení, farmaceutických výrobků a motorových vozidel. Právě výroba motorových vozidel stála za poklesem hrubé přidané hodnoty v období po roce 2020 (graf 5.16). I tak lze z výše uvedeného usuzovat, že změny v energetice a vysoké ceny energií mohou Německo proti jeho globálním konkurentům znevýhodňovat. Naznačuje to i vývoj hrubé přidané hodnoty v průmyslu v okolních zemích západní Evropy.

Dopad na vývoz

Energetická náročnost průmyslu a ceny energií dopadají na německou ekonomiku více než na jiné země i kvůli její silné exportní orientaci. Výroba strojů a dopravních prostředků, chemikálií a farmaceutických výrobků je energeticky náročná, přitom tyto výrobky tvoří značnou část exportu (graf 5.17). Stroje a dopravní prostředky se na celkové spotřebě energie podílí z 14,0 %, chemické výrobky dokonce z 22,8 %.

Německo je navíc značně orientované na trhy mimo EU, zejména pak na Spojené státy, Čínu a Spojené království (graf 5.18). V loňském roce dosahoval podíl nominálního vývozu zboží mimo EU 44,9 % (v případě Francie je to 44,7 %, u Itálie dokonce 48,4 %), u hlavní vývozní třídy silničních vozidel pak 53,0 % (o 12,7 p. b. než v případě Itálie). Významná je rovněž rozdíl ve vývozech do Číny a Spojených státu, kam v loni směřovalo 16,0 % německých vývozů (u Itálie jen 13,8 %, přičemž velká část směřovala pouze do USA). Německý export (zejména v segmentu motorových vozidel) je tak více vystaven případným externím šokům a potenciálně větší globální konkurenci.

Faktor ceny v rostoucí mezinárodní konkurenci patrně začíná hrát významnou roli v poptávce po produktech, což se projevuje zejména u hlavního vývozního artiklu – motorových vozidel. Kombinace rostoucích nákladů (včetně nákladů na energie) a unijních předpisů (např. nutná homologace vozidel od září 2018 nebo poplatky za překročení emisních limitů od roku 2020) se promítly do rostoucích cen exportovaných silničních vozidel (graf 5.19). Průměrná cena vyváženého auta z Německa ve sledovaném období vzrostla o více než 64 %, což ale může být zčásti dáno změnou struktury exportu (větší orientace na vývoz dražších aut). Ztrátu konkurenceschopnosti rovněž umocňuje vývoj reálného efektivního měnového kurzu (graf 5.20). Během sledovaného období se cenová konkurenceschopnost zvýšila v Číně, naopak ve Spojených státech a v Německu klesla.

Ztrátu konkurenceschopnosti a z toho plynoucí ekonomické dopady může implikovat i vývoj exportů z Německa na hlavní obchodní trhy (graf 5.21). Zde je potřeba upozornit na možné zkreslení datových zdrojů. Z důvodu absence reálných veličin pro jednotlivé komoditní třídy exportu je použit jejich podíl k nominálnímu HDP a jeho následná transformace do podoby bazického indexu. Použitá metoda by tak v případě změn podílů na HDP měla indikovat zlepšení či zhoršení exportu a jeho dílčích položek. Nicméně v období vysokých cenových výkyvů, jaké byly v letech 2021 a 2022, může v případě rychlejšího růstu exportních cen oproti deflátoru HDP dojít k nadhodnocení vývozu do jednotlivých zemí.

Z uvedených dat vyplývá, že se vývoz v roce 2023 nacházel zhruba na úrovni roku 2015, ačkoliv změny v jednotlivých letech často nebyly malé. Zatímco vývoz do eurozóny byl s výjimkou období pandemie relativně stabilní, export do Číny až do roku 2021 rostl, poté však došlo k jeho prudkému poklesu. V případě Spojených států byla situace zcela opačná. Propad vývozu do Číny souvisí zejména s vývojem exportu dopravních prostředků

(graf 5.22).

V uplynulých letech došlo ke snížení vývozu do Číny a do Spojených států, mírně vyšší jsou jen exporty aut do eurozóny. Tento vývoj lze přičíst poptávkovým i nabídkovým faktorům, ať už jde o přechod na nové emisní normy, pokles poptávky po německých automobilech, narušení dodavatelských řetězců, růst prodejních cen aut či přechod na elektromobilitu, s nímž souvisí i rostoucí preference cenově dostupnějších čínských značek, a to nejen na domácím trhu.

V případě Spojených států může jít o důsledek kauzy dieselgate ze září 2015, kdy společnost Volkswagen za použití speciálního softwaru uměle snižovala emise, které vypouštěla jejich auta. Ruzic (2019) uvádí, že jen během prvního roku od vypuknutí skandálu klesly tržby vybraných německých automobilek v USA (mimo Volkswagen) o 5,2 mld. USD, tj. téměř o 25 %.

Německo rovněž začíná ztrácet své pozice na čínském trhu v segmentu motorových vozidel. Podle CPCA (China Passenger Car Association) se podíl německých automobilek na čínském trhu snižuje. Zatímco v roce 2020 německé automobilky tvořily čtvrtinu trhu (25,7 %), v roce 2023 tento podíl činil 20,4 %. Domácí automobilky ve stejném období naopak posílily z 35,0 % na 51,9 %. Německo tak v důsledku výše uvedených faktorů do určité míry ztratilo část svých pozic ve světě. V období let 2015–2023 klesl německý podíl na světové automobilové produkci o 2,3 p. b. na 6,0 % (graf 5.23).

Německu se nedaří konkurovat Číně a Spojeným státům ani v oblasti elektromobility. Dle Mezinárodní organizace pro čistou mobilitu (ICCT) mají v Číně výrobci se sídlem v Německu na poli elektromobilů podíl na registracích nových aut pouze 7,0 % (u všech aut pak 17,0 %). Čínské automobilky jsou co do popularity na domácím trhu dominantnější v případě elektromobilů (67,0 %) než v případě celkového automobilového průmyslu (53,0 %). Větší je i podíl amerických elektroaut, konkrétně 24,0 % (graf 5.24). Nepříznivý trend dokládá i vývoj prodejů elektromobilů skupiny Volkswagen. Jejich podíl na trhu elektromobilů se podle statistik společnosti Counterpoint (2024) snížil z 10,0 % v roce 2021 na 7,3 % v roce 2023. Z uvedeného vyplývá, že v případě bateriových vozů německé automobilky zaostávají za čínskou a americkou konkurencí.

Právě vývoj v Číně je nejčastěji skloňován ve vztahu k problémům německého exportu, ať už v podobě pomalejšího růstu tamější ekonomiky nebo z důvodu změn ve struktuře čínské ekonomiky, na což poukazují McKinsey Global Institute (2019) či OECD Economic Surveys – China (2019). Navíc s dlouhodobým hospodářským růstem Číny šla nahoru i vzdělanost její populace a technologická a kvalitativní úroveň tamního průmyslu. Dle Baldwina (2024) v Číně od roku 2004 rostla poptávka po produkci vlastního zpracovatelského průmyslu. Prostor pro německé zboží se tak na čínském trhu zmenšil a Čína se z pozice „odběratele“ německých průmyslových výrobků stala přímým konkurentem.

Útlum exportu může souviset i s rostoucím protekcionismem a určitým odklonem od globalizace k obchodování na regionální bázi, tzv. nearshoring. Di Sano et al. (2023) uvádějí, že během poslední dekády je pozorována větší obchodní spolupráce s geograficky blízkými zeměmi. Vedle růstu obchodních bariér za tímto trendem stojí sled několika krizí z posledních let, jenž poukázal na zranitelnost evropských zemí při dovozech strategických surovin a komodit (např. v oblasti mikročipů či energetických surovin). Byť jde zatím v mezinárodním obchodu jen o okrajový jev, nelze do budoucna vyloučit, že fragmentace světového obchodu bude nabývat na intenzitě. Autoři studie na jednu stranu poukazují na výhody plynoucí z lepší kontroly vstupů a výrobních procesů, negativním důsledkem však je ztráta komparativních výhod v zahraničním obchodě, což může zvyšovat náklady a následně i ceny pro konečné spotřebitele. Např. Fuest (2022) odhadl, že extrémní případ nearshoringu (jednorázový přesun veškerých výrobních vstupů do okolních zemí Německa) by vedl k jednorázovému poklesu reálného HDP o 4,2 %.

 

Trh práce a demografie

K výkonu německého hospodářství nepřispívá ani demografický vývoj a situace na trhu práce v podobě rostoucích nákladů, nedostatku pracovní síly a nižší míry zapojení občanů ze zemí mimo EU na trhu práce.

Jak bylo zmíněno výše, Německo se potýká s rostoucími náklady, a to včetně těch pracovních. Ty navíc od roku 2018 nemají oporu v produktivitě práce (v hodinové i přepočtené na pracovníka), která naopak v uplynulých letech spíše stagnovala (graf 5.25). Problematický je i vývoj na pracovním trhu. Počet zaměstnaných se sice od roku 2015 zvýšil přibližně o 2,7 milionu (o 6,3 %), ve skutečnosti však z velké části pouze docházelo ke kompenzaci poklesu průměrného počtu odpracovaných hodin, resp. vyššího využívání kratších pracovních úvazků (graf 5.26). Navzdory poklesu počtu odpracovaných hodin se německým firmám dařilo zvyšovat reálnou hodinovou produktivitu (zejména v průmyslu vzrostla reálná produktivita o 10,3 %, naopak ve stavebnictví výrazně poklesla o 8,2 %) a kompenzovat tak jejich pokles.

Navzdory růstu produktivity práce zůstává nedostatek pracovníků dlouhodobě jednou z hlavních bariér růstu, a to jak v průmyslu, tak i stavebnictví. V rámci dotazníkového šetření Evropské komise (2024a) se v loňském roce potýkalo s nedostatkem zaměstnanců 23,5 % firem v průmyslu a 20,0 % ve stavebnictví (graf 5.27). 

Dle Svazu německých obchodních a průmyslových komor došlo jen v roce 2023 z důvodu 1,8 mil. neobsazených pracovních míst ke ztrátě přidané hodnoty přesahující 90 mld. eur (2,2 % HDP). Nedostatek pracovní síly se přitom nejvíce projevuje v průmyslu a stavebnictví, tedy v odvětvích, která jsou aktuálně nejvíce zasažena výše popsanými problémy. V některých odvětvích se nehovoří pouze o nedostatku kvalifikované pracovní síly, ale o obecném nedostatku pracovníků.

Nedostatků na trhu práce si všímá i MMF (2023) nebo Fletcher et al. (2024). Tyto studie ke zvýšení produktivity a zaměstnanosti doporučují snížení byrokratické zátěže pro firmy, investice do infrastruktury nebo pobídky pro vysoce kvalifikované pracovníky ze zahraničí.

Vyhlídky do budoucna v této oblasti přitom nejsou nikterak optimistické. Postupný růst průměrného věku v německé populaci a s tím související zvýšené náklady na zdravotní a sociální systém, jakož i pozvolné snižování pracovní síly, budou mít na německé hospodářství jednoznačně negativní dopady za předpokladu, že nebude docházet k patřičnému růstu produktivity práce. Tento problém se navíc bude v čase podle projekcí Evropské komise (2024b) spíše prohlubovat (graf 5.28).

Problematickou oblastí německého trhu práce, na kterou upozorňuje i EK (2024b), je rovněž nižší participace na trhu práce u občanů narozených mimo EU, a to jak mezi muži, tak i v případě žen (grafy 5.29 a 5.30). Zatímco míra ekonomické aktivity (20–64 let) mužů v Německu v roce 2023 dosáhla 87,7 %, v případě občanů ze zemí mimo EU je tento podíl pouze 82,6 %. Výraznější nerovnováha pak panuje mezi ženami, kde je aktivních pouze 60,4 % žen narozených mimo EU (přičemž celkem je v Německu aktivních 79,4 % žen). Horší výsledky vykazuje pouze Belgie a Itálie, které se řadí mezi země s nejnižší participací žen napříč všemi sledovanými skupinami.

Závěr

V 90. letech vsadilo Německo na model růstu založený na exportu zejména kvalitního průmyslového zboží a těžilo z relativně nízkých cen energií. Tento ekonomický model velmi dobře fungoval v „klidných“ dobách, avšak kombinace řady negativních exogenních šoků v posledních letech a dlouhodobé strukturální problémy ekonomiky vedly ke zpomalení růstu německého hospodářství.

Německo se potýká s nižší investiční aktivitou, která je patrná zejména ve stavebnictví (bytová výstavba a dopravní infrastruktura). Na toto odvětví dopadá rovněž environmentální a energetická politika, která nákladově znevýhodňuje také energeticky náročný německý průmysl. Problémem německého hospodářství je i vysoká míra opotřebení kapitálu. Bariérou růstu je dále nepříznivá situace na trhu práce, která se projevuje nedostatkem pracovníků v hlavních průmyslových odvětvích a nízkou mírou participace osob narozených mimo EU, zejména mezi ženami. S ohledem na nepříznivý demografický vývoj německé populace (stárnutí populace) se přitom tento problém bude nadále prohlubovat.

Rostoucí náklady na práci, spolu s dodatečnými výrob-

vozu vlivem sucha apod.) pak zhoršují konkurenceschopnost klíčové exportní komodity, automobilů. Německý automobilový průmysl při přechodu na elektromobilitu zaostává za americkou a čínskou konkurencí. Posun Číny v dodavatelsko-odběratelských řetězcích k výrobě vlastních aut ukazuje na zásadnější problém pro německé exportéry, kteří budou mít do budoucna problém udržet krok s novými hráči na poli mezinárodního obchodu.

 

Přestože dle aktuálních ekonomických dat a predikcí čeká německou ekonomiku v roce 2024 mírné oživení, stále by se mělo jednat o nejpomalejší růst v rámci zemí EU. Uvedené faktory jsou z větší části strukturální povahy (transformace ekonomiky, deindustrializace, demografický vývoj), tudíž lze i v následujících letech očekávat, že Německo bude narážet na bariéry růstu a bez nutných reforem (např. vyloučení vládních investic z dluhové brzdy, změnu energetické koncepce a větší zapojení občanů ze zemí mimo EU na pracovní trh) bude růst ekonomického výkonu dále zaostávat za ostatními zeměmi v regionu. S ohledem na skutečnost, že přibližně třetina exportu směřuje právě do Německa, je takový výhled pro českou ekonomiku obzvláště významný.